Parta hic pic

„Hele, vole, vono už je jaro,“ četla jsem na displeji mobilního telefonu. Psala mi Jenny Poláková. Letos byla první, kdo mi takovou esemesku poslal.

Vždycky mě potěší, když je průkopníkem jara někdo z Olomouce, protože tu jadrnou větu, která oznamuje, že zima dostává na frak, jsem poprvé uslyšela právě tady.

Před několika lety jsem spěchala po ulici Ivana Petroviče Pavlova na konečnou tramvaje s pohledem zavěšeným na únorové obloze, celá spokojená, že mezi těžkými mraky konečně probleskuje nesmělé slunce. Jen tak na půl oka jsem zaregistrovala dva chlapy v montérkách postříkaných od malty, kteří spěchali po úzkém chodníku proti mně. Jeden, asi tak padesátník, a druhý, co by mohl být jeho syn, rázovali těsně vedle sebe. Ten starší rozhazoval rozčileně rukama, a když mě míjeli, slyšela jsem, jak lamentuje:

„Kurva, já se na to můžu z vysoka... jééé... už kvetou sněženky...“ zjihl nečekaně, posadil se na paty a zíral na jediný trs sněženek, který se v trávě mezi domy třásl chladem.

Mladší si podložil boky rukama, shýbl se ke kolegovi a řekl:
„Hele, vole, vono už je jaro.“

Zůstala jsem, jako bych vrostla do země, tak mě ta chvíle, ta věta zasáhla. V tom okamžiku jsem si byla jistá, že pro mne už vždycky začne jaro, když uvidím první sněženku. Došlo mi, že když se provrtá na tenoučkém stvolu z promrzlé země na svět do života, je to stejný zázrak jako zjevení v Lourdech.

Tak jsem onou příhodou, onou větou, nakazila všechny své přátele, že se teď vzájemně trumfujeme, kdo první na jaře uvidí ten křehký bílý kvítek a ihned to okomentuje stejně, jako ti dva drsní chlapi s něžným srdcem:

„Hele, vole, vono už je jaro,“ letí pak éterem na všechny světové strany.

Ani Jenny nečekala, až na mne při cestě domů zazvoní. Bydlí totiž na stejné adrese o tři poschodí výš, než moje maminka, u které pobývám častěji, než doma v Praze. Poslala mi onu dobrou zprávu v tu vteřinu, kdy na zahrádce v olomouckém Slavoníně, v osadě s laskavým názvem Slunečnice, mezi lívanci okoralého sněhu na sněženku kápla.

Na své zahradě je pečená vařená, a tak jí příroda raší před očima v přímém přenosu.

Jenny miluje kytky, tak jako já. Není proto divu, že jí z každé květiné výstavy Flora Olomouc nosím cibule, a obě se pak těšíme, co z nich vyroste.

Občas si připadáme jako pohádkoví skřítci Křemílek a Vochomůrka, když zasadili semínko a zpívali mu: „Vstávej, semínko, holala, bude z tebe fiala.“

Tuze se divili, když jim místo fialy vyrostla divizna, neboli verbascum.

I nám se zdá, že pokaždé, když píchneme cibulku do záhonu, je to jako sázka do loterie. Nemáme vůbec zdání, jaká nádhera ze země vykoukne. Zda tulipán, bledule, sněženka, hyacinta, narciska, modřenec, krokus či mečík nebo lilie. Prodejci na výstavách mají cibule v košíčcích někdy přeházené, a tak vlastně pokaždé přinesu Jenny v papírovém pytlíku tajemství.

Když tajemství přizná barvu, rozplýváme se nad ním jako nad korunovačními klenoty.

Jennina zahrádka je takový malý, soukromý mini ráj. Já do něj vstupuji pokaždé jako hříšní lidé do indické řeky Gangy.

Jednou jsme si s Jenny hověly v proutěných křesílkách pod třešní Kaštánkou - a najednou plesk. Neviditelný ptáček, co nám trilkoval nad hlavami, se zviditelnil Jenny na rameno. Udiveně onen flek přejela pohledem a pak zapíchla oči do větví:

„Jinejm zpívá,“ řekla.

V tu chvilku jsem si vzpomněla na historku z dětství mých dětí. V Rakovníku, v našem dřívějším bydlišti, jsem s nimi seděla na lavičce na náměstí pod rozkvetlými hlohy. A přesně stejně se nějaký švitořílek podepsal na šatičky mé osmileté parádilky. Vůbec ji to nevyvedlo z míry.

„Maminko, máš papír?“ zeptala se jen.

Čtyřletý synek se zděsil.

„Snad nechceš, aby maminka lezla na strom utřít tomu ptáčkovi prdelku?“

Ani Jenny nepatří k lidem, co si dělají z malicherností vrásky. Má srdce sportovce, protože sportovec je. Chtěla bych umět svištět na lyžích na sjezdovce v Alpách tak jako ona. Snad by dokázala přeplavat i kanál La Manche, snad by dokázala pro přátelství – jak se říká – hory přenášet.

Kamarádíme se už léta letoucí. Kamarádím se však i s její dcerou Gábinou Medveďovou. Ta je o dva roky mladší než moje dcera, zatím co Jenny je o rok starší, než já. Když ještě přizveme mezi sebe na sedánek i moji maminku, sejdeme se tři generace bab - a jsme opravdu parta hic pic.

Občas si však s Gábi uděláme solo jízdu. Ale nemusíme se na ni chystat jako chudej král do boje. V sousední ulici má byteček, co ještě voní novotou.

Naše párty jsou vždycky plné legrace ale i hovorů o životě.

Tentokrát se naše třesky plesky protáhly až do dvou do rána.

Když jsme se před domem loučily, Gábi jemně pozdvihla obočí:

„Asi jsme to dnes drobátko přepískly. Aby nám ty naše matky nakonec nezakázaly spolu kamarádit.“

Výbuchem smíchu jsme málem vzbudily celé sídliště. Než za Gábinou zapadly domovní dveře, ještě špitla přes rameno:

„Zítra to vyzkouším. Zazvoním na tvou mamku a zeptám se: paní Ransdorfová, může jít Jaruška ven?“

A následoval další výbuch smíchu.

V tu chvíli jsem netušila, že Gábi nebyla daleko od pravdy.

Když jsem otočila klíčem v zámku a jako myška proklouzla do svého pokoje, abych maminku nevzbudila, vypínač cvak! - a mamka ve dveřích. Stála v noční košili, celá rozčepýřená, bojovně vystrčenou bradu.

„Takhle mi domů chodit nebudeš!“ zavelela. „Chceš, abych se ráno probudila mrtvá hrůzou, že se ti stalo neštěstí?“

Moje zlatá maminka nějak zapomněla, že už jsem čtyřicet let plnoletá.

Ale co naplat, maminky se musí poslouchat, a tak se od té doby v Olomouci vracím z mejdanů zásadně před půlnocí.

Jaroslava Pechová

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky