Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Splašení koně

Po smrti mých rodičů, když mi bylo pět let, jsem byl dán mým strýcem, poručníkem do sirotčince v Českých Budějovicích. O Vánocích, Velikonocích a o prázdninách jsem jezdil na několik dnů k mým provdaným sestrám do Protivína. Sestry sloužily u mého poručníka a jeho ženy, mé tety, která byla sestrou mé zemřelé matky. Když jsem chodil do 4.třídy, byl jsem opět o Velikonocích u sestry Boženky v Protivíně.

Podle křesťanské náboženské legendy odlétají na Zelený čtvrtek zvony do Říma. Ten den, v roce nula, tedy ani před Kristem, ani po Kristu, jak se dnes od toho dne počítá a datuje etapa času, skonal ukřižovaný Kristus, syn boha otce, na hoře Golgotě, česky Kalvarii, v Jeruzalémě. V římskokatolických kostelech se zvony o Zeleném čtvrtku odmlčí a rozezní se až na Bílou sobotu před večerem, v Den Vzkříšení nebo také Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Místo zvonění nastupují v tyto dny v mnoha městečkách kluci s řehtačkami, trakaři a klapačkami a jejich zvuky svolávají věřící na ranní a večerní bohoslužby, po tři dny velikonoční, na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu, místo hlaholu zvonů, které odletěly do Říma. Nahrazují ranní a večerní zvonění, klekání.

A tak jsme na Zelený čtvrtek šli, kluci, po náměstí v Protivíně, před šestou hodinou večerní a vydávali zvuky svými řehtačkami, trakaři, klapačkami. Mohlo nás být tak třicet, čtyřicet. Když tu pojednou se z dolní části náměstí vyřítili splašení koně táhnoucí bryčku směrem na nás. Rozprchli jsme se jako prasklá žárovka, ale koně běželi a spřežení vydávalo hrozivé zvuky. Neštěstí viselo ve vzduchu.
Kde se vzal, tu se vzal, vyběhl z místa kolem domů člověk přímo proti splašeným koním, zdvihl ruce proti nim a mával jimi, jako výpravčí všehomíra, před klusajícími koňmi. Koně zpomalili a muž jim šel přímo před hlavami, popadl jejich ohlávku a pozvolna je, ještě sám s nimi chvilku klusaje, zastavil. Lidé přítomni před domy a ovšem my všichni kluci jsme stáli strnulí a s očima navrch hlavy jsme koukali na tento zázrak.

Neštěstí bylo zažehnáno. Stál před námi hrdina, muž s odvahou, muž činu. Dodnes mám v paměti ten obrázek, jak hladí oba ještě říčné koně po hlavě a uklidňuje je.

Říká se, že Češi nejsou hrdinové, že nejsou národem statečným. Je to soud nepravdivý. I mezi námi jsou hrdinové, jako mezi jinými národy. Často neznáme jejich jména. Pokud vejdou v širší známost, jsou pak váženi a oslavováni. Ale to se stává zřídka. Spíše platí, že doma není nikdo prorokem. O jednom takovém hrdinovi napsal spisovatel a novinář Stanislav Motl knihu, kterou by mělo číst mnoho, zvláště mladých, lidí. Ti z velké části nemají o české minulosti hrdinské i méně oslav si zasluhující, až zahanbujícně málo. Kniha je výsledkem několikaletého, intenzivního pátrání v minulosti o člověku jménem Antonín Kalina, o němž autor napsal příběh plný faktů, dokladů, důkazů o jeho hrdinství. Díky autorovu podmanivému stylu vyprávění, jeho výrazné empatii, vnímavosti, výpovědím očitých svědků dosud žijících příbuzných, účastníků těchto pravdivých, těžko uvěřitelných dějů, vznikla kniha Děti Antonína Kaliny. Vyznačuje se zajímavostmi, čtivostí, poznáním, které se přenáší na čtenáře.

* * *

Dne 17. prosince 2013 se v prostorách Velvyslanectví Státu Izrael v České republice uskutečnila zaznamenání hodná událost.
Desítky lidí se zde sešly proto, aby vzdaly hold někdejšímu politickému vězni koncentračního tábora Buchenwald Antonínu Kalinovi. Muži, jemuž se v krutých podmínkách nacistického lágru podařilo zachránit na tisícovku dětí, převážně židovských, jimž hrozila Smrt.
O této záchranné akci, která v dějinách druhé světové války neměla jistě opakování a obdobu, hovořil v hlavním projevu velvyslanec Státu Izrael v České republice Gary Koren. Zdůraznil především Kalinovo hrdinství, kdy každý den riskoval svůj život.
Akce se zúčastnili příbuzní Antonína Kaliny a řada dalších zajímavých hostů, nejen z České republiky. Přijeli někdejší - Kalinou zachránění dětští vězni - Naftali Duro Fürst, který žije v Izraeli, rovněž Alex Moskovic, který žije ve Spojených státech amerických.

Na otázku, co by Antonínu Kalinovi (zemřel v roce 1990) řekl, pokud by měl možnost ho potkat, Naftali Duro Fürst odpověděl: „Objal bych ho. Tisíckrát bych mu děkoval za to, co pro nás, ohrožené děti, které čekala smrt, udělal.“

Zvlášť významný okamžik večera byl, když příbuzní Antonína Kaliny přijali z rukou izraelského velvyslance titul Spravedlivý mezi národy, který byl v roce 2012 Antonínu Kalinovi – in memoriam udělen.
Zmíněný termín (v hebrejštině Chasid Umot ha-Olam) je výrazem ocenění lidem nežidovského původu, kteří v době německého nacismu přispěli k záchraně Židů. Tento titul uděluje Komise pro rozpoznávání spravedlivých, která byla založena v roce 1963. Řídí se přísnými kritérii. Důležitou roli zde hrají informace od konkrétních svědků, historický výzkum a rovněž veřejné diskuse.

Slavnostního večera na Izraelském velvyslanectví v Praze se zúčastnil také americký filmový producent Steve Moskovic (byl rovněž hlavním kameramanem filmu; autorem scénáře a režisérem byl Rob Cohen) dokumentárního filmu Kinderblock 66 – Návrat do Buchenwaldu. Je to příběh čtyř Kalinových dětí – Naftali Fürsta, Pavla Kohna, Izraela-Laszlo Lazara a Alexe Moskovice.

Ve filmu, natočeném v roce 2012, se několikrát hovoří také o Antonínu Kalinovi. S velkým respektem se o něm zmiňuje například americký historik Kenneth Waltzer.
Právě tento film významnou měrou přispěl k tomu, aby Antonínu Kalinovi byl udělen zmíněný titul Spravedlivý mezi národy.
Po skončení slavnosti se pak v prostorách Kulturního střediska USA v Praze uskutečnilo, za účasti představitelů Velvyslanectví USA v Praze, promítání tohoto filmu. Byla to i jeho česká premiéra.
Lidé odcházeli dojati a překvapeni. Zejména cizinci, kteří se promítání filmu zúčastnili, nemohli pochopit, že se o Antonínu Kalinovi u nás takřka vůbec neví a nemluví.

A co je také podivuhodné a smutně nepochopitelné?
O celé této události, želbohu, nevydala zprávu Česká tisková kancelář a ani jedny noviny, vycházející v České republice, včetně veřejnoprávního rozhlasu i televize, o tom nepřinesly ani řádek ani větu, ani jeden krátký příspěvek.

* * *

Čech Antonín Kalina narozený v Třebíči, se díval každý den v koncentračním táboře Buchenwald do tváře smrti. Jeho příběh se liší od mediálně proslulých a zasloužilých zachránců, Židů Oskara Schindlera i Nicholase Wintona. Kalina děti zachraňoval v situacích, kdy každou vteřinu visel jeho život na přímce smrti. Každý den, každou noc. Ve spise s jeho jménem bylo napsáno návrat nežádoucí. Jeho srdce a odvaha překonaly strach. Takto nadán a připraven zachránil tisícovku dětí z drápů nacistických vrahů. Mezi těmito dětmi byli pozdější velcí umělci, spisovatelé, nositelé Nobelovy ceny Elie Wiesel, Imre Kertesz a světově uznaný fyzik Felix Jiří Weinberg, nositel mnoha mezinárodních cen za výsledky ve vědeckém bádání. Narodil se v Ústí nad Labem. Zemřel 5.prosince 1912 v Británii ve věku 84 let.

Nemusíme se jako Češi, jako národ stydět před těmi ostatními. Svět není nikdy jednoznačně černý ani jednoznačně bílý. Kdo dnes ví, že v letech 1936 až 1945 padlo na domácí odbojové frontě pod sekerami, před popravčími četami a na šibenicích, více než deset tisíc mužů a žen? To je více, než padlo všech našich zahraničních vojáků, včetně letců na východní i západní frontě dohromady.

Příběh Antonína Kaliny je dalším z důkazů, že v době německého nacismu zrodila tato země množství opravdových hrdinů, želbohu dnes již zapomenutých a nevzpomínaných. A na ně můžeme a buďme právem hrdi.

Milan Dubský

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora