Jak jsem se stala spisovatelkou

Cha,cha,cha,cha, ….dobréj fór. Že prej spisovatelkou, co to je? Spisovatel je člověk, který dokáže uvést své myšlenky, naděje a touhy do literární podoby. Sděluje čtenáři určité poselství, při jehož čtení člověk pociťuje lehké vibrace své nedočkavosti. Ježení chloupků na různých částech těla, touhu dobrat se co nejdřív závěru knihy a nepodlehnout nutkání, v podobě: „Ale co, tak se kouknu na konec. Vo co de? “

Myšlenka se v rukou dobrého spisovatele podobá rozvíjejícímu se květu například růže, která v prvopočátku dává tušit jen jakýmsi náznakem chystaný zázrak a postupně uvolňuje vyprávění do podoby rozvinutého květu. Dobrý spisovatel by měl udržet čtenáře v určitém napětí, vtáhnout ho do děje, měl by mu umožnit splynout s tématem a po přečtení v něm zanechat hlubokou a dlouho trvající vzpomínku na něco mimořádného. Dobrý spisovatel je ten, jehož knihy nosím pod paží všude sebou, jedním dechem hltám napsaná slova a vstřebávám všechny drobné detaily a epizody. Plotna je studená a rozjívené potomky odkazuji na babičku, muže pak přesvědčuji o postním dnu, se slovy: „Prosím tě, ven si krajíc chleba se sádlem a s česnekem, víš jak je zdravý. Jeden den půstu ti nijak nemůže uškodit.“ Jsem vděčná rozvoji písemnictví a péčí osvícených, kteří dbají o duševní růst čtenářů a neustále zásobují náš trh literaturou. Na knižních pultech nacházíme nejeden literární skvost, o dobré překlady není nouze. Každý si vybere, co je jeho srdci milé.

Sebe za spisovatelku nepovažuji, řadím se do role vypravěče, který se chce podělit o své vzpomínky s těmi, kteří jsou ochotni naslouchat. Mládí moc nenaslouchá, cizí vzpomínání je unavuje. Stáří také moc nenaslouchá, obírá se spíš vlastními myšlenkami. Vypravěč může jen doufat, že občas upoutá něčí pozornost. Být vypravěčkou je role náročná a odpovědná.

Živě si vzpomínám na jednu dovolenou na Vranovské přehradě. Chodila jsem se koupat vždy v podvečer, kdy pomalu utichal halas nesčetných návštěvníků. Kochala jsem se zapadajícím sluncem, kakofonií ptačích hlasů, které jakoby chtěly večernímu šeru dát poslední sbohem a tiše jsem splývala s vodou i okolní krajinou. Kolem mne vlnovitým pohybem plavala užovka a hladinu čeřil lehký vánek. Přeplavala jsem zátoku a lehla si na dřevěné molo, u kterého byla připevněná plachetnice. Z výše položené chaty přiběhly čtyři děti a zvědavě si mne prohlížely. Dala jsem se s nimi do řeči a začala jim vyprávět o zvířatech, o přírodě, o táboření a o indiánech. Dlouho jsme si povídali než je rodiče zavolali do chaty. Strávila jsem s nimi příjemnou hodinku v živé debatě. „Přijdeš zítra? Budeme na tebe čekat. Nikdo si s námi tak pěkně nepopovídal. Naši na nás nemají čas.“

Jak mne potěšila jejich slova. Mé „ego“ se tetelilo blahem. V ten moment jsem byla schopna slíbit cokoliv, jen abych se s nimi mohla znovu sejít. Takže ne spisovatelka, pouze člověk, který občas něco hodí na papír…

Irena Atzlerová

***

Zobrazit všechny články autorky