Mám muže Kozoroha (2/2)

„Rozdíl mezi mužem a dítětem je pouze v ceně jejich hraček“.

Ten, o kterém s chutí vyprávím, je obdivuhodný tím, že ve vysoce zralém věku propadl kouzlu počítačů. Je hravý, dítě v něm dosud žije a hračky miluje. A počítač není hračka ledajaká.

V roce 1990 si v Německu koupil svůj první noteboock, na tom zkoušel první počítačové krůčky. Když pomalu pronikl do tajů AMIPRO, T 602 a… a na našem trhu vybuchl ohňostroj možností a ceny šly poněkud níž, náhle zestárl. Ten počítač. Koupili jsme tedy nový. Lepší, výkonnější, s větší kapacitou paměti. Můj muž tomu o kouzlu propadá stále víc. Pracuje na něm denně, zvládl M 602, WORD, WINDOWS, potýká se s EXELem, či jak se všechny ty programy jmenují.

Já ho obdivuji, jak dokáže s mladými komunikovat tím počítačovým ptydepe, kde já po třetí větě přestávám čemukoliv rozumět.

Počítač slouží, slouží, až přijde den, kdy je nutné „už konečně tu obrazovku vyčistit“. Proto byla zakoupena specielní vodička, je nachystán klůcek.

Můj milý zásadně nečte návody k použití, kdo by se s tím zdržoval, ty se čtou, až když to něco, co jsme zakoupili a instalujeme, nefunguje tak, jak má.

Lahvička je odšroubována, hadřík „měkký!“ připraven, krůpěje speciálního přípravku padají na obrazovku.

Bylo to to poslední, co jsme na této obrazovce viděli.

Krátce nato jsme se pustili do drobné stavby. V mém bývalém bytě jsem se rozhodla přestavět bytové jádro. Dlouho jsme rozvažovali, plánovali, vybírali a kupovali zařízení budoucí koupelny, obklady a dlažbu.

Na rozdíl od Jaroslava si hlídám kabelku jako ostříž. Nepohazuji ji na zadní sedalo auta, nenechávám ji bez dozoru, naopak mám ji pořád po ruce.

V ten den jsme koupili obkladačky. Přijeli jsme k domu a vynášeli jsme je z auta. S kabelkou na rameni to dost dobře nejde, nechala jsem ji tedy výjimečně na předním sedadle. V nošení jsme se střídali a pak už můj muž, který chodí o holi, zůstal u auta a já jsem náklad přesunula do výtahu a do bytu.

Po chvíli se vracím, usedám, odjíždíme.

„Kde mám kabelku?“
„Nevím, asi vzadu na sedadle“.
„Tam není“.
„Já nevím kam sis´ji dala. Nezůstala v bytě?“
Vím, že jsem si ji s sebou nebrala, přesto se vracíme, jdu se podávat.
„Není tam!“

Prohledáme auto i pod sedadly, kabelka není. Nevím, co si mám myslet. Jedeme dál, když tu se můj muž praští do čela a začne si nadávat. Jmenuje hovězí dobytek v souvislosti se sebou. Láteří, nevšímaje si mých opakovaných dotazů. Je tak rozčilený, že mám strach, že nabouráme. Pomalu se uklidňuje a já se dozvím, co se stalo.

Když jsem zmizela v domě, přistoupil k němu slušně oblečený cizinec a ptal se na cestu k nějakému hotelu. A že špatně chápal, trvalo vysvětlování déle, přičemž během řeči poodešli od auta. Když už si komplic posloužil připravenou lahůdkou, pán slušně poděkoval a odešel.

Že tam bylo dost peněz, to se oželí, ale ta představa, že budu znovu chodit po úřadech…
Bylo nahlášeno policii, byly obhlédnuty nejbližší kontejnery, bez výsledku. Ach jo.
Kozoroh je schlíplý. Proto, že zavinil tu ztrátu, víc však proto, že naletěl.
„Taková známá finta!

Druhý den nám zavolali z policie. Kabelka se všemi doklady i platební kartou se našla nedaleko, pod jedním ze zaparkovaných aut.

To kozorohův strážný anděl pohladil svým křídlem i mne.

Naši mladí si zařizují byt. Vybrali si ne zcela běžný odstín dřeva pro nábytek, koupili základní sestavu, k tomu pak velkou desku, z které hodlali nechat vyrobit pracovní stůl. Za týden si to rozmysleli. IKEA, kde nakupovali, je sympatická tím, že zákazník má právo do dvou týdnů bez udání důvodu cokoliv vrátit. I rozhodli se vrátit onu desku. Můj muž je vstřícný, dobrosrdečný, ochotný kdykoliv pomoct (viz výše), nabídl se tedy, že jim desku odveze.

Vystrkal se snachou krám z domu, naložili ho na auto, připoutali „gumicuky“… a vyjeli.

Poryv větru, rychlost, či slabé upoutání způsobily, že po pár metrech jízdy se deska odporoučela a s rachotem zaduněla na chodníku. S otlučenými rohy, tedy nevratná.

Můj kozoroh vytáhne peněženku, vyplatí obnos, připoutá znovu (tentokrát lépe) desku a rozloučí se. Je totiž frajer.

A deska? Ještě pořád stojí u nás opřená o zeď. Ale máme s ní plány!

Nejsme už mladí, nejsme pořád zdrávi.

V loňském předjaří, v době chřipek a železničního stávkování, sklátila mého kozoroha chřipka.

Začalo to neobvykle. Náhle, jednoho večera, se „jaksi necítil“. Teploměr ukázal 39 stupňů. Naordinovali jsme Acylpyrin, citron, čaj a postel. Ráno byl jak rybička. Druhý den se taky cítil dobře, proto jsem odjela na zájezd, hráli jsme tenkrát v Třebíči. Nechtěl, abych zůstala, nic mu přece není!

Odjedu na Moravu, večer před představením kontrolní telefonát:
„Jak se cítíš“
„Zle. Mám 39,5 nech mě spát“ a položí telefon.

Večer, ve městě vzdáleném 250 km, před představením, to není nejlepší zpráva. Žhavím telefon. Mladí nejsou doma, druzí mladí jsou v cizině. Nezbývá, než požádat mého šéfa, aby v Praze zavolal pohotovost. Nerudný lékař na pohotovosti se posléze nechá uprosit, mezitím jsou dostiženi mladí, přijdou otevřít dům lékaři a přespí u nemocného.

Já zatím proklínám železničáře i s jejich stávkou, blahořečím autobusovému spoji, který vyjíždí v půl třetí ráno na Prahu. V půl osmé ráno jsem doma a přebírám péči o nemocného.

Příští týden mne opět povinnost žene na cesty. Nabízím, že zůstanu, že domluvím záskok.

„Ne, už mi je opravdu dobře, nedělej si starosti, jeď.“ Mladí už se vrátili, dcera se postará. Tak tedy jedu, abych se druhý den dozvěděla, že byl odvezen do nemocnice, má zápal plic.

To, že další „neruda“ ho nechtěla přijmout, protože „nic neslyší“ pomiňme, RTG mu otevřel bránu k přijetí, dopadlo to dobře. Až na jednu drobnost. Z neznámých důvodů si s sebou vzal pár tisícovek „pro jistotu“. Z nemocnice odešel bez nich i bez staré, oblíbené peněženky. Zmizely, když uzdravující se, obědval. Čert je vem!

Z neochotného bručouna sloužícího tehdejší pohotovost, se časem vyklubal lékař, který bez hnutí brvy pečuje o nemocného bez ohledu na námahu a čas. Už jsme u něj zaregistrováni a léčeni všichni. Je to náš rodinný lékař.

Na služební cesty jezdím často. Když je cesta delší, stýská se nám oběma. Já to řeším občasným telefonátem a nákupem něčeho „na něj“. Bund, košil a kabátů jsem mu přivezla už dost.

On, protože rád jí, nejradši potěší jídlem. Je zdatným kuchařem, nevaří však „čínu“ jak většina vařících mužů. On je staromilec. Vaří nejradši klasická, česká, pěkně maštěná a sytá jídla.

Jsou to přesně ta jídla, která čas od času s chutí sním, ale vlastně je nemám moc ráda. Já miluji jednoduchá jídla. Čiré polévky, těstoviny, bramborák.

Když přijedu z delší cesty (stýskalo se už moc), většinou vybalím další bundu a na stole v mžiku voní pěkně hustá polévka, uzené (toho se vystříhám) nebo pečené vepřové, knedlíky, zelí. V záloze je připraveno srdce na smetaně, prejt, báječná sekaná, držková polévka… To všechno čeká na mne a na mou chválu a vděk. Ráda provedu.
(A jakmile je to jen trochu možné, uvařím si nudle se sýrem.)

Můj milý kozoroh nemá moc v oblibě pravidla (ty s chutí porušuje), pravidelnost a opakování. Rád nachází nové možnosti, nové cesty. Obzvlášť rád si zkracuje cestu. Ne vždy se mu to povede.
Jiná nezapomenutelná „zkratka“ se udála v době, kdy můj syn byl po operaci páteře uvězněn v sádrovém korzetu, ve kterém byl pohyb velmi omezen a pravou ruku měl rovněž v sádře.
Jednoho rána, v den, kdy jsem měla služebně odletět do Amsterodamu, se ozval telefon a v něm jeho vzrušený bezmocný hlas:
„Mami, Eliška si uřízla prst, hrozně krvácí, leží na zemí a omdlévá, přijeďte honem!“
Bylo osm hodin ráno, doba, kdy se auta po silnicích jenom posunují, my jsme na Smíchově, oni bydlí ve Lhotce. Co teď? Volám 155, vysvětlím situaci, požádám o pomoc. Pak okamžitě sedáme do auta, jedeme. Čas běží.

Než jsme přijeli k nim, je Eliška odvezena sanitkou, už jí zašívají ránu, hysterická paní, která „kvůli tomuhle volá sanitku!“ je pomluvena, syn je už klidnější. Rychle mu připravíme potřebné věci na dosah, probereme a pochopíme a ohodnotíme Eliščinu reakci (ona ví, že při pohledu na krev omdlí, ví že její muž je bezmocný, lehla si proto na zem, aby zabránila bezvědomí,což ho vyděsilo) a už je nejvyšší čas odjet na letiště.

Můj muž rozhodne, že „je blbost vracet se, jezdit přes Smíchov a přes Bílou horu, vezmu to zkratkou“.

Jeli jsme tedy. Dlouho. Zabloudili jsme, v nevábných končinách jsme skončili u skládky odpadu. Vrátili jsme se, přejeli sídliště, sjeli na plzeňskou dálnici. Po ní jsme se vzdalovali z Prahy i od letiště. Pípla jsem, že letadlo startuje z Prahy a nikoliv z Plzně, my však jeli dál. Čas se pomalu naplňoval, když se konečně objevila možnost odbočení. Kličky, obloučky, nářek motoru, intuitivní udržování směru, konečně se od Kladna řítíme k letišti.

Stihla jsem to. Tak tak.

Od té doby však souhlasím se zkratkou jenom tehdy, když nikam nespěcháme. To ovšem neznamená, že on se té potěchy vzdal. Zrovna nedávno měl pěkně zablácené boty. On, který neudělá zbytečný krok!

Bylo to v zimě, kdy ráno v půl sedmé je ještě noc. Bylo třeba odevzdat krev pro nadcházející operaci. V laboratoři je striktně požadován včasný příchod: „nejpozději do sedmi!“ Můj muž, který má s dochvilností potíže, je tentokrát vzorný. Vstane včas, včas vyjede. Přes celou Prahu, do Střešovické nemocnice. Kdysi tam byl častým hostem, jezdíval zadním vchodem, ale to už je dávno, vzpomínky vybledly. Jede podél areálu, když náklaďák před ním náhle zahne do vrat. „Ha, zkratka!“ a šup, už je tam taky. Jede dál a vyhlíží známé pavilony. Nikde nic, všude je tma, bláto. Když mu dojde, že vjel na staveniště, otočí a chce ven, jenže brána je zamčena a ten kdo ji zamkl, k nedovolání. Vystoupí, brodí se bahnem a loužemi ve snaze najít pomoc. Tma jak v pytli, několik baterek, které pořád vozí s sebou, zůstalo v autě. Když konečně najde jiná vrata, která jsou zajištěna jenom drátem, je zachráněn. Dojede k nim, odmotá, zamotá a s úlevou opouští past. Na kliniku vchází zablácený, urousaný, omlouvající se opozdilec. Kdepak kozoroh, když vycítí možnost zkratky, neodolá.

Elena Paclová

* * *
Fotokoláž © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autorky