Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Masová činnost

Pojem „masová činnost“ pamatují dnes už snad jenom důchodci, kteří absolvovali svoji základní vojenskou službu v době „Černých baronů“. Voják v době po skončení svého denního zaměstnání nesměl být ponechán svým vlastním myšlenkám a volnému trávení osobního času. Co kdyby jej napadaly proimperialistické myšlenky, oslabující bojeschopnost naší armády a podlamující ostražitost vůči nepříteli při budování socialismu v naší vlasti? Proto bylo nařízeno, že se každý voják musí zúčastnit činnosti v nějakém kroužku s minimálním počtem členů pět, vždy po skončení „trenýrovky“ a čištění zbraní, v době až do večeře.

Náplň činnosti jednotlivých kroužků jsme si mohli navrhnout sami, ale podléhala schválení velitele a hlavní slovo přitom měl politruk, kapitán, školená rychlokvaška.

Požadavek přihlásit se do nějakého kroužku masové činnosti, nebo takový kroužek založit, nás zastihla v době, kdy se, zejména v noci, střídal jeden bojový poplach za druhým. Výsledkem byla permanentní nevyspalost. Vojáčci usínali běžně na učebně, na cvičišti a dokonce i za pochodu. Nikdy bych předtím neuvěřil, že je možno za pochodu usnout a spadnout do škarpy. Na učebně byli spáči tak/ jak byli, v uniformě, poléváni ledovou vodou, na cvičišti museli absolvovat několik „koleček“, tedy obíhat cvičák. Přitom se ještě více unavili a usínali o to častěji. Přání moci se jednou vyspat do sytosti viselo nad celou rotou jako příslovečný Damoklův meč.

Nebylo proto divu, že když jsme se rozcházeli od rozkazu ve věci masové činnosti, prohlásil někdo z naší světnice: „Nejlepší by bylo založit spací kroužek!“

Zasmáli jsme se tomu dobrému vtipu, jen Zdeněk, známý koumák, absolvent právnické fakulty, najednou prohlásil: „Moment! To není tak blbej nápad!“ Podivili jsme se a Zdeněk nám musel svoje stanovisko přiblížit: „Podívejte, založíme kroužek marxismu-leninismu. To je tak angažované, že se nám to neopováží nikdo zamítnout. Protože se k nám nikdo nepřidá, zůstaneme v kroužku jenom my z naší světnice, a tedy v minimálním počtu. Tím na nás nevybude žádná společenská místnost a my budeme muset svůj kroužek provozovat přímo ve světnici, každý u své postele, a sedět na vojenském kufru. Jeden bude na střídačku něco předčítat a ostatní pěkně spinkat. Předčítající u pootevřených dveří bude současně hlídat chodbu. Kdyby šel někdo, kdo by naši bohulibou činnost mohl ohrozit, kopne čtoucí nejbližšího spícího a ten rychle probudí ostatní. Pokud se týká odbornosti, máme přece vysokoškolské vzdělání, a to i v politickém směru, a musel by v tom být čert, abychom toho rychlokvašku nepřevezli.“

Museli jsme uznat, že nápad to nebyl špatný. Navrhli jsme proto založení kroužku marxismu-leninismu. Nevěděli jsme, jestli měl politruk nějaké podezření, museli jsme počítat s tím, že budeme v zorném poli pozornosti, ale kroužek byl schválen.

Vše ostatní probíhalo tak, jak si to Zdeněk představoval. Z knihovny jsme si vypůjčili Marxův Kapitál a dali se do monotónního předčítání, při kterém se tak krásně usínalo. Hned při druhém sezení kroužku jsme byli násilně probuzeni. Přišel politruk.

„Tak soudruzi, co právě probíráte a jak diskutujete?“

Mirek se ujal iniciativy: „Je dobře, že jste právě přišel, soudruhu kapitáne, probíráme právě zákon negace-negace podle Marxe. Nemůžeme se přesně dohodnout, jaký je konkrétní dopad tohoto zákona na pracujícího ve smyslu usnesení Ústředního výboru KSČ, který zdůrazňuje nutnost aplikace marxistických zákonů do praxe. Snad byste nám mohl tento vztah konkrétně ozřejmit!“

Kapitán chvíli koukal, jako když nadloube volovi. Pak se ozval obecnými nacvičenými frázemi o vedoucí úloze strany a vlády, která se promítá do veškeré činnosti každého pracujícího člověka socialistického státu.

Mirek se nenechal opít rohlíkem: „To je nám v celém rozsahu jasné, je nám jasný i obecný princip zákona negace-negace, jde však o konkrétní promítnutí. Dejme si příklad. Družstevní dojička ve chlévě dojí, jak konkrétně ji ovlivní aplikace zákona negace-negace?“ Měli jsme co dělat, abychom udrželi smích na uzdě. Mirek šel ještě dál: „Zvýší tento ideologický průnik bezprostředně dojivost a jak? Masáží vemene podle Malininové? Ale kde jsou přitom ty aplikace teorií v obecném smyslu slova?“

Kapitán vypadal na mrtvici: „Víte, soudruzi, opravdu probíráte teorie velmi podrobně, to chce hlubší zamyšlení a ještě k tomu budeme mít spoustu času, ale teď musím jít zkontrolovat činnost dalších kroužků.“

Po vzájemném pozdravu podle zásad vojenské zdvořilosti odešel.

Obratem jsme, kromě čtoucího, usnuli. Druhý den jsme se dozvěděli od rotního písaře, který pocházel z našich řad, že politruk informoval velitele v tom smyslu, jak detailně jsme se zakousli do problému. Od té doby byl pokoj, vícekrát nepřišel.

Účelová činnost kroužku se brzy projevila. Zatímco příslušníci jiných světnic propadali únavě, my z „Čapajeva“ jsme byli mnohem čilejší a dokonce dáváni za příklad. Stalo se však to, co se konečně stát muselo. Usnul i čtoucí a nezaznamenal blížícího se velitele. Ten otevřel dveře a výjev, který se mu naskytl, připomínal spíše pohádku O šípkové Růžence. Neprobudil nás však polibkem, jako v té pohádce, ale zařváním: „Vztyk!! Pozor!!“ Následovaly kázeňské tresty a marx-leninský kroužek byl rozmetán do všech světových stran.

Tak jsem se ocitl v kroužku pěveckém. Vedl jej zdatný muzikant, jenom repertoár nařízený velením byl strašný. Častušky o Leninovi, o Stalinovi, o častušce, o Čapajevovi, o hrdé severní Koreji, ale i o nás, jak naše motory hřmí pod modrou oblohou a naše výsadkové jednotky jsou meče armády hrot a také o tom, jak my, letci, máme ocelové ptáky. Neměli jsme vůbec přehnané mínění o umělecké úrovni našeho pěveckého souboru, přesto načalstvo usoudilo, že bychom se měli zúčastnit pěvecké soutěže vojenských uměleckých sborů, která se konala v Chrudimi. Nebyli jsme proti. Příležitost zpestřit si trochu život vypadnutím z kasáren byla lákavá. Tak jsme jeli.

Neskončili jsme nijak slavně. Někde v druhé polovině, nás však víc, nežli výsledky soutěže zajímala děvčata v uniformách. Přijely z Prahy a převážně byly spojařkami, které dobrovolně vstoupily do armády. Příležitosti se více sblížit však byly stále v nedohlednu. Doprovázel je a hlídal pupkatý major, jako ostražitý ovčácký pes svoje ovečky před vlky.

Byli jsme samozřejmě přítomni jejich vystoupení. Zpívaly mnohem líp, než my. Závěrem požádal o slovo jejich pupkatý major. Chtěl nám službu žen v armádě přiblížit, abychom se na ně nedívali s despektem. Vypravoval, jak mají také těžkou službu, že musí prakticky absolvovat stejný výcvik, jako muži. Skončil však pro něho nešťastnou větou: „A nemyslete si, soudruzi, my z nich žádné panenky neděláme!“

Sálem se rozlehl huronský smích. I přesto bylo dobře slyšet hodně hlasitý výrok našeho podporučíka, který nás doprovázel: „To ti ale, pupkáči, musí dát pořádnou fachu!!!“
Ostudy bylo dost a dost, major odešel jako spráskaný pes a bylo jasné, že vícekrát na žádnou soutěž nepojedeme. Pěvecký kroužek se také rozpadl a my jsme začali zakládat orchestr.

Ale to už je jiná povídka.

Vladimír Kulíček

* * *
Ilustrace © Eva Rydrychová

Zobrazit všechny články autora