Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Jak jsem stavěla sněhuláky

Když jsem navečer po vydatném celodenním sněžení čistila dvorek a kolem mne se až po čumáček bořila do návějí malá půlpudlinka Jessinka a kolem ní poskakoval obr briard Kapi, vzpomněla jsem si na podobný večer před lety a taky na to, že jsem o jeho průběhu tehdy napsala a do složky Naši psi pak pečivě uložila povídání pro rodinnou kroniku. Podělím se s vámi o vzpomínku na nádherné psí kamarády a dva sněhuláky. Dnes jsem na stejném místě taky jednoho postavila.

* * *

Mohla bych začít jako v pohádce – bylo nebylo – sněžilo jako o závod pár dní. Začalo to docela nevinně jemným popadáváním sněhu. Co sněhu – to bylo spíš sněhové tušení, co se dalo poznat jen tak, že člověk zvedl obličej k nebi a na něm ucítil jemňounké studeníčko, jak si sedala jedna vločička za druhou. Mžilo. Slabounce ale vytrvale.

Přes noc se ze sněhového mžení stalo docela silné chumelení, až ho nakonec bylo pěkných pár desítek centimetrů. Ani jsem se nemohla v pantoflích dostat k brance, abych vypustila naše nedočkavé chlupatiny. Točili se ti dva braši kolem mne jako káča v čepci, a když mi padesátikilový Lordík přišlápl pantofli a utrhl ji, šlápla jsem si bosky přímo do sněhu. Tak si kluci museli počkat, než jsem se doma pořádně obula do sněhulí a přebrodila se k brance. Vyletěli z ní jako vystřelení z praku.

Záplava sněhu ovšem čekala, že ji někdo uklidí. Proházela jsem si cestičku všude, kde jsem ji potřebovala. Byla to pěkná prácička na čistém vzduchu. Když jsem se pustila do schodů, objevil se Marek , aby s traktorkem s radlicí shrábl cestu od naší garáže k bráně, jinak bychom nemohli ani vyjet na poslední předvánoční nákupy. A jak byl v tom pracovním nadšení, shrábl i všechen sníh na dvorečku do dvou hromad.

Když jsem večer měla po vší práci, pustila jsem se do prvního sněhuláka přímo u branky, kde byla větší hromada. Povedl se mi. Na hlavu dostal široký kastrol, pusa od ucha k uchu, oči a knoflíky podle předpisu. Jen jsem pro ně musela podniknout výpravu dolů do kotelny, kde ještě zůstala zásoba koksu. Pak jsem si naťapkala plno sněhu až do špajzky, abych se dostala k mrkvi ukryté v ledničce. Byl z ní nádherný sněhuláčí nos. Taky staré ometené koště se našlo a do druhé ruky kanystřík s nemrznoucí směsí, aby se mohl napít, kdyby měl žízeň.

Všechno moje lopocení sledovali zvědaví psi, které jsem už předtím zavřela do kotců, aby se mi nepletli při práci pod nohy. To oni velice rádi, jsou zvědaví jako báby na pavlači. Spokojena s výsledkem svého snažení jsem je pustila z vězení a šla se ohřát domů. Z kuchyně jsem se pak zálibně dívala na ten skoro umělecký výtvor a cosi se mi nezdálo.Že bych špatně viděla?! Mému krásnému sněhulákovi chyběla ta červená mrkvová chlouba. Musela jsem to zkontrolovat zblízka. Nemýlila jsem se. Pak mi to došlo! Cedrik! To je přece napolovic vegetarián! Jen co jsem zvýšila hlas, zajel do boudy jako blesk. No, další mrkev jsem za těchto podmínek už nehodlala obětovat, a tak má milý sněhulajda místo nosu krásnou sněhovou bambuli.

Mnozí naši sousedé si pletou vánoční svátky se Silvestrem, bouchají třaskavými kuličkami a vypouštějí světlice. Naši dva psí hromotluci jsou na tohle počínání velice alergičtí a hlavně Lord se vrhá proti plotku se strašným vztekem. Myslím, že kdyby se těm oslavencům dostal na kobylku, hodně dlouho by si nezabouchali. Ale proč se o tom zmiňuji? No, chtěla jsem zůstat jen u toho jednoho sněhuláka, ale viděla jsem, jak se Lord odráží od hromádky sněhu, která zůstala u plotu, a dostala jsem strach, že najednou zjistí, že ten plotek může a umí přeskočit. Tak jsem se pustila do druhého sněhuláka a pro jistotu jsem ho postavila uprostřed dvorečku, aby si z něho milovaný kavkazan neudělal trampolínu. Povedl se. Usmíval se do nočního ticha tak roztomile, že jsem ho chtěla nějak odměnit. Dostal krásnou červenou šálu kolem krku a já konečně mohla jít domů.

Domů! Kdyby v kuchyni to okno nebylo, tak bych aspoň neviděla, že mému v mrazu uplácanému sněhulákovi chybí ta šála. Co se týká mých chlupatých miláčků, moje tušení mne klame jen málokdy. Znám je jako svoje nejstarší boty. Tentokrát tím zločincem nebyl vlkodav Cedrik ale Lord. Třeba tu šálu sněhulajdovi záviděl, to nevím, ale sebral mu ji a odnesl ji daleko od něho. Dobře, tak jsem mu vynadala. Jenže kavkazan Lord není vlkodav Cedrik, ten do boudy neleze, když něco provede, ten má jinou obranu. Pane, jaké on umí udělat nevinné psí oči a jak se umí divit, proč mu třepu uchem?!

Když jsme se příští den probudili do mrazivého slunečného rána, moje první kroky vedly ke kuchyňskému oknu. Kdo chce hádat, jestli měl sněhulák šálu nebo neměl, prohádal by. Co šálu, vždyť on neměl ani hlavu! Kapitulovala jsem, a protože mu přes noc navíc psi dali najevo, co si o jeho přítomnosti na jejich dvorku myslí a za trest ho pořádně označkovali, raděj jsem ho na lopatě vynosila ven. Aspoň budou mít naše břízky na jaře dost vláhy.

Marie Zieglerová

* * *
Foto © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky