Střípky modrého a žlutého zrcadla (3)

Milí čtenáři,
rádi bychom vás v několika „střípcích“ vzpomínek seznámili s osobností Olgy Wister a její zkušeností s životem daleko od domova.
Narodila se v roce 1946 v Praze, v rodině hudebníka L. Pleštila. Vystudovala Obchodní školu a v roce 1968 odjela do Švédska. Dnes se na svůj odjezd dívá jako na osudový zlom ve svém životě.
Celý život inklinovala k obchodní činnosti. Ve Švédsku dokončila Obchodní institut a postupně se vypracovala tak, že v Baťově koncernu vedla ve své režii dvě jeho prodejny. Současně se aktivně věnovala pomoci České republice. To byla obsáhlá činnost, která žádala všechny síly a plné nasazení.
V roce 1989 začala její spolupráce s Olgou Havlovou a po založení Nadace Výboru dobré vůle Olgy Havlové ve Švédsku, jíž se stala prezidentkou, se cíleně věnuje charitativní činnosti.

Redakce

Tradice = Trade + Ice (?)

Moc jsem chtěla napsat o Vánocích na ty neskutečné litanie o Ježíškovi a Santa Clausovi. Toto téma bylo nepřetržitě na českém kanálu 24. Dokonce mají spolek “Proti Santovi”. Dost dobře nic nechápu a nikdo mi nevysvětlil v těch protestech a rozhovorech (dokonce výroky ”Nenávidím Santu”) i od známých inteligentních osobností, proč místo plýtvané energie na cancech se neudělá jiná kampaň:

“NAŠE ČESKÉ PRAVÉ TRADICE – NAŠE ČESKÉ PRAVÉ VÁNOCE, VELIKONOCE atd…”

Výroky těch členů spolku byly: ”Dnešní děti za deset let nebudou znát naše vánoční tradice, vše převálcuje “MONSTR SANTA”. Zkrátka za vše může někdo jiný – že my jsme neschopní. Proč?

Nechci být nikomu příkladem, ale nikdy mi nic neříkal švédský “TOMTEN” (skřítek). K nám nikdy nechodil. Náš Štědrý večer je nejen klasická česká večeře, ale také vždy byl a je s nadílkou od Ježíška – tak si to naše dnes dospělé děti pamatují a tak to i s námi dodržují. Nemohu nepřipomenout, jak jsem byla doslova zklamaná, že děti plus dospělý doprovod, které přijely ke mně do Švédska na zotavenou (byl to vždy celý autobus = 55 dětí), nikdy neměly s sebou naši vlajku – musela jsem si ji jet půjčit na českou ambasádu. Nikdo nechtěl zpívat hymnu ani národní písně. Skoro všichni dospělí mi vše omlouvali argumenty, že naše pravé české tradice včetně vlajky a hymny a národních písní “komunisté a jejich propagace ruských tradic” jaksi vše zprofanovali.

Na to jsem si neodpustila svůj protest, že to je velmi pohodlné vysvětlení. Švédská skupina ABBA, jenž měla obrovské úspěchy ve světě a ve své muzice, která byla daleko od švédského folklóru, nikdy doma nepohrdala národními písněmi. To vše je totiž chabá výmluva – že nám někdo znechutil naše tradice.

Kritizovat je asi mnohem lehčí, než se zabývat podrobnějšími informacemi, které by mladým lidem naopak měly dát do vínku něco krásného, něco, na co jsou právem, pyšní, nikoliv, s odpuštěním, ”kňučení toulavého psa, který nemá zázemí, a proto běduje”.

Skutečně, mnohdy mne překvapilo při návštěvách v Praze časté stěžování si na někoho, na něco banálního – což se tu přijímá jako vzduch – zkrátka se tím nikdo nijak hluboce nezabývá…

Pro zvětšení klikněte na obrázek

Intermezzo:
Tady na severu v zasněžených pláních již prošlo snad všecko zimní počasí: sníh, sluníčko, mráz, obleva, deště a co ještě? Že se rozlilo jezero a já na jinak nejkouzelnější procházce světa okolo celého jezera, kde jsou lavičky a můstky – okolo kostela a obrovského hřbitova (na tak malé osazenstvo) okolo koupaliště a parku – všecko je jak z nedokončené pohádky Astrid Lindgrenové. Procházím se s Rockym a místy se brodím vodou až po okraj holínek, sluníčko svítí, a tak mi nic nevadí. Celá rozjařená dorazím domů a zjistím, že klíče jsou fuč – Mirek taky… ne navždy – to ne… jen byl v nedalekém městečku pro nějaké součástky do auta. Já a dům zavřený – co teď? – ještě že jsou mobily. Mirek mi prozradil, že u třetího vchodu nezaklapl vše na zámek, a tak, s trochou dobré vůle, jsem se dostala domů.

Mirda přijel záhy a šli jsme hledat klíče – procházka je dlouhá – plno listí a jehličí i trávy – místy ta voda a brodění – málo pravděpodobné, že klíče najdeme – ale ”naděje umírá poslední.“ Upachtění a bezúspěšní jme dorazili zpět až do vesnice a šli domů bez klíčů.

Druhý den – to byla neděle – šla jsem sama s Rockym opět hledat – v noci zase pršelo, a tak jsem se ještě více brodila – hledala, hledala, avšak marně. Namočila jsem si nejen nohavice, ale i rukavice, neb jsem málem vzala ”pochopa” do té vody.

Vracela jsem se zpět děsně naštvaná, neboť jsem tu naději už vzdala. Při posledním brodění jsem musela ještě projít těsně okolo jedné plané a dosti do výšky rozrostlé růže, která roste na menší stráni, ta voda ji obklopuje ještě víc než den předtím – plno píchadel a já ne a ne projít. Nadávám, vztekám se jaksepatří, že jsem zase nic nenašla a ta pitomá růže mne nechce pustit okolo – tak jsem se pokusila propasírovat se kolem ní přesně jako den předtím a tu náhle koukám… Ve vodě vyčuhuje jen kousek kroužku a srdíčka… moje klíče, zkrátka ta růže mne poškrábala jen proto, abych ji obešla tak, jak jsem šla den předtím, a ty klíče já „slepota stará”, konečně už našla a jí dala i s klíči pokoj…

“Klíče sem, klíče tam, co já s nimi udělám?” tak to je zas z jiné pohádky…

Olga Wister

* * *

Zobrazit všechny články autorky