Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste...
Taková jsem byla já!
V urèitém úseku ¾ivota èlovìk intenzivnì ¾ije pouze pøítomností - studuje, pracuje, zalo¾í rodinu, pøijdou dìti, ranec starostí je den ze dne vìtší a t쾚í. Není èas na vzpomínání, všechnu energii spotøebuje pøítomnost. Ale v plynoucím èase se najednou pøistihnete, ¾e se zaènou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještì nenastal ten pravý èas na vzpomínání, to a¾ dìti opustí rodinné hnízdo, aby si koneènì zaèaly ¾ít svùj opravdový dospìlý ¾ivot. Pak teprve máte èas pevnì zachytit záblesk vzpomínky a zaènete rozplétat klubíèko do souvislejších obrazù. Nabízím laskavým ètenáøùm SeniorTipu nìkolik nahlédnutí do mého dobrodru¾ného dìtství.
Z nudy hurááá na støechu
Bývaly dny, kdy naši rodièe ve stavu nejvyššího rozhoøèení vyhlásili domácí vìzení. Pane jo, to byla nìkdy poøádná nuda! Hlavnì kdy¾ na obloze nebyl ani jeden mráèek, za který by se sluníèko mohlo schovat, a støapaté dìtské hlavy byly plné letních pøedstav o brouzdání se prohøátou vodou „na ostrùvkách“ a skákání po rozpálených kamenech uprostøed brodu.
Ale vrátím se k domácímu vìzení.
Tehdy jsme je mìli s bratránkem Jirkou ve stejný den. Sedìli jsme jako u¾ tolikrát na rozpálených fošnách, která na dvoøe zakrývala hnojník, a pøemýšleli, co podnikneme, abychom pøi tom neporušili nejnovìjší rodièovský pøíkaz. Poslední výprask nás ještì nepøebolel a navíc na nás bylo vidìt nejen z naší kuchynì, ale i z krejèovské dílny strýce Aloise. Pøesunuli jsme se po pøíkrých schodech na naši zahradu do stínu košaté jablonì. Odtud se dalo vylézt na støechu kùlny, která dost pøíkøe spadala do dvora. Co takhle opatrnì se doplí¾it po høebeni a¾ ke komínu, odkud bylo vidìt do ulice?! To bylo velké pokušení! V¾dy» jsme tuhle cestu podnikli mockrát a bylo to bezvadné! Vidìli jsme odtud, kdo chodí po chodníku, a na protivnou paní Pimparovou, která na nás chodila ¾alovat, jsme házeli kousky mechu a drobeèky støešních tašek, které u¾ svoje nejlepší èasy mìly za sebou a o kterých tatínek èas od èasu øíkal, ¾e je budeme muset vymìnit, jen co na nì zbudou peníze.
Od nápadu k jeho uskuteènìní jsme nikdy nemìli daleko. První lezl Jirka. Mìl na to právo, byl starší, byl vìtší a byl stateènìjší. A to všechno dohromady bylo zase moje štìstí. Vyškrábat se za ním na høeben nedalo tolik práce, proto¾e mne napùl vytáhl za ruku, a pak jsme lezli pìknì po ètyøech, aby nás tak moc nebylo zespodu vidìt. Velice nám na tom zále¾elo, moc dobøe jsme vìdìli, ¾e tohle dobrodru¾ství máme co nejpøísnìji zakázáno. A tak postupujeme jako píïalky, kdy¾ mi najednou uklouzne noha a já se nezadr¾itelnì sunu po støeše k hlubinì dvorku…ááá…pomóóóc!!! Jirkóóó!!! Byl duchapøítomný, natáhl prostì levou nohu a já se ještì staèila chytit. Jen¾e jsem taky nìco vá¾ila a Jirku jsem pomalu stahovala za sebou dolù po starých, mechem porostlých taškách. Dr¾el se køeèovitì u¾ jen koneèky prstù za høeben støechy a já obìma nohama visela pøes okapovou rýnu. Nevím jak, ale podaøilo se mi zachytit se jedním kolenem za okap a to u¾ jsme mìli vyhráno. Kdy¾ se mi podaøilo získat oporu i pro druhé koleno, zaèala sice rýna povolovat, jen¾e jsem staèila udìlat krùèek a ještì jeden. A v té chvíli povolily tašky pod mýma nohama! Dìs! Propadla jsem se a¾ do pùlky stehen a nemìla jsem vùbec èas myslet na odøené nohy, proto¾e se kolem zaèal linout neuvìøitelný smrad. To prostì nebyl zápach, to byl skuteènì smrad, jaký jsme ještì neza¾ili, i kdy¾ jsme jako dìti venkova byli zvyklí na ledacos.
Nebudu dál napínat. Propadla jsem se do dobøe utajeného slepièího hnízda. Maminka si stì¾ovávala, ¾e ty naše slepice málo nesou a nìkolikrát pøinutila tatínka, aby prolezl pùdu a zjistil, kam zanášejí. Teï jsem v tom hnízdì stála já. Bùh ví, jak dlouho tam ty potvory slepice chodily snášet, proto¾e kdy¾ jsme odebrali nìkolik vrstev nerozbitých vajec, poøád mi ten zbytek sahal vysoko nad kotníky. Vajec byl vrchovatý vandlík a ten nebyl ledajaký! Vešlo se do nìho dobrých dvacet litrù vody. Byl to na nás pohled, kdy¾ jsme opatrnì kráèeli po schodech s tì¾kým vandlíkem, já nohy obalené smradlavými záprtky a zbytky skoøápek! Copak my, nám u¾ ten smrad ani nepøišel, u¾ jsme si zvykli, ale rodièovstvo padalo do mdlob. Nahnali nás pod pumpu na dvoøe a tam mi Jirka kamarád pumpoval ledovou vodu na odøené, vajeènými zbytky okrášlené nohy. To byl další z mála pøípadù, kdy jsme vyvázli bez výprasku. Asi byli rodièe rádi, ¾e náš nedobrovolný pokus o sebevra¾du pøinesl rodinì u¾itek. Asi…
***
Dìkuji ti tatínku!
S tìmi schody do naší zahrady mám spojenu ještì další vzpomínku, docela nepøíjemnou. Bylo to v zimì, kdy¾ mne maminka poslala pro pár polínek uskladnìných na zahradì u stìny kùlny. Schody byly pøíkré a úzké, sníh na nich ušlapaný. Nahoru to šlo skoro po ètyøech, ale jak se dostanu dolù? Polínek plnou náruè, pod nohy jsem si nevidìla, tak nebylo divu, ¾e mi podklouzly hned na druhém schodu.
Polínka se rozletìla po dvoøe jako vystøelená a já jela po zádech jako blesk. Vypadalo to nejspíš legraènì, proto¾e za oknem strejdovy dílny jsem vidìla pár rozesmátých tváøí, jen¾e mnì do smíchu nebylo. Jak jsem sebou ¾uchla o schodek, vyrazila jsem si dech a zùstala bezmocnì le¾et. Ten pocit, kdy se nemù¾ete nadechnout a nikdo vám nepomù¾e, byl hrozný. Naštìstí mne kromì škodolibého obecenstva vidìl taky mùj tatínek. Kdy¾ mì zvedl ze zemì, zatøepal se mnou a buchl do zad. Kdy¾ jsem se zase mohla nadechnout, rozplakala jsem se úlevou a vdìèností a v té chvíli jsem mu odpustila všechny výprasky, kterými mne kdy obdaøil.
Dìkuji ti, tatínku, ¾es tehdy ještì sedával u kuchyòského okna na verpánku a mìl mne rád natolik, abys odhodil rozdìlanou práci a utíkal mi na pomoc.
Dìkuji ti, ¾es mne, ještì malièkou školaèku, vezl na kole a do kopeèka jsi ani neslezl, jen abych nepøišla do školy pozdì.
Dìkuji ti, ¾e jsi mne na sáòkách odvezl do ètyøi kilometry vzdálené ivanèické nemocnice, kdy¾ jsem se z bruslení vrátila se zlomenou ruèièkou.
Dìkuji za copánky, do kterých jsi mi ka¾dé ráno zaplétal èervené mašlièky.
Dìkuji ti za všechno a moc mne mrzí, ¾e ti to u¾ nemohu øíct. Vìøím však, ¾e se spolu zase setkáme.
Marie Zieglerová
* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová
Zobrazit všechny èlánky autorky