Haló, pane, nevíte, jak se to řekne německy?

Dlouhá léta jsem pracovala jako tlumočník-překladatel ve velkém strojírenském podniku, který exportoval své výrobky hlavně do německy mluvících zemí a potažmo do celého světa. Tlumočník-překladatel. Zní to hezky a honosně, že jo. Ale za pozlátkem se skrývá tvrdá dřina, pracovní doba často přesahující normál, vysoké profesní a odborné nároky a také něco, co se nikde neučí. Takt a cit, příjemný vzhled a odpovídající vystupování, umění jednat s lidmi a dobrá reprezentace firmy. Tlumočník se nesmí nechat strhnout k tomu, aby do jednání zaváděl své vlastní názory či emoce, kterým se v určitých situacích nikdo neubrání. Musí zůstat vždy nad věcí a vykonávat pouze funkci pohotového, spolehlivého a přesného prostředníka mezi obchodními partnery. Také jeho znalosti musí být velkého rozsahu, protože nejsou jenom obchodní jednání. A to se potom povídá o všem možném, tlumočníkovy hlasivky dostanou pořádně zabrat a pusa ho od mluvení bolí ještě dva dny. Přesto je to krásné povolání, které mi skutečně hodně dalo. Díky němu jsem poznala hodně lidí a kus světa, ale také mi připravilo spoustu nevšedních zážitků, lépe řečeno trapasů. Do některých jsem spadla rovnýma nohama a zcela nevinně, jiné jsem si způsobila sama.

Začala jsem opravdu dobře. Firma zahajovala nový výrobní program a bylo potřeba nakoupit základní surovinu, hliník. Rozumí se, že za co nejlepších finančních i dodacích podmínek. Za tím účelem přijel nakvap do Čech obchodní partner z Rakouska. Na rezervování privátního salonku nebyl čas, vzali jsme zavděk jednou nóbl restaurací, v níž probíhal běžný provoz. Obsluhující personál však udělal, co bylo v jeho silách a připravil pro nás bohatě prostřený kulatý stůl, v jehož středu trůnila ohromná kytice čerstvě nařezaných květin. Toto je velice důležitý moment každého jednání a všichni dobří obchodníci to vědí. Náš pan ředitel to věděl také a nic nenechal náhodě. Po úvodním pozdravení a představení se slavnostně zasedlo, přičemž já, jako jediná žena mezi šesti muži, zaujímala výsadní postavení. Připravili mi jako první židli k usednutí a chovali se ke mně jako k opravdové dámě, což je v těchto kruzích běžné. Pochopitelně jsme vzbudili zájem a zvědavost ostatních hostů, ale to mi bylo jedno. Plně jsem se soustředila na tlumočení probíhajícího jednání a na pohoštění, které bylo velmi dobré a bohaté. Inu, Češi se snažili. Moc času nebylo, jednalo se i při jídle, a tak byla moje pusa neustále zaměstnána. Jenom mi pořád vadila ta velká kytka uprostřed stolu. Musela jsem se všelijak kroutit a naklánět, abych viděla na mluvícího na druhé straně. Ono se mi tak totiž lépe tlumočilo. A tu mi najednou vypověděla operovaná ruka službu a vidlička i s nabraným kouskem masa se s řinčením poroučela k zemi. Bylo to slyšet po celé restauraci, protože ostatní hosté zachovávali uctivé ticho, aby jim náhodou nic neuteklo.

“No, to jsem tomu dala! To zas bude ostuda. Co teď?“ blesklo mi hlavou. „Shýbat se nebudu, to by bylo ještě horší. Tak to kopnu pod toho Rakušáka, ať vypadá jako neotesanec on.“

U stolu mé vypadnutí z bontonu všichni viděli, ale dělali, jako by se vůbec nic nestalo. Hledala jsem nohou pod stolem ztracenou vidličku a maso, abych uskutečnila svůj záměr. Jenže jsem se pořád nemohla nějak trefit. Tak jsem nohou pod stolem šátrala a šátrala, až jsem konečně na ní narazila. Ale co to? Ta potvora vidlička zůstávala navzdory mým opakovaným, mírným kopancům pořád na stejném místě a ne a ne se pohnout. A navíc vydávala příjemné teplo, což stříbro neumí. A zase byl malér na světě! Místo do vidličky jsem se trefovala do nohy našeho rakouského obchodního partnera! Ten vypadl ze své role chladného počtáře, nevěřícně se na mě podíval a najednou se začal významně usmívat, aniž by svou nohou pod stolem uhnul. Dokonce na mě úplně lidsky mrknul. Pro jistotu jsem také zůstala v klidu a začala se na něj zrovna tak mile usmívat. Obchodní jednání se z důvodů, které jsme znali jen my dva, zastavilo, čísla s plánovaným ziskem zůstala jenom v počítači a najednou zavládla zcela jiná atmosféra. Ostatní pánové změnu rovněž zaznamenali. Nejprve po sobě zmateně koukli a potom se začali ze zdvořilosti usmívat také. Prostě idyla, která by patřila spíš někam na dovolenou. Ale bylo třeba něco udělat, než to všechno praskne. Tak jsem na prostřené tabuli klidně sáhla po jiné vidličce, abych byla co nejméně nápadná a v duchu si říkala:

„Je to dobré, přece jenom má ten Rakušák vychování. To je vidět západ.“

Pravda, pan Hacker vychování měl. Ovšem ne tak číšník, který stál na druhé straně sálu a všechno viděl a slyšel. Ten tedy žádné vychování rozhodně neměl.

Rozběhl se ke mně s hlasitým ujišťováním, které rovněž slyšela celá restaurace.
“To nic, madam, to se stane. Já vám ihned přinesu nový příbor a ze země to sebereme!“

Vděku se za svou ochotu a úslužnost nedočkal. U stolu narazil na ledové mlčení a já bych ho nejraději viděla hodně, hodně daleko. Třeba někde na Sibiři anebo dva metry pod zemí. Naštěstí bylo to nejdůležitější již dojednáno, takže jsme se už dlouho nezdrželi. Ovšem je třeba říci, že tento trapas neměl žádný neblahý účinek na dohodnutý obchod a nastartoval dlouhodobou, dobrou spolupráci. A s panem Hackerem jsme si potom ještě léta posílali novoroční blahopřání.
Časem jsem začala jezdit hodně do Německa a poznala, že jsou to lidi jako my. Při první cestě do zahraničí jsem však byla jako v Jiříkově vidění. Všude pořádek, upravenost, květinová výzdoba, lidé se přátelsky zdravili a usmívali se na sebe. A když někdo opravoval nebo stavěl dům, nechal klidně stavební materiál na chodníku, vůbec se nezatěžoval uklidit ho alespoň za vrata. A světe div se! Materiál zůstal na svém místě, nikdo si ho ani nevšiml. Berte však, prosím, v úvahu, že se svým vyprávěním vracím pomalu o dvacet let zpět a od té doby se poměry u nás v lecčem hodně změnily.

Často si vzpomenu, jak jsme jednou po pracovním jednání seděli v útulné bavorské restauraci s našimi obchodními partnery. Doplňoval je jeden nenápadný, starší pán. Do hovoru se příliš nezapojoval, spíše jenom poslouchal. Když už něco řekl, bylo to věcné a správné a on sám měl o všem úžasný přehled. Svým projevem budil velmi příjemný dojem, který ještě podpořil tím, že se často usmíval. Jen oči neladily s jeho věkem, zůstaly mladé a plné života. Až skoro na konci večeře, po projednání všeho potřebného, padla ze strany Čechů otázka, jaké že profese pán je. Obchodníkem nebyl, to bychom už poznali.

On se jenom usmál a skromně prohlásil: „Víte, já jsem tady jenom náhodou a opravdu nejsem obchodník. Jsem tajemníkem UNESCA a teď jsem doma na dovolené. Chtěl jsem se s vámi také setkat, a proto jsem využil svých přátel. Doufám, že se nezlobíte, já sám jsem vás velice rád poznal.“

Nikdo z české strany by neřekl, že sedí u stolu s tak významným člověkem. Po chvilce překvapení poprosila česká strana, jestli by nám nemohl říci něco ze svého povolání.

„Rád, ale bych vás nezdržoval anebo snad dokonce nenudil“, odpověděl skromně a opět se usmál se na všechny přítomné.

Nakonec se přece jenom rozpovídal. Jeho vyprávění bylo tak zajímavé a poutavé, že jsme všichni jenom poslouchali a dočista zapomněli na čas. Byl to moc hezký večer, který jenom potvrdil, že inteligentní lidé bývají skromní, nenápadní a je radost s nimi pobýt.

Hana Štainerová

***
Fotokoláže z archívu Marie Zieglerové

Zobrazit všechny články autorky