Profesor obrození

Když jsem se pomalu chystal uzavřít Historky obrozenecké, uvědomil jsem si, že na českém vědeckém a literárním nebi je postava nepominutelná, jeden ze skutečných profesorů nejen profesí, ale i povahou, zaměřením.

Josef Jakub Jungmann, (1773 – 1847) se narodil do početné ševcovské rodiny v Hudlicích na Křivoklátsku. Příběh jeho mládí je podobný příběhu mnoha podobných talentovaných dětí té doby. Navštěvoval piaristické gymnázium v Berouně a později v Praze, potom absolvoval na pražské univerzitě filozofii, která byla jakýmsi předstupněm dalšího vzdělávání, a začal studovat práva. Studium práv ovšem nedokončil, složil zkoušky na gymnaziálního profesora a odešel učit do Litoměřic na zdejší gymnázium.

V Litoměřicích prožil jako profesor šťastných patnáct let a založil tam poměrně početnou rodinu. Zajímavé je, že dobrou a spokojenou manželko se mu stala poměrně bohatá Němka, která se ale záhy naučila česky a souhlasila s tím, že děti budou vychovávány jako české. V roce 1815 přešel jako profesor na pražské akademické gymnázium, které v té době sídlilo v objektu Klementina. Jungmann se tam stal nejen úspěšným profesorem, ale časem i prefektem, tedy jakýmsi ředitelem. K jeho akademické dráze ještě dodám, že přednášel český jazyk také na filozofické fakultě pražské univerzity (nechci tady vést spor o to, zda to byla univerzita Karlova, nebo Karlo-Ferdinandova). Na filozofické fakultě se stal později i děkanem. Zajímavé a málo známé je, že ve funkci rektora univerzity později střídal svého mladšího bratra, uznávaného lékaře-gynekologa, Antonína Jungmanna. Podle řady pamětníků byl skvělý pedagog, učil třeba i mladého Máchu a podle nepotvrzených pověstí to byl možná právě on, kdo mladého básníka přivedl k básnění v češtině.

K jeho cti slouží i to, že jako gymnaziální profesor vyučoval jako snad první a zdarma češtinu. Tady je ovšem nutné si uvědomit, že pravopisná norma spisovné češtiny se trochu usadila až ve 30. létech devatenáctého století.

Jeho stěžejním dílem nesporně je pětidílný Slovník česko-německý, vydávaný ve třicátých létech. Nemenší význam pro naši literaturu má i jeho překlad Miltonova Ztraceného ráje, což byla v té době kniha v Evropě mimořádně ctěná a uznávaná. Dodám ještě, že význam podobného překladu dnes nemůžeme plně docenit. Ve své době to byl skutečně ČIN, který naši literaturu a kulturu vůbec výrazně posunul.

Není tajemstvím, že Jungmann po jistou část svého života trochu malicherně válčil s Dobrovským. Kdybych se pokusil o velmi zestručňující charakteristiku toho sporu, utkali se dva plebejci. Dobrovský, trochu asi hádavý, ale vznešený ve své vědecké neústupnosti a Jungmann, pořád mentalitou profesor, závislý na přízni nadřízených. Hlavním jablkem sváru byly „rukopisy“ jejichž pravost Dobrovský napadl a Jungmann se jich zastával, ač patrně tušil, že něco není v pořádku.

Nemohu na malém prostoru obsáhleji rozebírat všechny zákruty tehdejších snů i sporů. Jungmann se už revolučního roku nedožil, ale zůstává po něm ohromné dílo, velká zásluha o jazyk, který i jeho zásluhou přežil. Tak až někdy půjdete Jungmannovou ulicí v Praze (dříve Širokou) a dojdete i na jeho náměstí s pomníkem, vzpomeňte s úctou na obrozeneckého profesora.

Josef Hejna

***

Zobrazit všechny články autora