Marie Zieglerová: BABIBAJKY (4)

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

BABIBAJKY
* 4 *

A já malé poupě, musím státi v koutě. Byla jsem moc nedobrá, mamince jsem odmlouvala, svoje hračky nesklidila, polívku na stůl vylila, nožičkama dupala a pěkně se vztekala. Teď si tady pofňukávám, trucuju a just hodná nebudu! Mamča mně na zadek lepla a do kouta poslala, vůbec se jí nelíbilo, co jsem dělala.
Ale no tak, drahé dítě, jen si postůj v koutku, taky by ses mohla dočkat březového proutku! Až tě párkrát pěkně štípne, však ty rychle pochopíš, že tvůj odpor a vztekání k výprasku tě vedou blíž. Ten je horší nežli koutek, takže přestaň trucovat, udělej, co mamka říká, a můžeš si zase hrát.
(Mezi náma děvčatama: která může říct, že se jí to netýká? Jsme v tom v obou podobách od věků do věků! A holky, přiznejte se, která mámě za zády nevyplazovala jazyk?!)

* * *

Tak co s tímhle kocourem? Je to pořádný potmělucha, stačí se na něj podívat. Myslíte si, že se tak blaženě tváří, protože si nachytal pár myší k večeři? Vždyť my dobře víme, že kocouři se zrovna s chytáním myší nepřetrhnou, to nechávají kočkám, oni spíš takhle počíhat si někde na stehlíčka nebo sýkorku, nebo navštívit třeba kosí hnízdečko s holátky. Anebo se vloupal do spižírny a ochutnával čerstvou hustou smetánku? To by mu tak bylo podobné, mlsnotě jedné vypasené.
Známe ovšem ještě i jiné důvody, proč by se mohl milý kocour tak škňouřit. Vždyť mu stačí posadit se za komín a zamňoukat a hnedle se za ním začínají trousit kočky z celé dědiny. Dělá mu to dobře, ale taková pořádná bitka se žárlivými kamarády, i když někdy končí natrženým uchem nebo dírou v kožichu, velice srdíčko potěší.

* * *

E hu ola kvi kvi á á, la baku! Í kewu brm brm ůúů kokóta ú? Plc ze le ňam fu. Wukeky daj baj, Kiwik, míčoks od ouh, ohci. Inhop oj, Miwik jo žužu, ťěp tim subumo, ka oť menhits!
Překlad: (A hoši, nechoďme moc daleko ! Co kdyby se v tom křoví něco schovávalo? Tady jsme ještě nebyli, musíme být opatrní. Zdá se, že je čistý vzduch, to se mně hodí, Kiwíku, skočím si na chvilku do houštinky, nějak mně rozbolelo břicho. Jo, ale pohni, major Miwík je už nervózní, za pět minut začíná zápas subumo, tak ať to stihnem!) Konec překladu.
Odletěli a od té doby na naší planetě rostou hříbky.

* * *

Jo ták! Ještě jste si nepřečetli dnešní noviny, ani si od rána nepustili rádio? Takže vůbec nevíte, že na celém světě začala stávkovat strašidla! Od nejmenších strašidýlek po nejhroznější bubáky. Nevadí jim mrazivá zima ve starých hradních chodbách, nevadí jim smutné soví houkání, ani že na ně už skoro nikdo nevěří. Ale s téměř absolutní elektrifikací jsou stále hůř k sehnání kostelní svíce, které navíc při každém závanu průvanu zhasnou. A co je to potom za kvalitní strašení, když jeden musí pořád v záhybech prostěradla hledat sirky, které, navíc zavlhlé, nedají ani jiskřičku natož plamínek. Takhle aspoň baterka kdyby byla! No tak, buďte s námi solidární, my se vám odvděčíme strašením na nejvyšší úrovni! Víte, jak vyděláte na cestovním ruchu? A spokojenost bude na obou stranách!

* * *

To se jednou jeden havran při hledání potravy zatoulal do cizího lesa. Bůh ví, že by to normálně neudělal, to by mu tak ještě scházelo vlézt někomu do revíru! Jenže hlad je hlad, na dlani chlup neutrhneš a koukáním na krásu přírody taky břicho nenasytíš. No a protože to byl les neznámý, lidskou sekyrou ještě nedotčený, nevyznal se v něm.
… co bych za to dal , kdyby tady byl aspoň rozcestník!
A byl! To koukal, milý havran! Asi jako vy.
...co to je za legrácky ? Jaképak TAM a SEM? Přiletěl jsem přece od TAM SEM a to znamená, že jsem teď TADY a proč to neukazuje taky JINAM? …
A protože byl hodně hladový, rozčílil se a pořádně zakrákal. A to byste nevěřili, kolik kamarádů se mu ozvalo docela blízko. Když se do sytosti nachechtali, pozvali ho k hostině, posadili jej vedle pěkné havraní slečny a na jedné větvi hustého smrku mu přidělili místo na spaní. Bydlí tam s nimi dodnes. Až do toho lesa jednou půjdete na procházku, třeba vás k tomu rozcestníku zavede. Otázka je, jestli umíte krákat?!

* * *

Zobrazit všechny články autorky