Historky obrozenecké – Vůdce národa

Když se tak občas toulám Palackého (dříve Pasířskou) uličkou, která spojuje větší a významnější ulici Vodičkovu s Jungmannovou, občas se zastavím před průčelím už trochu zastavěného pozdně barokního paláce. Tady se v příjemném prostředí rodiny Palackých a Riegrů scházela kdysi česká vlastenecká společnost. Chodila sem ráda i Božena Němcová se svými ctiteli, vzpomínalo se i na vzdáleného Havlíčka.

František Ladislav Rieger (1818 –1903) je postava sice za školy povědomá, ale co o něm opravdu víme. Pocházel z mlynářské rodiny za Semil a je zajímavé, kolik originálních a zajímavých lidí nám tahle profese přinesla. Namátkou Dyk, Machar… Možná jim už byla dána do vínku určitá svoboda ducha, ovšem většinou také lepší hmotné podmínky, které dětem umožnily studovat. Nechci to povídání natahovat zase na dva díly, a tak zůstanu jenom u konstatování, že mladý Rieger studoval v rodném kraji gymnázium a vystudoval v Praze práva. Zpočátku trochu potají, při práci v rodném mlýně, ale když ukázal otci skvělé vysvědčení z prvního ročníku, mohl studia úspěšně završit. V době studií se mohl osobně seznámit s řadou tehdejších vlastenců, zajímavé je jeho opakované tvrzení, že se jednou zúčastnil výletu i s mladým Máchou. Připomeňme, že byl mladší o osm let.

Pracoval zpočátku jako soudní úředník, také publikoval a do praktické politiky ho přivedl revoluční rok 1848. Ani tady nebudu podrobně rozvádět jeho jednotlivé fáze. Podle pamětníků měl Rieger velký řečnický talent, navíc i odborné předpoklady a dokázal svými projevy strhnout i velká shromáždění. Po revolučním roce přišel zákonitý útlum. Rieger byl pronásledovaný císařskou policií, dokonce se několik let pohyboval v zahraničí, aby se vyhnul zatčení. K jeho velkým přínosům patří, že v roce 1858 začal redigovat Slovník naučný, první českou encyklopedii.

Na Riegerův život měl velký vliv jeho starší přítel a příznivec Palacký, a tak je jistě pochopitelné, že když se potkal s jeho dcerou, skoro o 15 let mladší, vznikl vztah, podle pamětníků velmi krásný a pevný. Manželka mu porodila tři děti, zejména o dceři Červinkové-Riegrové se ještě zmíním. Manželství se správcem Riegrova panství nebylo příliš šťastné, ale copak se mohla rozvést dcera vůdce národa? Navíc Červinka byl ve své době celkem respektovaný spisovatel i skladatel, který svého tchána velmi ctil. Jenom to manželství se nepovedlo. Bohužel ani život dcery Marie, který nebyl příliš dlouhý. Přesto vstoupila do historie jako spisovatelka i libretistka třeba A. Dvořáka (Jakobín, Dimitrij). Asi žádného otce nepotěší, když se musí dívat do hrobu své milované dcery.

Rieger za svého života zažil hořkých zklamání víc. Především jako vůdce staročechů (po tchánovi Palackém), spoléhal na jakési narovnání uvnitř říše. Když k němu v roce 1867 došlo, Češi, jak víme, ostrouhali, vzniklo Rakousko Uhersko s personální unií císaře Františka Josefa I. a Češi mohli jenom trochu trucovat. Ze školy si možná ještě pamatujeme „drobečkovou politiku“. Rieger byl otcem pasivní rezistence, která prakticky usilovala o jistou formu českého vyrovnání směrem k říši. Nebudu podrobně rozvádět třeba odpor Uherska k takovým krokům, prostě Riegerův politický směr prohrál, postupně na politické scéně prohrávali i staročeši, které po Palackého smrti vedl. Jeho politický vliv pomalu upadal, přesto zůstával uznávanou osobností. V předvečer osmdesátin byl povýšen do šlechtického stavu a jmenován členem Panské sněmovny.

Rieger dožíval na svém statku ve východočeské Malči. Koupil ho kdysi z výnosu prodeje rodného mlýna a přidaných úspor. Pro mne je trochu překvapivé, jak skoro nenávistně na něj až do své smrti reagoval jako novinář Jan Neruda a vlastně i jeho dávná láska,   Karolina Světlá. Naštěstí to byly názory dost ojedinělé, většina národa a zejména politiků ho vnímala i po smrti velmi pozitivně.

Proto zakončím vzpomínkou jeho politického odpůrce, mladého profesora Masaryka: „před čím se všichni skláněli, byla láska a věrnost Riegrova jeho politickým ideálům, neúmornost jeho práce, jeho osobní poctivost a nezištnost.“

Kéž by to platilo i pro dnešní politiky.

Josef Hejna

***

Zobrazit všechny články autora