Historky obrozenecké

Potěšily mě vaše ohlasy na mé texty o starořeckých příbězích, proto bych rád zahájil ještě jeden nepravidelný seriál, možná spíš vyprávění na pokračování.

Když jsme se kdysi ve škole učili o českém národním obrození, bylo pojato tak trochu romanticko-historicky. Já bych se k němu rád vrátil spíše s laskavým a humorným nadhledem. I naši obrozenci byli především lidé, lidé někdy malicherní, jindy velkorysí, měli své lásky i nenávisti. Pár takových střípků bych vám chtěl vyprávět. Bez úmyslu ublížit, pomluvit.

Musím ještě zdůraznit, že naše obrození, především jazykové, považuji za skutečný zázrak. Velkým mezníkem pro nás byla bitva na Bílé hoře a dodnes se vedou spory, jaké důsledky přinesla a čemu zamezila. Přiznávám, že nejbližší je mi pojetí historika Josefa Pekaře. Abych nebyl tajnosnubný, on tvrdil, že kdyby zvítězilo protestantství na Bílé hoře, poněmčení Čech by bylo daleko jednoznačnější a nevratné, protože protestanství přišlo z Německa.
Ta parta českých vzdělanců se tenkrát pustila do díla skoro neuvěřitelného a dokázala malý zázrak, vzkřísit jazyk sluhů a chudiny a postupně z něj udělat i jazyk vědecký, umělecký.

J. V. Sládek kdysi napsal:
Má rodná mluvo, ty drahý skvoste, jediný z velkého odkazu dědů, který jsi přetrval v svatosti prosté, všechnu jich slávu, všechnu jich bědu.

Tenhle verš bych rád trochu vytknul před závorku příštímu povídání o občasných slabostech našich národních buditelů. Udělali mnoho pro náš národ i jazyk, a nic na tom nemění ani fakt, že jako vědecký jazyk čeština pomalu zaniká. Žije dál jako jazyk pohádek pro naše děti, jazyk umění a věřme, že i jazyk hovorový, pokud ho ovšem nesmaže jednoduchá signální soustava sms…

Nabídnu vám tedy občas laskavý drb ze soukromí našich patriarchů, kteří už dávno odpočívají na hřbitovech i hřbitůvcích. I oni měli své vzmachy i pády, a pokud měl některý ten pád komickou příchuť, proč o tom nevyprávět.
Zde je první z nich…

Příběh Slávy dcery

Káže tedy, aby podle směru

 
Spojil Milek, její kochánek,

Ony částky v jednu Slávy dceru;

Proto se tu, jako v moři řeky,

Divně spolu všechněch Slovanek

Objímají cnosti, krásy, vděky.

Budu vám vyprávět příběh povinné školní četby a jejího autora, možná trochu netypicky, nečítankově, stručně. Málo si uvědomujeme, že u znovuvzkříšení naší mateřštiny stálo také pár Slováků, třeba Pavel Josef Šafařík, nebo Ján Kollár. Ostatně i Štúr prý většinou psal česky, a kdyby se v polovině devatenáctého století ta parta kolem něj tak trochu nezbláznila, možná nám zůstal stejný jazyk.

Kollár byl synkem vesnického rychtáře a studia si trochu vytrucoval. Studoval úspěšně především protestantskou teologii a řadu let trávil v Pešti jako kazatel, později dokonce slovenský. Všimněte si, Jungmann byl věřící katolík, Kollár protestant. Ve hře byly tedy i spory ve víře. Kollár se postavil proti dělení jazyků a byl štúrovci dost odmítán, až šikanován. Od poloviny století přešel do Vídně, kde se stal profesorem slovanské archeologie na vídeňské universitě. Tam i zemřel a byl pohřben, ač byl později s úctou převezen do Prahy. Ve své době byl osobou velice ctěnou, přátelil se s Palackým, Jungmannem, sešel se dokonce s Goethem.

Já se chci ale více věnovat jeho stěžejnímu dílu a trochu komickému paradoxu, který se k němu váže. Možná si ještě vzpomenete, že skladba má pět částí, k původním Sála, Labe, Dunaj, přibyly ještě řeky antického podsvětí Léthe a Acheron. Formou je náročná časomíra. Děj tvoří stížnost bohyně Slávy, která si v radě bohů stěžuje na křivdy, jimiž Slované v minulosti trpěli. Bozi stvoří Mínu, která má za úkol odčinit všechna způsobená utrpení a postavit Slovany mezi přední národy světa. Mína je vlastně ona Slávy dcera, jakýsi symbol krásy Slovanstva. A jako správná bohyně je plavovlasá, krásné postavy, možná i trochu boubelka, prostě pravá Slovanka.

A tak se plynule dostávám k tomu zábavnému paradoxu. Celoživotní básníkovou láskou a později i vytouženou manželkou byla Frederika Wilhemina Schmidtová, dcera německého pastora. Protože její rodiče lásce nepřáli, čekal na vytouženou manželku sedmnáct let.

Frederika Wilhemina byla jeho velkou životní inspirací, dokonce prý jí důvěrně říkal Mína. A tak se zdá, že předlohou pro slovanskou kyprou bohyni byla malá, černá a snad i trochu prdelatá (dámy prominou) Němka, která věru slávu Slávů příliš neslavila.

Berte to povídání laskavě tak, jak je míněno, jako trochu odlehčený pohled na naši minulost, ale pohled uctivý. Kollár byl na svou dobu muž velmi učený a nic na tom nemění ani fakt, že se ke konci života o české vlastenčení už příliš nezajímal, podle některých současníků dokonce odmítal své mladé ideály. Asi už viděl svět jinak, než v roce vydání Slávy dcery, v roce 1824.

Pro úplnost bych snad ještě měl dodat mezníky životní pouti autora 1793-1852 .

Jestli Slávy rumy ještě vstanou

Rukou vaší, příští potomci,

Věřte zkušenému vědomci,

Jehož ústa tu k vám radu vanou;

Zřidte obec jedním jménem zvanou,

Pevnou, ať ji cizí holomci,

Svornou, ať ji vlastní lakomci

Nezbourají novou zase ranou.

Připravil Josef Hejna

Další články autora