Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Na samotě kraj světa
aneb další vzpomínka na Diblíkovo Podbezdězí"

Původně jsem ten článek chtěla nazvat Smutný příběh a on opravdu takový je, jenže by to nebyla pravda. Marie Dlabačová, která ve Švábech, což je obec patřící k Zahrádkám, hospodaří mi nevyprávěla nic veselého a přece jsem neměla dojem zlomené osamělé ženy. Ona se prostě od mlada s životem pere a nehodlá se vzdát ani na stará kolena. Je to přesně ten typ člověka, kterého pěstí srazíš a jen mu dáš chvilku na otřepání, už zase stojí rozkročmo na pevných nohách a dře dál.

Tátu, zemědělce a skvělého truhláře, zavřeli ve čtyřicátém osmém. Do Litoměřic. Pak si odkroutil pár let v Jáchymově. Rodina zatím podržela hospodářství. Zavřeli, to ano, ale nezlomili. Ještě v pětasedmdesáti v sedmdesátémšestém roce hospodařil. Soukromě. Asi jsou s dcerou Marií ze stejného pevného dřeva. Neohneš je, ale ani nezlomíš. Paní Marie vzpomíná, jak táta říkával - jako mukl akorát získáváš imunitu proti totalitě. Dceru sice dal do "rodinky", ale zemědělství jí prostě bylo souzeno.

Za muže si vybrala odborníka na drůbežařinu. Přišly tři děti, vypadalo to, že život bude konečně poklidně uplývat. V jedenašedesátém roce ale přišla rána. Z minuty na minutu ji infarkt připravil o jedenatřicetiletého manžela. Protože předtím mu v práci pomáhala, přemluvili ji na statku, aby za něj pracovala dál. Taková věc se nedá dělat bez odbornosti. Marie prostě není na lajdáctví stavěná a tak to vzala všechno z gruntu po svém. Tři malé děti, práci i dálková studia, za kterými dojížděla až do Přerova. Dnes už při té vzpomínce kroutí hlavou, jak to všechno zvládla.

Když poslouchám, co všechno zvládá dnes, kroutím v duchu tou hlavou já. Den začíná tak o páté, obstará a podojí šest krav, dva býci také chtějí své, tři prasnice si sice pochutnají na mléce, ale té kejdy, co nadělají - odklízí Marie. Na hůře nad chlévy se hemejří na čtyři tisíce kuřat od nejmenších po brojlery - krmí a uklízí Marie. Zelené krmení na pozemcích co ke statku vlastní - seje, obstarává, sklízí, suší a nabízí té čeládce k snědku - no kdopak jiný než Marie. Nemluvě o alespoň základním účetnictví. A zákaznících, kteří jezdí pro kuřata a nemluvě o tom, že i ona sama taky by se aspoň jednou za den ráda slušně najedla. Ale nezdá se, že by ji to sebralo a když večer po osmé má pocit, že už by toho bylo dost, pustí na noc psy a sem tam mrkne na televizi. I když daleko častěji zachytí nějaký noční pořad, když jí starost nedá a vyštrachá se po schodech ke kuřatům, jestli je vše v pořádku a pak je do rána daleko a znovu usnout se nedaří.

Mezi dveřmi se objevila vnučka, předškolačka, se stydlivým uculováním nese buchtu, co babička napekla. Copak i ta vnoučata tu otevírají zobáčky po nakrmení? Paní Dlabačová zesmutní. Jen kdyby otevírala, co by za to dala. Další těžká životní kapitola. Leckdo z nás si vzpomene na vraždu třináctiletého hocha v Jestřebí. Lubánek, Mariin vnouček. A dobrá vůle pomoci opuštěnému vojáčkovi, co utekl od útvaru a krčil se v lese a obdiv k jeho odvážným kouskům, o kterých tak napínavě chlapci vyprávěl. Proč kluka nakonec zavraždil, dá se dodnes jen hádat, neřekl. Těch dvanáct let, co dostal, se všem zdá dodnes málo. Dívám se do země, nemám odvahu vidět oslzené oči. Pak vidím, že ty slzy nejsou. Tvrdá dřina je už dávno vysušila. Zadívala jsem se na kloubnaté, mozolné ruce. Tady jsem teprve postřehla tu lítost. Sevřely se do pevného stisku.

Vracíme se k současnosti. Svůj domek přímo v Zahrádkách přenechala dceři, statek zakoupila po Státním statku. Potřebuje to tu hromadu oprav, vstupy s krmením jsou drahé, i když se leccos snaží vypěstovat na těch více než deseti hektarech co má svých. Nějaký ten ječmen a pšenici "pro hovězinu". Současná situace v zemědělství - to je to, co jí dokáže zvýšit hlas. Co jen se investovalo do kravínů, teletníků, drůbežáren. Špatnými restitucemi, neuváženým rušením kdečeho se většina hodnot zničila tak, že už to nikdo nedá dohromady. Ona a spousta lidí, co mají zemědělství v krvi, jinak by se to v těch podmínkách vůbec nedalo dělat, žije, dře, drží to všechno nad vodou a s lítostí a se vztekem sleduje, jak dobře se má jen ten, kdo se v životě nenaučil ničemu lepšímu, než krást.

To nebyla řeč o politice. Tady se tvrdě pracuje. Řekla bych, že tady je syrově vidět, jak nedobře se zahrává s důvěrou lidí a jejich člověčí schopností vůbec vydržet.

Naďa Vencovská

Další články autorky