Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Vojenská služba, štěstí a skrblík

Připouštím, že ten název se může jevit jako málo srozumitelný a tak se pokusím vše vysvětlit.
Po ukončení studia jsem byl povolán k odsloužení si základní vojenské služby. Když jsem obdržel povolávací rozkaz, myslím, že tak se to jmenovalo, tak jsem již pracoval ve výzkumném ústavu matematických strojů. Nastoupil jsem tam před koncem studia na zkrácený pracovní úvazek. Spolu se mnou tam byli další dva bývalí spolužáci a ten povolávací rozkaz jsme tudíž společně předložili v ústavu, aby nás uvolnili na šest měsíců. To byla zkrácená vojenská služba protože při studiu jsme čtyři roky jednou týdně pochodovali na okraji Prahy a dvakrát během prázdnin pak v okolí kasáren.

Ty naše žádosti na uvolnění z ústavu dostaly neočekávaný vývoj. Ředitel ústavu napsal dopis na vojenskou správu, jak jsme se doslechli se žádostí, aby nám umožnili si tu vojnu odsloužit v ústavu, údajně s odůvodněním, že by bylo lépe, místo pochodování, abychom pokračovali v práci sestavit počítač. Upřímně řečeno, pravdu měl, že tím našim pochodováním obranyschopnost země neposílíme, ale, že by ta naše práce začátečníků pomohla sestavit počítač to bych nepřeceňoval.

Nicméně, hlavní je, že to prošlo. Takže jsme dostali rozkaz přespávat každou noc v dejvických kasárnách a přes den se zdržovat ve výzkumném ústavu. Po měsíci poslal ředitel další dopis ve smyslu, že je nežádoucí, aby po ústavu pobíhali vojáci, když tam chodí občas cizinci.

V důsledku této žádosti nám povolili civilní oděv. Tato výsada nám však až do konce vojenské služby nevydržela. Zkazil nám to tramvaják, tedy průvodčí. Ale podle mě to zkazil jeden z nás, skrblík, který si usmyslel, že jako voják bude platit poloviční lístek na tramvaj. Myslím, že lístek stál 60 hal. Děti a vojáci polovic. No a ten náš skrblík trval na lístku polovičním, a průvodčí zase trval na tom, že voják bez uniformy není voják i když má vojenskou knížku. Stal se z toho problém mezi dopravním podnikem a armádou a asi týden před koncem té naší vojenské služby jsme museli, alespoň na tu cestu kasárna –ústav do vojenského mundůru.

Takto odslouženou vojenskou službu jsem pokládal za ohromné štěstí. My jsme skutečně neměli naprosto žádnou protekci, žádné známosti ve vedení ústavu natož v armádě.
Prostě štěstí.

I další život mě utvrdil v tom, že i to štěstíčko k životu patří. Není dobré na něj spoléhat, ale není špatné s ním počítat, je dobré se mu snažit pomoci, snažit se jít mu naproti, dělat věci dobře a ona pak se ta troška pokakaného štěstíčka jak se tak hezky zpívá v My Fair Lady často dostaví.

Jaroslav Petřík

Další články autora:

Jak jsem se neutopil

Jak jsme letěli s lajkou (1)

Jak jsme letěli s lajkou (2)