Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Vyznání vodě - (3)

Ostatně s vodou a rozvahou souvisí ještě jeden "vodní" příběh. Já mohu plavat jak chci daleko, protože když už nemohu, tak si prostě "lehnu" na vodu jako na divan, možná jsem takto objevila tajemství médií, vznášejících se v kouzelníkově hypnóze. Nadnáší je dostatečně silný proud vzduchu - no a mne opět přátelské objetí vody. Mohu mít ruce pod hlavou, nebo rozhozené jen tak, doslova cítím, jak každičká svalová i kloubní potíž odchází, tělo je lehounké, nic neváží, jen si plyne v okolním prostoru. Báječně si tak odpočinu. Možná takhle příjemně se spí na vodní posteli. Nijak vědomě nedržím svalový tonus, ale podvědomě asi ano. Jednou jsem si na pražské Hostivařské nádrži tak krásně lebedila, až jsem opravdu usnula. A žbluňkla pod hladinu i s obličejem a samozřejmě jsem se v tu chvíli s úlekem probudila. Úžasný zážitek! Na několik okamžiků jsem ztratila orientaci a nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Náhodou jsem se trefila a vyplavala na tu správnou stranu. Od té doby ve vodě nespím. Bát se je fajn, ale hlavně tehdy, když se to člověka přímo netýká.

Takže jsem tedy nikdy neměla zábrany plavat daleko od břehu. Tedy tady v Praze na Hostivaři. Dokud mi tu radost nezkazilo přepadení labuťáka, když jsem plavala už zpět od Petrovic. Břeh nádrže je členitý a tak jsem si kousek od "konečné" ani nevšimla, že poblíž je skupinka labutí. A najednou se za mnou ozvalo supění rozjeté lokomotivy a už jsem
dostala do týla první ránu. Nevím, kolik takový labuťák váží, snad třicet kilo i víc, ale když do člověka plnou parou hrudí najede, je to rána jako padesátikilovým pytlem. S roztaženými křídly mne doslova zatloukal pod vodu. Jednou, podruhé, několikrát. Naštěstí se nevracel přímo, ale vždy mne oplaval v oblouku, aby mne napadl zezadu. Dal mi tím možnost mít spásný nápad tu strašlivou ránu zmírnit dobrovolným ponořením pod vodu. A naštěstí u břehu s těmi ataky přestal a měla jsem šanci vypotácet se z vody. Nikdy v životě jsem nepoznala takovou paniku a nikdy tak strašlivě neječela, jako tehdy. Dlouho mi pak u lékaře opichovali krční páteř. Ale jak už se mi dějí věci většinou nějak dovedené do směšnosti - na břehu tehdy stál mládenec, něco asi jako dvojče svalovce Schwarzenegera, jemně šplouchal směrem k rozzuřenému labuťákovi a vykřikoval "kš,kš". I v té chvíli hrůzy jsem neodolala záchvatu smíchu.

Ale vyprávím o bezstarostném plavání daleko od břehu. Takhle jsem se jednou v době, kdy jsem hrála v novoborském divadle, přes všechny zákazy pustila na Máchově jezeře k ostrovu uprostřed jezera. Copak o to, ta dálka opravdu nehrála roli, i když lidé na pláži už jako by ani nebyli - prostě jen vidíš, že je tam nějaký žlutý pruh a něco mrňavého se na něm hýbe. Co ale je, nebo tehdy bylo, kolem ostrova do značné vzdálenosti - jsou nějaké vodní rostliny. Pnoucí a ovíjející se. A vtom mne měly. Měla jsem omotané ruce i nohy a čím víc jsem se snažila osvobodit, tím víc jsem se zamotávala. Popadla mne beznaděj. Na pomoc se nedalo spoléhat. Výletní loď jezdila jen občas, bláznů jako já, aby plavali tak daleko nebylo - naděje na pomoc žádná.

Není většího daru než knihy. Dozvíš se v nich o všem, pomohou ti v jakékoliv situaci. Téměř. Musíš samozřejmě umět svých poznatků využít, jinak jsou na nic. Zůstala jsem tehdy na několik vteřin nehybná, abych si jednak odpočinula od toho boje se šlahouny a jednak - proboha, nějaká možnost přece být musí! A ta chvíle zklidnění mi přinesla vzpomínku na Kiplingovu Knihu džunglí. Slonice vedoucí stádo ve snaze zachránit mládě zůstala s ním sama v uzavírajícím se kruhu požáru. Ostatní zvířata stáda už donutila k útěku jediným možným směrem, ale mládě podlehlo panice a zmateně pobíhá a brání se záchraně. A slonice je zmlátí chobotem a přiměje zastavit se na okamžik naprostého zklidnění. Tím mu dá možnost pochopit, že se jí musí držet, byť jde zdánlivě vstříc ohni a opravdu je na poslední chvíli vyvede z ohrožení. S touto vzpomínkou jsem zklidněla také, nabyla důvěry, že opravdu ze všeho je nějaké východisko a začala pomalu, klidně a plánovitě osvobozovat jednu ruku, jednu nohu po druhé. A dbala na to, aby se osvobozené držely těsně u hladiny a uchránily se opětovného zajetí. Pak jsem pomalinku a při nepatrných pohybech odplavala z dosahu vodních lián. A pak dál a dál, až jsem si byla jistá, že na mne nedosáhnou. Že nejsou, že nebyly. Tenkrát jsem nikde neodpočívala, jen mířila k pláži, k lidem, kteří zvolna nabývali normálních rozměrů.

Nikdo mne nepostrádal, protože mou vášeň k vodě znali. Takže se vyděsili, když jsem vylezla z vody a padla jako podťatý strom. To teprve se ve mně rozlilo to ohromující nebezpečí. Ale svým kolegům z novoborského divadla jsem to nevysvětlovala. Hned by se byli napříště o mne zbytečně strachovali a kdož ví, třeba mi bránili dávat průchod mé potřebě svobodného plavání do prostoru.

Lidé mají odpornou tendenci někoho zachraňovat a pomáhat mu, i když o to nestojí. Takhle jsme se jednou dostaly do konfliktu s Miluškou Lepeškovou při zájezdu pražského Sokola do Anglie.
Nějak byla špatně zorganizovaná první informativní jízda Londýnem. Autobus zmizel bez nás a celé skupince nezbylo, než nějak najít ubytovací hotel pěšky. Pamatovali jsme si jen, že když jsme odkládali zavazadla, bylo to někde na druhém břehu Temže v levnější čtvrti a my jsme teď stáli kousek od ponurého vězení Toweru. Doslova jsem musela Milušku zahnat, vytrucovat si, aby s ostatními lepšími chodci šla napřed, když si bláhově usmyslela, že když už mne šíleně bolí nohy, tak mne budou bolet míň, když se neznámým městem potáhne zvolna se mnou a cestou mne bude litovat a hlavně se budeme svorně tetelit, jak hotel vůbec najdeme. A tím vším mi nedovolí, abych na bolest nohou zcela zapomněla tím, že si vychutnám "dobrodružství" toho, že bez znalosti řeči prostě půjdu přibližně směrem k hotelu a opravdu přes velký kus cizího města dobře dojdu. A cestou si budu vnímat město po svém, cítit ho, vnímat realitu, ale nechávat i prostor fantazii. Beztak jsem nakonec došla k hotelu dřív, ne ostatní. Mimo jiné mám dar orientace.

To jsem ale opravdu uběhla kus cesty s vyprávěním a pořád ještě nedopověděla, proč na té vodě tak visím a jak se to viditelně projevuje. Jednou větou bych to možná řekla, že právě ten můj způsob koupání je ten nedobratelný tanker, plný životní síly. Mám-li do příštího léta vydržet bez ohledu na to, byl-li a bude-li procentuelně větší zbytek roku úspěšný či ne, ve stavu, kdy bude psycha v pořádku a schopna drobného sebeobnovování - prostě těch několik, co já vím, snad patnáct - dvacet dnů v roce - MUSÍM strávit ve vodě. Za těch podmínek, které pro mne obsah toho slova reprezentují. Musím tam být legálně bez pocitu špatného svědomí vůči zanedbaným povinnostem, musím mít dostatečný prostor kolem sebe - pokud to jde, tak i na břehu. Proto, pokud to nejsou dlouho jediné pěkné dny, tak nechodím na Hostík o víkendech, protože na břehu vůbec a ve vodě je místy lze najít "vzdušno". Břeh je daleko, lidi daleko, relativně ticho - po ránu dokonce znásobeno tíkáním kachniček a pahlasy racků - a tou vodou splývám stejně tiše a poklidně, není výjimkou, že mi přes ruce překlouzne ryba, každou chvíli pleskne o hladinu a lapí nějaký ten nízko létající hmyz. A najednou vplynu duší do toho všehomíra. Lítost, stresy - vše mizí, rozplývá se, není. Věci, které mne trápily a zdály se důležité už ani neumím pojmenovat. Duše je v souzvuku s tím vším okolo. Jsem toho součástí, nepospíchám, neženu se za rychlostí a skoro by se dalo říct, že duševně spím a - tankuju. Do zásoby nabírám vnitřní sílu. Na týdny. Není psychologa, který by se vším svým umem dovedl ve mně nabudit takové smíření se životem, nadupat mne takovou silou vydržet zase dál. S optimismem, elánem, pílí.

Těžko je to naplánovat jako dovolenou, protože stěží se dá byť jde o čtrnáct dní předem vědět, že bude soustavně takhle pěkně. Někdo, kdo není vodou tak posedlý namítne, že přece mohu, dokonce i v zimě, chodit plavat do mnoha pražských bazénů. Pak ale není schopen vcítit ten nebetyčný rozdíl - volná voda a sevřený bazén. To, že v širém prostoru mám šanci odplavat od lidí, občas vnímat nerušeně tu krásu kolem. Co v bazénu? Daný počet temp sem, stejný tam. Občas přinucení uhnout razantnímu plavci, co "dělá svůj naplánovaný počet bazénů". Proto jsem bez šance v zimě. Proto je zcela marný sen mít dost peněz na to, abych tu předlouhou zimu přetrhla několika dny někde "na Kanárech", či kdekoliv jinde, kde je i v tom nekonečném čase voda i nebe modré. Jedinký prostor tady u nás, menší než Hostivař a přece krásný a obdobně naplňující, jsem našla v Jablonci nad Nisou. Ta přehrada je sice menší, všechny konce obhlídneš na jediné podívání, ale má velké kouzlo. Jednak je kromě fronty paneláků na jedné části břehu romanticky uložena do zeleně (kupodivu ale i většina těch domů působí vesele), jednak je na druhé straně uzavřena velice romantickou hrází, která se jen s minimální fantazií dá pokládat za starodávné hradní zdivo s cimbuřími a jednak - to je opravdu ojedinělý jev - má fantasticky čistou vodu. Nevídáno - stojíš po prsa ve vodě a můžeš na dně počítat kamínky. Kdyby se stal ten zázrak a někdo mi nabídl směnu do některého toho paneláku, s lehkým srdcem bych dala Praze vale. Tady totiž za svou vodou musím s trojitým přestupem jen poctivých padesát minut (a stejně tolik zpět) a je to tedy nutně celodenní výlet - tak se na ni díváš z okna. Stačí jen v plavkách seběhnout ze schodů... A protože dobře snáším i chladnou vodu - bylo by takových vodních dnů v roce mnohem víc, vždyť bych se pak doma zahřála horkou sprchou. Takové dobré jitro či na dobrou noc pro zdraví namísto cvičení a rotopedu. No, to už ale opravdu je jen sen, stejně nedostupný, jako ty Kanáry.

Naďa Vencovská

Další články autorky