Prvňáčci na školním výletě

(vyprávění z 1.B)

Když se začíná mluvit o školním výletě, je jasné, že prázdniny jsou nadohled – to věděli školáci za našich časů stejně dobře, jako ti dnešní.

Kam to letos bude? Nejprve to vždy konzultujeme s rodiči. Platí oni, mohou k tomu říct své. Vždycky hledáme kompromis – mělo by to být zajímavé, ale ne moc drahé…

Letos vyrážíme do Kolína, naším cílem je ekologická farma a historická řepařská drážka – prostě okružní jízda mašinkou.

„Děti, nezapomeňte – mrkev a starý chleba pro koníčky, prášek pro ty, kterým se dělá špatně v autobusu, svačinu, pití, pláštěnku, kapesné…“ Děti starostlivě přeříkávají, aby na nic nezapomněly, a s úlevou slyší, že dnes není žádný domácí úkol – vždyť mají tolik starostí s balením batůžku.

Je ráno. Znáte někdo důležitější starost, než je s kým se posadit do autobusu? Zamávat rodičům, vyrážíme. Někteří se svěřují, že nemohli usnout, jiní, že nemohli dospat. A všichni společně probírají, kolik mají bonbónů a kolik řízků. Po půl hodině autobus zastavuje. „Tak, a došel nám benzín,“ vykřikne zděšeně Vojtíšek. „Jedeme na naftu a máme jí dost, neboj, zastavili jsme, protože už jsme tu,“ uklidňujeme ho.

Děti se vrhají a) na záchod b) na zásoby v batůžku. První koňské hlavy zvědavě vyhlížejí ze stájí.

„Krmit je nemůžete a jezdit na nich určitě nechcete, žádné učitelky si to zatím nevzaly na triko.“ Ale my si to na triko berem. Vždyť se děti tolik těšily.

A i s tím krmením se to nakonec vyřešilo, a když koníček, velbloud, lama či oslík poprvé olíznou dětskou ruku, děti radostně vypísknou. A pak krmí a krmí. Kdyby měly té mrkve vagón, už bych je odtud nedostala. Ale jsou tu i jiná zvířátka.

V malé ohrádce nakonec není k poznání, jestli honí děti jehňata a kůzlata, nebo naopak. Piští všichni.

Na řadu přichází opékání buřtů, nanuky, jízda na koni a volná zábava. Když už je tak volná, že by nám některý z výletníků mohl spadnout do rybníčku s kachnami, žábami a rybičkami, je nejvyšší čas se zvednout a odkráčet.

Vzorně usedáme opět do autobusu, aby nás odvezl k druhému cíli naší výpravy. Řepařská železniční drážka. Dříve opravdu vozívala řepu do cukrovaru. Pak zanikl cukrovar, pak zanikla drážka. Až teď nedávno se parta nadšenců rozhodla zprovoznit tuhle technickou památku, vyčistit koleje, opravit mašinky.

Jsme tři třídy, vláček má tři vagónky, zabíráme každá třída jeden vagónek pro sebe. A považte, nemají boční stěny. Nádhera. Víte, jak krásně nás vítr profukuje. Vyšla na nás dieslová lokomotiva, tu parní si můžeme důkladně prohlédnout v depu a děti toho náležitě využívají.

Trasa měří jen pár kilometrů, dojedeme k rybníčku, projdeme se po břehu. Lokomotiva přepřáhne – nádherný zážitek – a jede se zpět. Cestou máváme každému, koho potkáme a křičíme na děti v druhých vagóncích. Bezva zábava.

„Škoda, že nás ten vláček nedoveze až ke škole,“ vzdychají děti. Vůbec se jim nechce vystupovat.

Nastává závěrečný zážitek – utrácení všech zbylých peněz a dojídání zásob. Plánovaný návrat byl v 15.30, my jsme u školy v 15.35. Všechno perfektně klaplo, slunce svítilo, nikdo se neztratil. Unavené žáčky předáváme rodičům a samy si zhluboka oddychnem, že je to za námi.

Ke konci školního roku máme zase o kousek blíž. Ještě párkrát se vyspíme…

Eva Procházková

Další články autorky