Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Ztracené děcko


„Nedovedeš si představit, jakou hrůzu jsem dnes prožil“,sděloval mi manžel po návratu z opatrování naší čtyřleté vnučky. „Ztratila se mi Zuzanka. Prošmejdil jsem všechny pokoje, skříně, komory, prostě vše, kde by se mohla ukrýt a nenašel jsem ji. Když už mé volání mělo v sobě zoufalství, ozvala se, ukrytá za skleníkem v roku pokoje. No, bylo to strašné!“

V tu chvíli se mi vybavily moje dětské útěky. Myslím, že po prvé to bylo, když přijel na trhovisko cirkus. Přesto, že jsem tam byla s oběma rodiči, nestačili mě uhlídat a najednou jsem byla pryč. „Proboha, teď tu to děcko bylo, a už je v tahu“, bědovali. Mezitím mě už někdo strašně řvoucí našel.
„Jak se jmenuješ“?
„Hanička.“
„Čí jsi?“
„Tatínkova“.
„Kde bydlíš?“
„Hned vedle stařenky“.
Informace zcela podle dětské logiky. Frenštát tenkrát ještě nebyl tak velkým městem jako je dnes a návštěvníků cirkusu také mnoho nebylo, setkání s rodiči bylo brzké. Místo, aby byl odměněn nálezce, dostala jsem od něho tabulku čokolády já.

Často jsem se ztrácela doma – což byly dvě chalupy spojené dvorem, v nich půdy, sklep – míst vhodných k ukrytí celé mateřské školy. Nejdříve mě začali hledat ve studni. Byla sice plytká, říkalo se, že máme malou studnu, jenom čtyři metry, ale na utopení jednoho nezbedníka by to stačilo. Ta na štěstí k mým úkrytům nikdy nepatřila. Zato mě našli spící na záchodě. Upřímně se přiznám, že jsem ústní podání této historky přemílala s odporem, než jsem ji v pozdějším věku vyslechla správně. Nejdříve jsem rozuměla, že jsem do záchodu spadla – ó ta hrůza, i když to byl pravý suchý venkovský záchod – teprve později jsem to pochopila. U nás se o děvčatech a o ženách vůbec zásadně mluvilo ve středním rodě. Bylo to legrační, když se potkaly dvě staré tětky a jedna druhé se ptala: „Mařeno, kdě si bylo?“Takže ono „spalo“ se mi propojilo se slovem „spadlo“.
Naši staříček nás děcka neměli rádi, snad proto, že vyrostli jako jedináček – v době, kdy v každé chalupě bylo děcek k deseti. Nás tedy brali jako škůdce, kteří neustále něco prováděli. Vyháněli nás ze dvora s nepříliš lichotivým příkazem, který mi dodnes zní v uších: „Tahnitě na přihon!“ Jednou mě však všichni hledali bez úspěchu už příliš dlouho a právě staříček přispěli k mému nalezení.


Vydali se od chalup chodníkem dál, na hlavní cestu, která byla asi kilometr vzdálená. Za nedlouho našli moji botičku zavěšenou na žerdi, kterou jsem tam snad dala jako poznávací znamení. Staříčka v tu ránu pojala hrůza. Auta sice tenkrát po hlavní cestě jezdila jen sporadicky, snad nepřejelo ani jedno denně, ale co kdyby a přidali do kroku. Brzy mě našli sedící na lavičce před kapličkou.

„Proboha, fakane jeden, co tu děláš?“
„Čekám na modlení.“

Tak zbožný úmysl nebylo možné vyřešit nějakým pohlavkem. Na modlení jsem chodívala se stařenkou skoro každý večer. Bylo to v květnu a v kapličce byla „májová“.

Ztrácela jsem se opravdu často. Jedna příhoda mi dokonce zavoní. Za naší chalupou byla veliká louka a já jsem si do ní vyšla. Nejdříve jsem se na květinky dívala shora, čichala jsem k nim a pak, abych je měla blíže u sebe, lehla jsem si přímo do nich, pozorovala motýly, kteří na ně usedali, tak dlouho, až jsem usnula. Probudilo mě maminčino volání a já jsem se ještě dlouho neozývala, abych si vychutnala tu pozornost, které se mi právě dostávalo. Nebyla jsem bita, protože maminka měla radost, že mě našla.

S dorůstáním už byly ztráty děcka plánované, zvlášť, když jsem něco provedla. Našla jsem si úkryt na stromě, nebo na půdě a dlouho jsem se nechala hledat. Moje objevení vyvolalo vždycky tolik radosti, že k potrestání za provinění už obvykle nedošlo.

Tak je to možná i s naší Zuzankou. Vycítí, že jí není věnována patřičná pozornost, dědeček si třeba čte noviny a ona si řekne: „Já se mu na chvíli ztratím.“

Hana Juračáková