Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Brněnská šalina

Vždy, když jednou za měsíc čekám s plně naloženou velkou kabelou na kolečkách na nízkopodlažní šalinu, jsem pyšná na to, jak pěkně se starají naši páni radní, o nás cestující, a hlavně o nás důchodce. Je pro nás obrovským přínosem, že nemusíme tahat těžká břemena po strmých schůdkách těch předcházejících typů šalin a následně na druhém konci zápasit s plně naloženým břemenem směrem ven.

Jednou se mi stalo, když jsem požádala muže středního věku o pomoc, že mne zepsul takovým způsobem, že by pes ode mne nevzal suchou kůrku:„Ženská, co otravujete, když to nemůžete unést, tak toho tolik nenakupujte!“ Styděla jsem se. Kdyby si chtěl se mnou vykládat, řekla bych mu, že každodenní nakupování mne nebaví, a tak že se snažím jednou za měsíc udělat takový nákup, abych pak už jen něco málo dokoupila. Řekla bych mu, že mně vadí, jak jsme k sobě netolerantní a mnoho dalšího, ale on si zjevně vykládat nechtěl. Tak jsem mlčela. Od té doby nosím hodinky a vždy podle jízdního řádu čekám na tu nízkou šalinu, a abych si ukrátila dlouhou chvíli, přemýšlím o šalinách zapadlých v hlubinách času.

Karolínku (šalinu pamětnici) si nepamatuji, ale vždy, když jednou za rok vyrazí na přehlídku do brněnských ulic, nebo nedej bože když vyrazí i koňka, jsem z toho celá dojatá.
Kdysi, za mého mládí se šalině říkalo „šmirgl“. Jet šmirglem na prígl chytat zoncnu. První šalina, která byla pro nás velmi praktická, byla dřevěná, po obvodu obložená hnědými laťkami, s otevřenými plošinami. Dalo se do ní podle potřeby naskakovat a vyskakovat, neboť jely docela pomalu, hlavně v zatáčkách. Chudák řidič celou šichtu musel stát a jeho pracovištěm se vítr proháněl sem a tam. V zimě nosil teplý vlněný kabát s kožešinovým límcem, ušanku a vysoké filcové boty. Vůz ovládal dvěma klikami, jednou řadil a druhou brzdil. Zvonek byl umístěný v podlaze a řidič jím upozorňoval okolojdoucí auta a chodce, že jede. Ve voze se netopilo, ale vpředu a vzadu vozu byly zašupovací dveře. Lavice byly podél celého vozu z obou stran. Lístky prodával konduktér, který měl koženou brašnu na krku a v ruce kovové klíšťky, kterými jízdenku procvakl - stála, co si pamatuji, 60 halířů. Po celé délce vozu byl kožený pás, kterým dával konduktér povel řidiči, aby se jelo. Když za něj zatáhl, cinklo to. První nástupní schodek měl podobu dnešního kovového škrabáku na boty. V době, když jsem chodila na Střední zdravotní školu, nosily ženy drdoly, které zvětšovaly bulkou (něco jako dnešní dalamánek). V zatáčce jedna taková slečna naskočila a než se dostala do vozu, ona bulka ji z toho drdolu vypadla. Jako studenti jsme z toho tenkrát měli obrovskou legraci. Naskakující občas prohnal konduktér, ale když byly vozy nacpané k prasknutí, visely na stupátkách hrozny lidí a konduktér na ně nemohl. Za prvním vozem byl vůz druhý, zasklený, ale s oběma plošinami otevřenými na obě strany. Konduktér na zastávkách přecházel z jednoho vozu do druhého.

Později se na trati č. 3 objevily nové typy vozů. Měly dvoudílné zašupovací dveře a pro průvodčího (konduktéra) budník se sedačkou a pultíkem u zadních dveří. Dveře vždy zavíral někdo z ochotných cestujících. V době mého chození na střední školu měla jedna z mých spolužaček chlapce, který se učil na zámečníka. Vymysleli jsme legraci, která nám připadala velmi vtipná. On a jeho spolužáci nám udělali malé kovové plíšky, na které vyrazili nápis: „Nečum vole.“ Ty jsme si pak vložili do pouzdra k šalinkartě, a když přišel revizor na kontrolu jízdenek, strčili jsme mu to celé pod nos. Někteří lamentovali, jiní to přešli mlčením a nám to připadalo hrozně legrační. Vůbec jsme se v té době hodně a hlavně všemu smáli. Byli jsme stejní jako současní puberťáci.

V době, kdy jsem se vrátila z pohraničí do Brna, jezdili všude už novější typy vozů, takové, které ještě dnes potkáváme v provozu. Dveře otvíral řidič automaticky, zmizel budník pro konduktéra a jízdenky nejprve prodával řidič, pak tam měl kasu na peníze, a buď se mu tam hodil přesně odpočítaný obnos a on vydal jízdenku, nebo se mu ukázala šalinkarta. V té době ještě jezdila šalina přes Židenice, kolem kasáren dál do Obřan. Jednou jsem se jela večer vykoupat s Buckem do Cacovic pod splav. Měla jsem na sobě rifle zn. Vrangler, na které jsem byla náležitě pyšná. Byly manšestrové se spoustou kapes. Šalinkartu jsem měla v zadní kapse. Nastupovalo se předem a pes s vidinou lákavého koupání vzal přední dveře téměř útokem. Sáhla jsem do kapsy a strčila řidiči šalinkartu pod nos:„Slečno, moment. Já vím, jak vypadám. Raději než sebe bych viděl vaši průkazku.“ Ztuhla jsem a překvapeně zírala na zrcátko, které jsem omylem a bezmyšlenkovitě z té kapsy vytáhla. Oba jsme se tomu zasmáli. S písní na rtech jsem si sedla a já i pes jsme si vychutnávali vůni svobody a volnosti. Děti tenkrát hlídala babička.

A pak šel čas a Brnem se proháněly stále lepší a lepší vozy. Jen těm vandalům, co z krásných a drahých věcí dělají ohavnosti, by měli sekat pravou ruku. Kdysi jsem tento argument probírala se svými potomky a syn mně řekl: „Mami, to bychom byli za chvíli národem bezrukých.“ Tak nevím, někde se stala asi chyba.

Irena Atzlerová

Další články autorky