Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jak jsem se neutopil
Pøi ètení vzpomínek na dìtství se mi vybaví jeden mùj zá¾itek, jak jsem se v únoru ocitnul v mrazivé vodì rybníka.
Chodil jsem do druhé tøídy a cestou ze školy jsem s nìkolika dalšími spolu¾áky šel kolem rybníka. Voda byla pokryta velmi slabou vrstvou ledu, tak akorát, aby udr¾el papírovou krabièku. To nám staèilo ke høe, spoèívající v tom, ¾e jsme tu krabièku posunovali jednou rukou s klacíkem a druhou se dr¾eli zábradlí, takového madla co tam bylo, aby tam nikdo nespadl.
Hráli jsme si do té doby, ne¾ jsem tam spadnul.V ten moment kluci v panice utekli a zùstal tam jen Véna Nedbálek. U¾ nevím, co jsem dìlal, plavat jsem neumìl, nìjak jsem se plácal do té doby, ne¾ jsem se chytil ruky Vény, kterou mi podával na pomoc a kterou mì vytáhnul.
Véna byl menšího vzrùstu, ve škole v uèení rozhodnì nevynikal a mìl spíše povìst zlobivého ¾áka, prostì ulièníka, jak se øíkalo.
Událost pochopitelnì neušla pozornosti v místì a dozvìdìl se to i pan uèitel.
Zøejmì z výchovných dùvodù a jako varování nám pak o tom ulo¾il napsat slohovou práci. Pøesto, ¾e ta práce byla o tom co se stalo mì, tak jsem se rozhodnì necítil jako hrdina, právì naopak, velmi jsem se stydìl.
Za hrdinu jsem pokládal Vénu a rozhodl jsem se tak nìjak tou dìtskou myslí se mu odvdìèit. Provedli jsme to velmi jednoduše, zaèali jsme v lavici sedìt vedle sebe, dával jsem Vénovi opisovat pøi písemkách a èasto jsem mu pøed zaèátkem vyuèování pomohl s domácím úkolem, který èasto zapomnìl doma napsat.
Jak ji¾ jsem naznaèil, Véna v té škole nedìlal ostudu svému jménu Nedbálek, já, u¾ nevím proè jsem byl spíše nìco jako pøíkladný ¾áèek.
Takto jsme to praktikovali velmi dlouhou dobu a pochvalovali jsme si, jak nám to ten uèitel baští, ¾e na to nepøišel.
Teprve po letech mi došlo, ¾e to bylo úplnì jinak, ¾e ten uèitel, velmi zkušený uèitel všechno velmi dobøe vìdìl. Na rozdíl od nás on navíc vìdìl, jakou pøednost má ten Véna, tu schopnost rychle a správnì se orientovat v kritické situaci a ¾e je to více ne¾ jeho pomalejší a ne v¾dy správné rozhodování, jestli se píše mìkké i èi ypsilon. A vìdìl, ¾e to naše dìtské rozhodnutí o pøátelství je nìco, co by nebylo rozumné kazit.
O to více jsem si poté, po tìch letech vá¾il toho uèitele a i kamaráda Vaška.
Pro mì pak ta událost mìla další význam, oba syny jsme nauèili plavat ji¾ v pøedškolním vìku.
Jaroslav Petøík
Ilustrace:Václava Arnoštová