Zapìjme si z plných plic na pouti u Doma¾lic
V mém diáøi mám zapsánu na dny 13. a¾ 14. srpna v¾dycky slavnou Vavøineckou pou» v Doma¾licích. V naší zemi jsou Vavøince celkem ètyøi (v okresech Blansko, Kutná Hora, Jeseník a Mìlník), ale vavøinecká pou» je jediná a jedineèná právì v Doma¾licích v¾dy po svátku sv. Vavøince (ten je 10. srpna).
Ze vzpomínek nás pamìtníkù nikdy nevymizí ona pou» v roce 1939, která se stala celonárodní vlasteneckou manifestací proti nastupující hrozbì druhé svìtové války. Pøijelo na ní mnoho osobností, konala se v samotném mìstì i na Veselé Hoøe u kostelíku sv. Vavøince. Památnou øeè Msgr. Bohumila Staška (1886 -1948), který se vyznamenal jako prvorepublikový politik, kazatel a spisovatel, jsme èetli po celé naší u¾ tehdy okupovanézemi a také nás posílila v národní jednotì proti Hitlerovi a nìmeckým nacistùm. Jejich hordy se zde zaèaly roztahovat jako doma, Chodové – ti odjak¾iva vìrní strá¾ci našich hranic, nesli toto pøíkoøí zvláš» tì¾ce.
Èetli jsme znovu Jiráskovy Psohlavce, vstoupili do našeho národního podvìdomí jako strá¾ci odvìkých práv Èechù na svobodný ¾ivot ve své zemi. Právì Vavøinecká pou», na kterou se sjí¾dìly v¾dycky velké zástupy nejen z chodských vesnic, ale pøitahovala návštìvníky, soubory, kapely a taneèníky z celé naší vlasti.
Po komunistickém puèi v roce 1948 tehdejší mocní vyu¾ili vìhlas Vavøinecké poutì a pùvodnì církevní pou» zaèala být jen národopisnou slavností s nepatrným politickým podtextem. Tak¾e po mnoha letech mají Doma¾lice jak Chodské slavnosti, tak Vavøineckou pou». Církevní obøady v kostele na Vavøineèku a ve mìstì jsou opìt místem setkávání nejen lidí vìøících. Staroèeské jevištì, Historické tr¾ištì, Hoøejší pøedmìstí a území táhnoucí se po pravém bøehu Zubøiny bývá v tu dobu zaplnìno stánky s lidovými øemeslnými výrobky, lidmi krojovanými, zaslechnete ještì chodské náøeèí, jsme svìdky mnoha lidových obyèejù a zvykù.
Velkým lákadlem je veèer Chodský korbel a v nìm známé dechovky (abecednì) Doma¾lièanka, Dupalka, Hájenka, Horalka, Stavovanka, Š»áhlavská šestka, Vrchovanka. Vystupují zde folklorní soubory z Mrákova, Postøekova nebo z Klenèí. Tradièní „Dudácké štandrle“ (dostaveníèko, jinak štandr z nìmèiny je stìna, která oddìluje v peci topeništì od vypalovacího prostoru) patøí Konrádyho dudácké muzice a také Doma¾lické dudácké muzice Josefa Kuneše. Pøijí¾dìjí ji¾ tradiènì rovnì¾ soubory ze sousedního Bavorska s mnoha turisty. Kupodivu jim ani tak nevadí, kdy¾ se jim pøipomenou symboly zdejšího venkovského lidu proti germanizaèním snahám v minulosti. Nacistická okupace za druhé svìtové války poznamenala zdejší kraj, to nelze zapomenout.
Nu – a teï se vám vyznám ze své lásky k lidovým písnièkám, tancùm, zvykùm a tím i k svému èlenství v Souboru písní a tancù Josefa Vycpálka. A jsme doma, jak se øíkává. Tìch písnièek jsem se tu nauèil po¾ehnanì, však jsme za nimi jezdili, zapisovali si je i do not, dìvèata kreslila taneèní kroky - nejvíce na Chodsku s národopiscem Františkem Bonušem, Evou a Radkem Rejškovými. Nezapomenutelná byla naše návštìva v doma¾lickém bytì u sbìratele lidových písní Jindøicha Jindøicha (1876-1967).
Pøijal nás velmi srdeènì a uctivì, rozhovor na úrovni s ním vedl náš vedoucí Franta Bonuš a s ním Hannah Laudová, naše èlenka, jinak vìdecká pracovnice tehdejšího Ústavu pro etnografii a folkloristiku, pokud mne pamì» neklame. Postupnì nám pøedkládal nìkteré notové zápisy, hledal v odborné literatuøe a my ve vší pokoøe naslouchali. Zkomponoval více ne¾ 170 písní s doprovodem klavíru èi orchestru, 29 mu¾ských sborù, 8 smíšených sborù a 16 ¾enských sborù. Vydal nìkolik sbírek úprav chodských písní, z nich¾ patrnì nejznámìjší je Poklad Chodska. Známé jsou i jeho drobné klavírní skladby, vesmìs inspirované Chodskem.
Byli jsme tenkrát hosty na velké Vavøinecké národní pouti v Doma¾licích a Mrákovì. Pøespávali jsme „na pùnebí“, chutnali makovo-tvarohovo-povidlové chodské koláèe a jiné dobroty a nepøestávali jsme zpívat jednu písnièku za druhou:
Alou, vivat, budem zpívat, nepudem z hospody domù, dokaj je pivíèko v sudu…
*
Pivo sem, pivo tam, muzikanti hrajte, však já vám zaplatím, nic se nestarajte…
*
Pivíèko ty pìnivý, já mám k tobì lásku…
*
Ha, ty svatý Vavøeneèku…
*
®ádnej neví, co sou Doma¾lice…
*
Kdy ¾ jsem šel vod Doma¾lic, nesl jsem nùši kvasnic, nìco jsem prodával, nìco jsem rozdával, sám jsem si nenechal nic…
*
Mrákovo, Kyèovo, dobrý polo¾ení…
*
Vrátím se do Klenèí, tam je to nejlepší,
Já tady zvostanu, nepudu pryè…
*
Holka má milá, ty si nemíla zedníka milovat…
*
Vosy, vosy, sršáni, vyletìli na mì ze skály…
*
A¾ mì bude sedm, sedmdesát sedm…
*
U¾ se ten tálinskej rybník nahání…
*
A¾ budou lovit záblatskéj rybník…
*
Skály se pukají, vody je málo, ¾e se mi, má milá, vo tobì zdálo…
*
Dejte sem ¾idli, ¾idlièku, pro moji tydlí, tydlíèku, bolí jí, bolí no¾ièky,
mý drahý tydlí, tydlíèky…
*
Na záblatskej lukách roste tráva, co jsem se pøesmutná naplakala…
*
Paòmámo, pantáto, ¾eniši dú k nám, jakpak je, paòmámo, hu nás uvítám…
*
Pršílo, blýskalo, bejvalo bláto…
*
Na rozlouèení, mý potìšení, postavím pod okny máj…
*
Èervená, modrá fiala, fiala, kdes ji má milá trhala, trhala…
*
Od Tábora a¾ k nám cestièka jako mlat…
*
Kdy¾ jsem já šel tou putimskou branou…
*
Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodòany…
*
K Budìjicùm cesta, ale ¾e je ouzká…
*
Èí só hode, naše hode, poïme stará do hospode…
*
Hrajte nám muziky pìknì, my máme peníze v pekle…
*
Otèenku, otèenku, daj mi takú ¾enku, co by ma vodila od šenku do šenku…
K Vycpálkùm jsem byl zlákán ještì pøed vojnou, kde jsem se poznal s Olbramem Zoubkem, zaèínajícím sochaøem a Jardou Králíkem, srdcem a duší Valachem – ale to Chodsko a Valašsko nám šlo celkem dobøe na té vojnì dohromady. S Olbramem jsme se znovu sešli po vojnì ve Vycpálkovì souboru; on myslím, ¾e byl taneèníkem - jako zpìváka si ho neumím pøedstavit s jeho hlubokým basem. Kdy¾ jsme slavili 60. výroèí zalo¾ení Vycpálkovcù - v roce 2007 - u¾ jsme byli zase spolu mezi seniory, a pøedvádìli jsme spoleènì jeden narychlo secvièený a jednoduchý tanec, který jsme ještì z dob naší slávy nezapomnìli.
Pøední osobností Vycpálkovcù byl zakladatel tìlovýchovný pedagog ji¾ vzpomenutý František Bonuš (1919-1999) a pìveckou smíšenou skupinu Souboru písní a tancù Josefa Vycpálka øídil Ludìk Zenkl (oba jsme byli narození v roce 1926, ale uznával jsem jeho autoritu a mnohé jsem se od nìj nauèil), budoucí hudební pedagog, muzikolog, publicista, autor dvou bezvadných encyklopedií ABC hudební nauky a ABC hudebních forem. Zpíval také „Ica“ (Jiøí) Pospíšil, poznal jsem se s man¾eli Evou a Radkem Rejškovými (Radkova „Chmelíèku, chmelí“ nebo „Dejte mi ¾idli, ¾idlièku…“ – patøí do zlatého pokladu Vycpálkovcù), dále s Hankou Laudovou, Frantou Drdáckým a dalšími.
Pøišlo období 50. let, kdy jsem musel z politických dùvodù opustit redakci Mladé fronty, nastoupil jsem do leteckého prùmyslu k manuální práci, s tou byly spojené støídavé smìny, a¾ nakonec jenom jedna – a to noèní smìna – proto¾e pøes den jsem peèoval o své dvì dìti, zatímco dcera Lenka (Vycpálkovci jí jinak neøeknou ne¾ Amálka) byla teprve na cestì a její maminka s ní chodila do zamìstnání tak dlouho, dokud to šlo. V té dobì velkých existenèních starostí skonèila také moje „štace“ v Souboru písní a tancù Josefa Vycpálka.
Ale zájem o jeho dìní jsem neztratil nikdy. Jeho výraznou èinnost povznesl známý skladatel a hudební re¾isér Jaroslav Krèek se svými skladbami, v souboru se støídali choreografové s osobitými rukopisy a nìkdy v sedmdesátých letech u¾ do pøípravky souboru zaèala chodit naše Lenka. Opìt se u nás šily, praly, ¾ehlily lidové kroje, máma s Lenkou zkoušely nové kroky, starší Jana jim k tomu hrála na klavír.
Chodské písnièky znìjí u nás dodnes. Kromì toho dcera Lenka poøádá v jejich Domeèku pod skalou (také u¾ jsem o nìm psal v Pozitivních novinách) zábavná odpoledne, na nich¾ nikdy Vycpálkovci nechybìjí, to znamená, ¾e nechybìjí i naše oblíbené melodie a písnièky. Ty nikdy nezaniknou…
Pøijïte si je zazpívat i vy letos do Doma¾lic, nezapomeòte datum - 13. a 14. srpna!