Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Sou¾ití s mu¾em
Tak se tu od rána pochechtávám a jsem v dobrém rozmaru, navzdory pravému dušièkovému poèasí. Vèera jsem sice zaèala psát nìco nového, ale toto nesnese odkladu. Pokud euforie vyprchá, nelze se doèkat ký¾eného výsledku. A tohle odkladu nesnese.
Ne¾ se dostanu k podstatì vìci, musím podotknout, ¾e kdy¾ jsem ¾ila v domì rodièù, bylo v¾dy vše na svém místì, nebylo tøeba nic hledat. Tatínek, jinak uèitel na Uèòovské škole elektrotechnické, se sna¾il do svých ¾ákù nahustit matematiku a technické kreslení. Ka¾dý je poznamenán svou profesí. Ani nevíte, co pohlavkù jsem od nìj dostala, sna¾íce dosáhnout jeho dokonalosti v hodinách geometrie a pozdìji na zdravotní škole, pøi rýsování zubù, pøípadnì jiných technických výkresù. Obèas jeho lamentování, co to øíkám – jeho øev a moje breèení pohnulo maminku k rùzným neúspìšným snahám a zmírnìní jeho výlevù, pøi kterých øíkala:„proboha Vojtìchu, nekøiè na Irenku, mírni se, co tomu øeknou sousedé?“ V¾dy jsem mìla pocit, ¾e jí o mne vùbec nejde, kdy¾ vìtu dokonèovala „praskne ti v hlavì cévka a já budu vdova a co já si bez tebe poènu?“
A vùbec, moji rodièe byli na neštìstí ve své výchovì jednotní tak, ¾e kdy¾ jeden øekl ne, tak to bylo ne a basta. Kdy¾ si vzpomenu, jak se mì na stará kolena ptával (tedy na jeho stará kolena, já jsem byla tehdy ještì 45leté dìvèe v rozpuku, s 24letou praxí vaøení) „umíš uvaøit bramborovou polévku ? Ano dìdeèku, umím.
Urèitì neumíš! Dones kuchaøku a já ti pøeètu, jak se vaøí! (Moje dìti mìly z mé poslušnosti náramnou legraci) Donesla jsem tedy kuchaøku –„tu nééé, tu druhou“ a zavelel „sednout!“ Bez reptání jsem usedla ke stolu, tatínek nalistoval pøíslušnou sta» a zaèal pøedèítat co a jak. Moje mysl bloudila v dálkách, skelný pohled tupì civìl z okna. „Posloucháš?, Ano dìdeèku, poslouchám…“ Doèetl, zaklapl kní¾ku a øekl:„tak, teï mù¾eš jít vaøit“. Poslušnì jsem se zvedla a stejnì jsem si to uvaøila po svém. Byl spokojen s výsledkem svého sna¾ení, i s tou polévkou. „Vidíš, kdy¾ si èlovìk øádnì pøeète návod, pak se dílo podaøí.“
Vystudovala jsem mimo jiné ètyøletou Zdravotní školu, obor zubní laborantka. Aè jsem tuto profesi nikdy nevykonávala, ka¾dému èlovìku hledím nenápadnì do pusy a hodnotím ho podle chrupu. Dnes, sama potrefená èásteèným umìlým chrupem ji¾ tak kritická nejsem. Dávno vím, ¾e málokterému stomatologovi se podaøí vtisknou èlovìku jeho pùvodní vizá¾.
Kdy¾ jsem se provdala, bláhovì jsem se domnívala, ¾e všichni mu¾i budou urèitì stejnì šikovní jako mùj tatínek a ¾e budou svým man¾elkám celo¾ivotní oporou. Moje zklamání bylo znaèné a skuteènost dìsivá.
Nebudu tu popisovat tu pono¾ku, tam pono¾ku, ani špinavé prádlo, které jsem ze svého mu¾e na rozdíl od mého tatínka nemusela strhávat. Odjak¾iva byl velmi úzkostlivý na svoji vizá¾, bílé košile si mìnil nìkolikrát za den. Stejnì to byl paradox. Kdy¾ chtìla moje maminka, aby si tatínek vzal do školy èisté kalhoty, byl z toho v¾dy mezinárodní konflikt. Pamatuji si, ¾e jednou mu ze zcela ještì zánovních kalhot udìlala kra»asy, aby byl nucen si vzít ty nové kalhoty.
Mùj man¾el, který jezdil s koòským potahem a zásoboval farmu krmením pro dobytek, chodil dennì jako manekýn na pøehlídku a já mu vyhro¾ovala, ¾e spálím všechny bílé košile (a ¾e jich mìl, urèitì aspoò tøicet), ¾e nehodlám stále jen prát jeho parádu. Ale to poøád není to, proè jsem se ráno smála. Jednou jsem svého…. (babo raï koho vlastnì? To u¾ jsme byli dávno rozvedeni a pantáta s námi nebydlel).
Tatínek u¾ ne¾il a já jsem se starala o svoji maminku. Potøebovala jsem tenkrát udìlat ve skøíni police, abych si mìla kam ukládat prádlo a po¾ádala jsem svého exman¾ela, zda by mnì tu skøíò mohl upravit. ®e by pøekypoval horlivostí, to se zrovna øíct nedalo a tak abych urychlila celý proces, rozkreslila jsem pøíslušnou úpravu na výkres s pøesnými rozmìry všech polic. Podíval se na to, pohoršenì odfrkl a øekl: „To je vidìt, ¾e jsi obyèejný mìstský spratek, který nemá o ¾ivotì ani páru. Urèitì jsi to zmìøila špatnì, to se musí po hornicku.“
Je¾išmarjá, naskoèila mnì husí kù¾e . V té dobì jsem u¾ dávno vìdìla, co je to po hornicku a nebyla jsem tomuto postupu pøíliš naklonìna. To se vezmou dvì tyèky, které se strèí do pøíslušného prostoru a roztahují se od sebe. Po vyta¾ení se to zmìøí a mìlo by se dosáhnout skuteèné hodnoty. Mìlo by se. Jen¾e nejspíš by jednomu nemìlo být 65 let, nemìly by se mu tøást ruce a nemìl by se øídit heslem “centimetr ¾ádná míra“. Pøíslušné desky naøezal na zahradì a kdy¾ je dovezl a strèil do skøínì, ka¾dá byla o patnáct a¾ dvacet centimetrù kratší, na šíøku. Chtìlo se mnì breèet.
„Nebuï malicherná, dy» se z toho nestøílí. Stejnì budeš mít pøevá¾nì zavøené dveøe, tak nebude vidìt, jak to nastavím.“ A tak to nastavil.
Tragedii z toho nedìlám, jen si bolestnì uvìdomuji, ¾e jablko nepadá daleko od stromu. Kdysi mùj syn øíkával, obyèejnì kdy¾ jsem pronikavì jeèela a» si okam¾itì uklidí ten binec kolem sebe: „Uklizené je to, co není vidìt.“
Kdy¾ jsem otevøela dveøe jeho skøínì, vyvalilo se na mne úplnì všechno. Prádlo, kní¾ky, nesnìzené jídlo, rùzné hraèky, lístky do divadla, na které jsme mìli všichni jít a dìti nechtìly. Poøad byly na viditelném místì a kdy¾ nastal den „D“ rázem se ztratily. Našla jsem je a¾ za velmi dlouhou dobu.
A pak pøijde Jana s nápadem: „Napište, co si ze všeho nejvíc pøejete.“ Pøed týdnem jsem to nevìdìla, teï u¾ to vím úplnì pøesnì. Chtìla bych se doèkat dne, kdy všechno najdu na svém místì, kdy ka¾dá práce bude udìlaná s pøíslušnou pøesností a precizností, kdy nebudu muset neustále nìco hledat. U¾ dávno nemám v sobì sílu øídit se heslem, ¾e: „Opakování je matka moudrosti“.
A pak ¾e není ten ¾ivot jedna velká legrace.
Ještì pro úplnost, mùj man¾el je vyuèený horník a deset let fáral. Po hornicku se prý mìøila výška výdøevy jednotlivých štol.
Irena Atzlerová