Co praví legendy a pověsti...

Štramberské pověsti

Jak se stěhovali černokněžníci z Kotouče

Kdysi dávno sídlili na Kotouči černokněžníci. To byli duchové, kteří nosili dlouhá černá roucha, měli dlouhé vlasy a dlouhé ježaté vousy. Ti bydleli v četných dírách Kotouče a odtud podnikali v temnotě noci své výlety k velké škodě celého okolí Štramberka. Protože Štramberští byli lidé zbožní, tak jim moc škodit nemohli. Proto se rozhodli, že se z Kotouče odstěhují pryč. Tak se stalo, že za jedním sedlákem, jmenoval se Matouš a měl dva silné koně, přišel jeden z černokněžníků. Prosil ho, zda by ho nepřestěhoval. Matouš si pomyslel, že za peníze přestěhuje třeba i čerta a souhlasil. Domluvili se a hned druhého dne ráno přijel k hoře, kde měl na černokněžníka čekat.

Nečekal dlouho a černokněžník vyšel z hory. Sedl si na vůz, poručil mu, aby se rozjel a neohlížel se v žádném případě zpátky. Jak přijel ke Smolmé hoře, koně už nemohli vůz pomalu utáhnout. Matouš s nimi měl opravdu velký kříž je pohánět kupředu. Koňům nohy podklesávaly únavou a černokněžník se jenom smál. Když se Matouš černokněžníka zeptal, kamže to jedou, ten jenom krátce odpověděl, že ke Smolné hoře. Prý ještě kousek do vrchu a že už tam budou. Ten kousek cesty byl dost dlouhý, ale koně vůz konečně vytáhli až na vrchol.

Sedlákovi to nedalo a pomaloučku se jedním okem podíval za sebe. a co nespatřil? Spousta černokněžníků visela na voze, byli ve voze, bylo jich zkrátka všude a plno. Černokněžník, který ho varoval, si toho všiml a sedlák na to zvědavé oko hned oslepl. Jenže, dostal zaplaceno už předtím a ne málo, tak mu to tak ani moc nevadilo. Už se nedivil tomu, že jeho silní koně nemohli vůz utáhnout. Černokněžník seskočil s vozu a ani nepoděkoval a zmizel. Jenom strom, pod kterým vůz stál se najednou zachvěl tak, že se vůz naplnil suchým listím až po okraj. Jenže Matouš byl rád, že už je jeho cesta u konce, obrátil vůz a dal se na cestu domů.

Jeho koně, i když byli unavení, se dali najednou do cvalu a uháněli k domovu cestou necestou. Když vjížděl do dvora, padl mu jeden kůň a už nevstal a druhý padl krátce na to. Sedlák se dal do strašlivého křiku, bědoval a nadával černokněžníku. Na jeho pokřik se seběhli sousedé, zvědaví, co se stalo. Matouš jim vše vypověděl. Jeden ze sousedů se podíval na vůz a tam, místo suchého listí, o kterém právě vyprávěl Matouš, zahlídl pěknou hromádku zlata. Hned Matouše konejšil: "Nehořekuj, nelituj koní, máš hojnou odměnu na voze, za tu si můžeš koupit koně nové a ještě silnější. Podívej se sám!" Matouš se zdravým okem podíval a viděl, že soused měl pravdu, na voze se třpytila pěkná hromádka zlata. Začal skákat radostí, podělil se se sousedy a ještě mu mnoho zlata zůstalo. Za to si koupil v Ženklavě fojtství a byl až do smrti spokojený.

Štramberské uši
O tom jak vznikly, vyprávěl spisovatel a profesor Havelka toto:
Kotouč má slavnou minulost, byl svědkem dní smutných i radostných a pamatuje také, jak se evropské země obávaly Tatařínů. Jedině chrabrost našich prapředků zachránila od záhuby celou západní Evropu.

To bylo v dubnu 1241, kdy se nesly hrozné zprávy od severu do naší vlasti moravské. Statisíce krvežíznivých Tatarů se vydalo z Asie do Evropy. Rus byla povalena, tisíce lidí bylo pobito a města slavná, ba i Kyjev, město knížecí, byla v troskách a vypálena. Také Polsko padlo a vojsko polsko-slezké, které vedl kníže Jindřich Pobožný, bylo poraženo na rovině lehnické. Začátkem května bylo hlášeno, že Tataři se pro záseky nemohou dobýt do Čech a tak se podle Odry hrnou na Moravu.

A v krajině štramberské nastalo veliké zděšení, lidé viděli v noční době záře požárů a za dne hustý dým, který se valil k nebi. Lidé opouštěli své domy a příbytky a utíkali na vrch Kotouč. Tady doufali, že se zachrání a strmý a nepřístupný Kotouč je ochrání. Tataři se dostali do okolní krajiny, bylo jich na mnoho tisíců a než se lidé nadáli, leželi již Tataři táborem pod vrchem Kotouč. Všude se ozýval křik, řvaní volů a řinčení koní. Lidé ukrytí ve skaliskách mřeli strachy, byli dokonale obklíčeni nepřítelem, nebylo úniku. Tak se křesťané dobří začali modlit a prosit o pomoc boží. A opravdu se jim božské pomoci dostalo.

Byl to večer před na nebe vstoupení Páně, 8. května 1241, již se zešeřilo, v táboře utichal ryk a křik, když se v černých mracích na nebi ozval temný rachot hromový, blesky klikaté zasršely po nebi a těžké krůpěje deště padaly na zem. Vichřice zaburácela hrozná a brzy liják náramným přívalem se hrnul na hory a doly. Strašlivě hučely bystřiny, z úžlabin se hrnuly na tatarské ležení, bořily stany a vírem odnášely Tatary ze sna probuzené. Veliký zmatek nastal v táboře Tatarů. Když to křesťané viděli, rozhodli se rychle pomoci živlům a spěchali po známých cestách, nedbali lijáku a tmy, k Ženklavě.

Tam byl tehdy veliký rybník. Tím lijákem a přívalem vody bylo náramně, hlubina sotva stačila. Tady se dali lidé do díla, rozkopali hráze vysoké. A jako moře rozvlněné se hrnulo vodstvo údolím do ležení Tatarů a během chvilky vše bylo zatopeno. Když se rozednilo, nebylo již tábora žádného. Ti Tataři, kterým se podařilo uniknout, se hrnuli k ke Starému Jičínu a dál Hranicům a pak, když se spojili s ostatními Tatary se brali směrem jihozápadním. Tak byl kraj štramberský zachráněn od tatarské pohromy. Proto se také každoročně na Nebevstoupení Páně slavívá na Kotouči památka této události. Z celého okolí, z městeček a vesnic, se scházívá množství lidu na pouť a veselo a živo bývá na Kotouči kolem kříže. Ten tu byl vztyčen na památku vítězství křesťanského. A při té příležitosti se tu prodávají též perníkové uši. To aby si poutníci upamatovali na mrzské Tatary, kteří pobitým křesťanům uši utínali a na důkaz dobytého vítězství svému velkochánovi do Asie v pytlích posílali. Proto se také štramberské uši nazývají tatarské.
 

Olga Kotačka

* * *
Zobrazit všechny články autorky