Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Tak jsem redaktorka

Brzy jsem opravdu byla v redakci i tiskárně jako ryba ve vodě, doslova do své práce zamilovaná a kdyby nebylo mateřských povinností, mohla jsem tam na nádraží "bydlet". Abych mohla být s dětmi co nejvíc, vymohla jsem si lámání na noční směny, kdy už spaly a tím jsem zažila tiskárnu v té nejkrásnější podobě. Hned od vrátnice mi zavoněla - opravdu, ta vůně byla tak typická, přátelská a inspirující, stroje tiše hučely, všude byl takový až posvátný klid, v lámárně jsem byla sama a mohla si vytvářet podobu svého Včasu doplna zaujatá svými představami - dodnes dokážu být tam v mysli znova zpět.

Časem jsem dosáhla na stanici takového postavení, že jsem získala vzdušnější kancelář, sice jsme se o ni dělili s předsedou odborů, ale byl to srdečný chlapík, takový hlučný svéráz - i když jednou jsem s ním měla dost směšný spor. Byla jsem vlastně ještě mladá, se sklonem k výstřednostem - nebo spíš k radostným bláznivinám a tak jsem samozřejmě vděčně odchytla kdejaký módní nápad, který právě "frčel". A tehdy se objevily nápadně červené punčocháče. Hurá! To je moje barva a tak jsem v Mostě byla jedna z prvních, kdo si je navlíkl. A předseda vyvalil oči a nespokojeně se do mne opustil - tak takhle v mé kanceláři chodit nebudeš! a já na něj, že je to i moje kancelář a že do oblečení mi nemá co mluvit a byli jsme v sobě! A když se na mne rozkřičel, že tam prostě nesmím, dokud si je nesvlíknu, tak jsem řekla - zákaz vstupu? tak fajn, tady máš papíry, zítra mám tiskárnu, tak si s tím poraď. Když nesmím, tak nesmím, ale noviny vyjít musí. A opravdu se odjela domů. No krapet s malou dušičkou, na novinách mi samozřejmě strašně záleželo, ale když už se jednou zabejčím, tak jsem jako beran, i kdyby to hlavu stálo. Vyhrála jsme o samozřejmě, přijeli pro mne a já hrdě nakráčela do redakace v červených punčocháčích a už to tak zůstalo. A zajímavé bylo, že si mne pak předseda od té doby považoval a nedal na mne dopustit. Inu, vyznej se v mužských!

A díky němu jsem vlastně získala od stanice byt na sídlišti Podžatecká. Stanice jich dostala od města pět a právě předseda, který znal mé rodinné poměry, mi jeden vybojoval. Samozřejmě s tím, že se rozvedu a na byt si nebude dělat nárok i můj manžel. Jak ráda jsem vyhověla!

A stěhovala jsem se! Do pěkného dvoupokojáku. Dodnes vzpomínám na první dojem, kdy jsem odemkla a v předsíni mne vítala docela nevídaná umělinová podlaha - jako barevný veselý koberec olemovaný černou. No jo, byt - ale co do něj? Z vypůjčených peněz jsem holkám koupila alespoň dva nejlevnější gaučíky, já jsem spala na matračce na zemi, ze společného bytu jsem si vzala opravdu jen to svoje - teda křesílka od mámy a pianino, jedly jsme v kuchyni u takové vytahovací desky z linky, ke které jsem koupila ty nejlevnější židličky. A časem jsem nechala udělat protáhlý stůl na míru, protože to byla taková paneláková nudlička, kam se normální stůl nevešel.

A ukázalo se, že prostě výplata redaktorky nestačí. A tak jsem si sehnala "vedlejšák", psala jsem texty pro týdení vysílání místního rozhlasu po drátě a protože mám vysloveně mikrofonový hlas - kontraalt - tak jsem ty zprávy i sama četla a tak to byly vlastně dvě menší výplaty navíc a díky tomu jsme za čas měly byt normálně vybavený i nějakým tím nábytkem. A protože mne kolegové měli rádi, dovolili mi hodně do těch zpráv opisovat z jejich závodních časopisů. I tak jsem sedávala nad tou prací do noci a ještě dodnes mám z té doby dvě filcové podložky, které jsem si dávala pod psaní stroj, aby si sousedé nestěžovali, že je ruším nočním klapotem.

A při tom všem jsem ty noční směny dělávala ještě ráda i na ranžíru, kam jsem chodívala za četami posunovačů, kde byla báječná parta těch opravdových chlapů, co mi vždycky mezi kuplováním z pahorku spouštěných vagonů nad koši s hořícími uhlíky, nad nimiž si hřáli promrzlé ruce, povyprávěli ty nejlepší náměty na články do mých novin.

A abyste o nic nepřišli - na závěr té idylky na sebe požaluji, jak jsem málem přišla o život. Je to už tak, že kde je člověk doma, má pocit, že si prostě může dovolit i to, co jiní nesmějí - a tak byl normální zvyk všech zaměstnanců, že se z hlavní budovy do protějších služeben přes tu hromadu kolejí přecházelo prostě tak, že se probíhaly i vlaky, co ve stanici zrovna stály. Kdo by ztrácel čas tím, že celou soupravu poctivě obejde. A tak jsem jednou měla zrovna moc naspěch, v cestě mi stál nákladní vlak a vagon s budkou nikde. No co, tak to přeskáču po nárazníkách! A už jsem byla na prvním a nakročila na ten druhý a zbývalo už jen seskočit na druhou stranu a bylo. Jenže nebylo! Než jsem stačila tohle "málo" udělat, vlak se rozjel a nabíral docela na rychlosti! Tak a co teď? Na každé výhybce to zadrncalo, že jsem se úpěnlivě držela stěn a bylo jasné, že až do nejbližší stanice Třebušic se na náraznících neudržím a spadnu pod kola. Nebylo zbytí, musela jsem z toho ven. Jiná volba nebyla, než seskočit. Nabrala jsem dech - a odvahu - a vší silou se odrazila kupředu ve směru jízdy a současně ven
mimo vagon. Jak se mi hodila má dětská zkušenost z vyskakování z jedoucí tramvaje!

No tak, vyválela jsem se a potloukla důkladně o štěrk až do příkopy, doplížila jsem se kus cesty zpět do stanice a ten den už nestála za nic - rozklepaná jsem sbírala síly dojít aspoň nenápadně domů - samozřejmě jsem se nijak nikomu nechlubila, co se mi "povedlo".

Naďa Vencovská

Další články autorky