Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Paměti - V. část

Předcházející kapitoly popisovaly život na venkově. Vzpomínám si ještě na jeden zážitek, který začal nahlodávat mou víru v chlapy coby životním oporám nám ženám. Život na venkově se s nikým nemazlí, přesto onu zkušenost ještě dnes pokládám za ránu pod pás.
Byla jsem v Ondřejovicích krátce. Jednou jsem vařila praseti brambory na večer. Brambory jsme vařili ve velkém prádelním hrnci. Jednou jsem se při slévání vody z brambor opařila.
Bylo to v létě, já jsem byla v krátkých rukávech… a ještě dnes cítím tu šílenou bolest a leknutí. Začala jsem brečet, pamětliva babských rad jsem rozklepla vejce a začala si natírat ruku. Od ramene po prsty. Pak jsem utíkala do statku za manželem a žádala, zda by nemohl jít domů, že s opařenou rukou nemohu nic udělat. Odbyl mne stroze:Jdi domů a nedělej scény! Kdo to kdy viděl, aby ženské otravovaly chlapy s takovými prkotinami. A hleď ať máš navařeno, přijdu na oběd domů. Nejenže mne nepolitoval, ale vynadal mi a zesměšnil před ženskými z kravína. Trvalo dlouho, než se ruka zahojila.

Když jsme se vraceli do Brna, stěhováci říkali, že takovou rodinu ještě nestěhovali. Nábytku jsme mnoho neměli, zato několik klecí s králíky, husami, kachnami, slepicemi, spoustu prken a hranolů, které tam můj manžel nechtěl za žádnou cenu nechat, kameny na skalku, pytle s lesní hrabankou a mnoho dalších věcí, které leckterý městský člověk k životu vůbec nepotřebuje. Kozy a kočky jsme museli bohužel prodat i s chalupou. Ještěže moji rodiče vlastnili rodinný dům. Z velkého domu jsme dostali kuchyň a jednu místnost. Z mého tatínka a našeho psa se stali nerozluční kamarádi a maminka rázem získala objekt, který bylo nutno převychovat.

V pohraničí plnil pes hlavně hlídací povinnost, i když ten náš nám byl víc přítelem a mým dětem kamarádem, než hlídačem. Kolikrát, když doma u kamen spal a chrápal smáli jsme se, že nám dal tu důvěru, abychom ho hlídali. Na noc byl ve své rezidenci s předsíní a velkým výběhem a plnil funkci našeho ochránce. Kolikrát, když jsme nebyli sto najít naše děti a divili se, proč ten pes leží ve výběhu a ne v boudě, šla jsem se podívat do kotce a jenom vyčnívající noha nebo ruka mne ujistila, že naše děti blaženě spí pod ochranou svého věrného kamaráda. Někdy na začátku Bakovi kariéry (tak se pes jmenoval) došlo k menšímu incidentu. Pes dostal žrádlo a náš syn, mimochodem také řadu let věčně při chuti, se vrhl na jeho misku a začal mu jídlo brát. Pes z počátku vrčel a nakonec Ríšu kousl do rtu. Hrozný řev mi oznámil, že se něco děje - naježený vrčící pes a řvoucí syn celý zakrváceny. Popadla jsem kluka, několikrát ho pleskla přes zadek, pak hůlkou přetáhla psa se slovy „fuj, to nesmíš fuj!“ Kluka umyla a ošetřila mu prokousnutý ret. Bak byl ohromě chytrý pes a nebylo třeba žádných dalších opatření. Ríšovi jsem vysvětlila, že když pejsek papá, nesmí se mu jídlo brát.

V boudě na dvoře Bak plnil svou funkci hlídacího psa. To se nelíbilo naší mamince. A tak začala milého psa „jeho zlozvyku“ jak říkala, odnaučovat. Bak se už pak jen rozkřikoval na nezbedné vrabce, kteří mu při odpolední siestě zpravidla začali ujídat se zbytků, které si s oblibou nechával na potom. Co ho ale celý život dráždilo byla pošťačka. Pro jistotu v době jejího příchodu jsme psa nechávali zavřeného.
Moje maminka se také rozhodla, že milého psa naučí čurat na jedno místo a ne tam kam se mu zachce. Na dvorek postavil tatínek špalek a všichni chlapi v rodině na něj museli povinně chodit týden čurat. Pak se k tomu pustil pes a světe div se, od té doby měla naše zahrádka pokoj. Nikdy se už nestalo, že by pes občurával vyvýšená místa nebo květinové obrubníky.
Postupem doby si mého tatínka povýšil na absolutního vůdce smečky a jako takového ho bezmezně miloval a byl mu oddán. Při jídle seděl u jeho nohy, mlátil ocasem o nohu stolu div jí nepřerazil, bradu měl položenou na tatínkově koleni. Občas polkl a oči byly tak výmluvné, jako by hladověl dlouhé týdny. Tatínek mazal vždy jeden krajíc pro sebe a druhý pro psa. Dobrá snídaně je přece základ dobrého pracovního dne. Později, když můj tatínek byl v důchodu, chodili spolu i na vycházky. V době, kdy jsme ještě neměli velkou zahradu na rodinné výlety chodila celá naše rodina. Po vstupu do lesa se naše parta rozdělila, děti obyčejně běžely napřed, já s manželem jsem šla vprostřed a děda s babičkou na konci. A pes neustále lítal z jednoho konce na druhý, ujišťujíc se, že formace zůstala zachována a nikdo ze smečky nechybí. Po takovém výletě byl Bak vždy unavený z celé rodiny nejvíce. Občas utekl za nějakou hárající fenou, zajícem či srnkou a bylo mu jedno, že po takovém incidentu byl seřezán. Nepomáhalo pískání, ani volání. Naštěstí se vždy v pořádku vrátil. Dědeček s ním rád chodíval na Říčky, kde mu nechával absolutní volnost. Kolem jezírek sedávali rybáři lovící ryby. Občas někdo hodil nějakou rybu do křoví a když byla v náležitém rozkladu, a náš pes šel náhodou kolem, nelenil a řádně se v takovém marastu vyválel. Dědeček pak celý nešťastný drhl psa pod pumpou a jen doufal, že ho řidič nevyhodí z autobusu při cestě domů.

Pes spával na dvoře v boudě, jen při velkých mrazech v kuchyni na zemi na starém koberci. No jo, ale ono se mu lépe spalo na divanu, ale to mu babička nehodlala tolerovat. My s dědou ano. Pes bezpečně poznal, kdo jde po schodech dolů a podle toho vždy zareagoval. Když to byla babička, okamžitě slezl na zem a dělal, jakože nic. A když jsem to byla já, nebo ostatní členové rodiny, jenom líně zvedl víčko a zase ho zaklapl a spal na divanu dál.
Bak se dožil patnácti let, ale poslední rok jeho života byl už docela smutný. Skoro úplně oslepl a ohluchl, takže jsme ho pak už vodili jenom na vodítku a na krátko, protože ani čich už mu nijak moc nesloužil a při samostatné chůzi vrážel do předmětů a byl dezorientovaný. Jeho odchod nás bolel, ale jeho život byl myslím si dobrý.

Další pes mých rodičů byl Broček, kříženec teriéra s nějakým náhodným cestovním psem. V té době už jsem s rodiči nebydlela, můj muž od nás odešel po třinácti letech společného života a já jsem odešla od rodičů a koupila si malý domeček v Komíně na Chaloupkách. Byla to chaloupka do slova i do písmene. Postavena za války prý pro dělníky z nedaleké cihelny. Ani jedna zeď v ní nebyla do pravého úhlu, takže při umísťování nábytku to dělalo nemalé potíže. Občas se muselo něco odříznout, případně to muselo zůstat bez dvířek. Chaloupka neměla zahrádku, jenom malý čtvercový dvorek, obehnaný zdí ze všech stran. To mi vadilo, neboť mám ráda rozlehlé prostory. Jen jsem si říkala, že jsem z chlapů docela vyléčená a ten malý domek dokážu udržet vlastními silami. Ale rozhodně to chtělo nějaké zvíře. Odjakživa mám ráda kočky, neboť nepotřebují žádnou velikou péči a skoro vše k životu si obstarají samy. Měla jsem celkem asi tři kočky, ale vždy to dopadlo špatně neboť ze dveří našeho domku se vycházelo rovnou na ulici a při otevření dveří kočka vystřelila na ulici. Ne, že by po ní jezdilo nějak moc aut, ale jak naschvál vždy, když kočka vyrazila, nějaké auto jelo právě kolem. Čtvrtá kočka byl kocour Filip. I on se samozřejmě pokoušel utéct na ulici při jednom otevření dveří, já jsem křikla:„Ríšane bacha, Filip utíká!“, syn skočil, chytil konec ocásku a ten kočce zlomil. Ocásek jsem zadlahovala, ovázala a čekala, až se zahojí. Nač bych přece absolvovala všechna ta školení první pomoci, kdybych si nedokázala poradit s nějakým zlomeným ocáskem? Ocásek srostl, ale nebyl úplně rovný. Stalo se to na jaře. Na podzim jsem odjela na zájezd a ženu v domácnosti dělal můj tatínek, který zároveň dohlížel na děti. Když jsem se vrátila, byl kocour opět o něco kratší. Ocásku měl jenom půlku. Tatínka jsem vyslala na Veterinu, aby ocásek kupírovali a jeho konec ošetřili. Tenkrát jsem ještě netušila, jak zvíře může mít mindráka z takového znetvoření. Ocásek se mu krásně vyhojil, ale zažil mnoho ústrků, ponížení a stresu. Kočky ho honily, týraly ho a všelijak mu ubližovaly.
Občas jsem se k nim připojila i já. Například, když se vyčural u ledničky v chodbě, chytla jsem ho, namočila jsem mu do loužičky nos a seřezala ho. Utekl na střechu a já jsem začala tu louži uklízet. Pak mi došlo, že je té vody nějak hodně. Později mi řekla sousedka, že dopoledne vypnuli proud a proto ta pohroma z ledničky.
Začala jsem milého kocourka odprošovat, nabízela oblíbené masíčko… Nic nepomáhalo. Ferda byl navýsost uražen a nehodlal tolerovat mé výchovné přehmaty. Vzdoroval tenkrát celý den a až následující ráno mi dovolil, abych ho nakrmila, ale stále se se mnou moc nebavil.

Další legraci s kocourem jsem zažila v létě, kdy jsem měla okno do dvora otevřeno dokořán a spala. Bylo to v době prázdnin, děti byly na táboře. Najednou jsem měla pocit, jakoby mne někdo pozoroval. Otevřela jsem oči a začala křičet. U postele stálo bílé strašidlo, které v noční tmě svítilo jako pochodeň. Dva zelené ohýnky hleděly přímo na mě a krve by se ve mne nedořezal. Napadlo mne rozsvítit lampičku a tu jsem zjistila, že Ferda zřejmě při svých nočních toulkách spadl někomu do karbovny s vyhašeným vápnem. A tak jsem ve dvě v noci koupala milého kocourka ve vaně a následně ho fénovala, aby nenastydl. Incident ho poučil a už nikdy při otevření domovních dveří nevyběhl na ulici. V dospělosti bez strachu chytal myši i potkany, které s oblibou skládal ke dveřím a pyšný se procházel s hrdě vztyčenou hlavou a hřál se na výsluní mého obdivu a chvály, kterou jsem nešetřila. Později, když už se mnou děti nebydlely se o moje zvířata, když jsem byla na dovolené starala sousedka. Říkala, že jednou jí ukradl z hrnce králičí kýtu, kterou si uložila do kýblu se studenou vodou. Slibovala mu za to to nejkrutější mučení, jenže už nebyla nejmladší a chytnout se jí ho nepodařilo.

Další zvířata na Chaloupkách byli králíci.Na konci dvorku byly schody na terasu, ze které se vcházelo na půdu. První rok svého pobytu jsem začala intenzivně pěstovat květiny a zeleninu, ale záhy jsem zjistila, že v malém prostoru to není to pravé. Jenže já chtěla i něco živého a pořádného. Proto tatínek pod schody na půdu vyrobil králíkárnu. Na boku ještě kopírovaly schody další tři kotce, na jedné straně skosené podle šikmosti schodů. Poslední kotec byl pro jednoho malého králíka, který si nedělal nároky na luxusní bydlení. První rok jsem však neměla velké štěstí při nákupu chovných samic. Ačkoliv prodávající tvrdil, že jeho samice jsou naprosto zdravé, nebyly. Zavlekla jsem si do chovu kokcidiozu, se kterou jsem bojovala celý rok. Byla jsem z toho úplně zoufalá, neboť králikárna byla úplně nová, vybavená, denně jsem králíky čistila, pod rošty vápnila podlahu, krmila pouze suchým senem a podávala jim kokcidiostika. Nevýhoda této nemoci spočívá v tom, že samice, které toto onemocnění přežijí se stanou bacilonosiči pro své potomky a kusy je potřeba vyřadit z chovu. A protože všechno spočívalo na penězích, protahovalo se léčení do nekonečna. Maso těchto králíků však nenese žádné následky a je jedlé. Po roce jsem konečně nad touto nemocí vyhrála a začala se naplno věnovat chovu. Zkoušela jsem různá plemena, dokonce jsem si pořídila i párek králíků obrů, ale záhy jsem zjistila, že lepší než chovat obry je snad pořízení krávy, která by dávala víc užitku. Ta zvířata měla neskutečný apetit. Proto jsem začala chovat plemeno žluté stříbro. Toužila jsem zkusit to také s Kastorexy, ale protože tento chov vyžaduje hodně odborných zkušeností, zůstalo to jen u neuskutečněných přání
Po 13 letech života na Chaloupkách jsem se opět vrátila k rodičům….

Irena Atzlerová

Paměti I.
Paměti II.

Paměti III.
Paměti IV.

Brodce

Brodce - II.

Brodce - III.