Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Leopold,
zítra Otmar.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Brodce – III.


Kdy¾ jsem jezdila do Brodcù jako malá holka, bylo všechno ú¾asné. Trhákem pro celý tábor bývaly pravidelnì zapalované táboráky. Odpoledne v¾dy všichni snášeli a chystali døevo a skládali rùznì velkou pyramidu.


K ohni jsme mìli nachystány rùzné scénky, recitovalo se, hrály se rùzné spoleèenské hry, kterých se zúèastòovali jak školní dìcka, tak kantoøi a pozdìji pøi rekreaci rodinných pøíslušníkù celé rodiny. A pak, ještì pøed setmìním se zapaloval oheò, aby se ho mohly úèastnit i malé dìti. S postupující nocí odcházeli dìti spát, nìkteré s brekem, jiné s prosíkem: „ještì nééé, ještì pùl hodiny, ještì chvíli“ a¾ nás u nìj zùstávala jenom hrstka. Veèer vonìl tlejícím listím, vodou, kouøem a vysoko vyletující jiskry dodávaly noci nádech tajemna. Ptáci se pomalu ukládali ke spánku, jen ze vzdáleného rákosí se ozývalo ¾abí kvákání, které pøehlušoval náš zpìv. Jako dospìlá jsem vozila tatínkovu kytaru a ukulele, nìkdy klarinet, fujaru a foukací harmoniku. Naše rodina byla velmi muzikální, ráda vzpomínám na domácí koncerty, které jsme pravidelnì ka¾dý týden doma provozovali. Mùj tatínek mìl absolutní sluch, maminka hrávala na housle a já na klavír, kytaru, ukulele i harmoniku. Teï, jak øíkává s oblibou mùj mu¾, hraji akorát „na gubu a na harvánky“.


Kdy¾ zaèala polena øeøavìt a pùlnoc dávala tušit nástupu nového dne, chodili spát i ti nejvytrvalejší. V Brodcích jsem za¾ila i éru dìcek, kterým veèerní táboráky pøipadaly naprosto blbé: „co von furt po nás chce, òáky blbý døevo, von je òákej trhlej, kterej idiot to vymyslel, já se nebudu honit po lese jako debil, já se na to mù¾u vy…. A esli si myslí, ¾e budu u vohòa šaškovat, tak to se splet.“


Další zábavou bylo koupání v rybníku, který byl ú¾asný. Z jedné strany ho chránil vysoký les se smrky a borovicemi. Bylo to tam kouzelné a èlovìk byl v¾dy zaskoèen pøítomností pohádkových bytostí, na které zcela neèekanì tu i onde narazil. Vodníci, víly, Je¾ibabka i s domeèkem na kuøí no¾ce, Jeníèek a Maøenka, Perníková chaloupka….a kdo si to má všechno pamatovat, v¾dy» u¾ je to padesát let.
Druhá strana lehce spadala do vody pøes louku a píseènou plá¾ièku, èásteènì pøecházející v píseèné dno. Dalo se jít hodnì daleko od bøehu ne¾ zaèala voda sahat po prsa. Pamatuji se, jak jednou vnuèka pana Veselského øíkala: „babièko, podívej se, tam uprostøed rybníka plave nìjaké velké døevo!“
Babièka si zastínila oèi dlaní a øekla: “ale Markétko, to není døevo, to je pan Romaèke“ (mùj tatínek). Bøíško mìl v¾dy úctyhodné a bez problémù spával na vodì, le¾íc na zádech. Taky to umím bez problémù, ale v souèasné dobì spím akorát ve vanì, kdy¾ se tam obèas zapomenu. Teprve studená vody mne z té vany vy¾ene. A mám takový dojem, ¾e z toho rybníka nás také nikdy nikdo nemohl dostat ven. Kdy¾ teï obèas ètu na internetu, co všechno se mù¾e stát, kdy¾ se za deštì a bití hromu jeden koupe, je¾í se mnì vlasy hrùzou. Tenkrát jsme se právì nejradìji koupávali kdy¾ zaèínalo pršet, voda byla teplá jako kafe a plácající kapky z nás smývaly veškeré starosti, napìtí a nervozitu. A ty lítající blesky podtrhovaly atmosféru.


Souèástí tábora byla i mo¾nost pùjèit si pramici nebo šlapadlo a tak ¾áci poøádali i rùzné turnaje ve veslování. Jó a abych nezapomnìla, kvetly tam stulíky (kvetou ¾lutì), lekníny a vodní kosatce (taky ¾luté).


Vysoko nad táborem byl „horní rybník“. Byl asi hodinu cesty od našeho tábora. Cesta vedla vysokým lesem, sem tam prolo¾eným houštinkami, které však vyšlapaná cestièka jakoby ledabyle míjela. Souèástí brodeckých lesù byla velká mraveništì. Tatínek øíkával, ¾e v sobì nesou kyselinu mravenèí, která mù¾e v pøípadì rýmy pomoci jako inhalace. Na dùkaz polo¾il v¾dy na hromadu kapesník, a nechal po nìm mravence nìjakou dobu pøebíhat. Pak jej klackem opatrnì sundal, mravence oklepal a dával nám èichat. Kapesník byl silnì nasáklý vùní této kyseliny. Nepøíjemnì drá¾dil nos i oèi a tato vùnì ještì dlouho v kapesníku pøetrvávala. Musím se pøiznat, ¾e celý ¾ivot mám pøed tìmito mravenèími obry respekt. V¾dycky si vzpomenu, jak indiáni, kteøí ne¾ili s bìlochy v pøátelství, zahrabávali své spoutané nepøátele do blízkosti mraveništì a natírali jim oblièej a hlavu medem, aby si k nim mravenci rychle našli cestu. Minimálnì jednou, èi dvakrát za pobyt jsme chodili k hornímu rybníku na procházku, proto¾e to tam skýtalo nesèetná dobrodru¾ství, a» u¾ díky divoké zvìøi nebo sbíráním hub v cizím teritoriu.

Hub v Brodcích rostlo opravdu hodnì. Kdy¾ jsme tam zaèali jezdit, øíkávali rodièe, ¾e do lesa mù¾eme chodit s nùší a hrábìmi. Tatínek znal kdeco a hledáním hub jsme byli doslova posedlí. Je zvláštní, ¾e tahle záliba ve mnì pøetrvává dodnes a aèkoliv u¾ mám problémy s koleny. Jakmile zaène houbová sezona, nasaji vùni do plic, zaènou se mnì tøást ty bolavý kolena a já vìtøím. Nacpu se Brufenem a jdu houbaøit. Tenkrát mnì to bìhalo samo, tak nebylo co øešit. Musím se ale pøiznat, ¾e následné doèiš»ování a poté krájení na tenké plátky, rozkládání po organtínu a èasté obracení mi zase radost nepøinášelo. Maminka ale v¾dy øíkala, ¾e a¾ budeme jíst v zimì ty skvìlé polévky, ¾e si mù¾u v¾dycky vzpomenout, ¾e to je i mojí zásluhou, ¾e ona není povinna celou dovolenou prokrájet a prosušit. Jen¾e, ne v¾dycky se její výchovné metody ztoto¾òovaly s mým názorem. Ale remcat jsem si nedovolila, na rozdíl pozdìji od mých dìtí. Jak šly léta, nauèili se i ostatní rozeznávat všelijaké druhy a poddruhy a tak se to hledání drobátko zkomplikovalo. Jen¾e lesy byly hluboké a ka¾dý mìl za tu dobu svá oblíbená a tutová místeèka, a» u¾ kousek nad táborem nebo nìkde v hloubi lesa. Nìkdy to rostlo v hlubokém lese, jindy v mlází a houštinkách s nádhernì vysokým mechem. Ulehnout do takové krásy a kochat se krásou okolní nebo jen tak lelkovat a koukat se pánu bohu do oken bylo pøímo rajskou rozkoší pro zmuèenou duši. Ka¾dý se v tom klidu zregeneroval a návraty domù, ke ka¾dodenním povinnostem byly mnohem jednodušší.


Jak u¾ jsem se døíve zmínila, zaruèeným nalezištìm byl les „u bedny“, kam jsme chodili v¾dy pøed odjezdem do Brna, abychom honem nìco donesli domù, veèer na pra¾enici. A proto¾e les vlastnì sahal a¾ k táboru, respektive celá cesta od tábora ke vstupu do pohádky byl mladý, smrkový, asi tak do metru, metru a pùl, kolikrát i malé dìti, pøi jejich vìèném prolézání a hrátkách v jeho útrobách se vracely s nìjakým úlovkem.
Tam jsem také poprvé narazila jedno léto na „hoøèáky“, které jsem do té doby neznala a které mnì doslova uèarovaly svou krásou a zdravým vzhledem. Donesla jsem jich tenkrát plný šátek. I košili jsem si sundala, abych všechny pøekvapila svým úlovkem. Všechno jsem to rozlo¾ila pod totemem, na námìstíèku a s pýchou jsem oèekávala výkøiky obdivu a tichou závist všech pøítomných. Mìl mnì varovat pøidušený smích a uhýbavé pohledy okolojdoucích. Nevaroval. A¾ pøišel pan Veselský, podíval se na úlovek, pak na mnì, zaèal se smát a øekl: „Irenko, to mù¾eš hned vyhodit, to jsou samé hoøèáky!“ Zbledla jsem. „Já vím, ¾e mnì nevìøíš, tak si do jednoho kousni a uvidíš.“ Kousla jsem si. Byl hoøký jako hrom. Od té doby jsem ještì pár let okusovala všechny tmavé høíbky, abych se ujistila o jejich pravosti. Dnes si myslím, ¾e je u¾ dokonale znám.


A ještì jedno ú¾asné místo mám vryté do své pamìti. Hluboko v lesích byl ukryt „zámeèek“, který slou¾il jako místní polesí. Od tábora byl vzdálen nìkolik hodin cesty a od nìj se rozbíhaly do ètyøech svìtových stran aleje. Pamatuji si na „lipovou alej, dubovou alej, tøešòovou alej a (ó má hlava dìravá, ké¾ bych si vzpomnìla na tu ètvrtou). Ka¾dá z tìch cest byla neuvìøitelnì rovná, lemována stromy s tušením tajemných výhledù do krajiny. Jednou jsem po jedné z nich šla do nìjaké dìdiny shánìt mamince Petózu, která v Brnì nebyla k sehnání. Byl to celodenní výlet, jídlo jsem si nesla v raneèku s sebou. Ta cesta je navìky ukryta v mém srdci. Ten neuvìøitelný pocit naprosté svobody, dùvìry v úspìch konání a vlastní dùle¾itosti mnì doslova dusil. Krása okolní krajiny, teplý sluneèný den, koøená vùnì rozkvetlých luk, zpìv skøivánka, cvrkot ptákù, rùzní motýli a drobní ¾ivoèichové provázející mé kroky mi pøinášeli na rty písnièky a radost ze ¾ivota. Jaké štìstí, ¾e mohu ¾ít.
Petózu jsem tenkrát donesla, urèitì aspoò dvacet balíèkù, proto¾e celý ¾ivot dìlám všechno ve velkém, aby se na všechny dostalo.


Pøi této pøíle¾itosti se musím zmínit i o ú¾asné kuchaøce, paní Albínce, která vaøila na Domovech a byla souèástí ka¾dého tábora. S nesmírnou láskou a porozumìním se starala o naše ¾aludky a v kteroukoliv denní i noèní dobu byla ochotna nachystat bezpoèet chlebù namazaných tìmi nejlepšími pomazánkami, které jsem kdy jedla. A je pravda, ¾e pøi chuti jsme byli neustále. My dospìlí, i naše dìcka. Dnes u¾ dávno pøekroèila øeku Styx a je se všemi mými milými nìkde na nebeských pláních.


A tím by mohlo moje povídání o Brodcích skonèit. Urèitì si èasem ještì na nìco vzpomenu. Jsem vdìèna za ten dar svého bytí a mo¾nosti být v ten správný èas na správném místì.

Á…… vzpomnìla jsem si, ¾e na stany mého mládí se nesmìlo za deštì sahat, jinak zaèaly propouštìt vodu. Dnes u¾ to nejspíš není pravda…

Irena Atzlerová

 

 

 

 

Další èlánky autorky:
Èervená karkulka
Stáøí versus mládí
Sou¾ití v jednom
domì

Pamìti I.
Pamìti II
.

Pamìti III.
Pamìti IV.

Brodce

Brodce - II.



 



Komentáøe
Poslední komentáø: 04.04.2011  08:43
 Datum
Jméno
Téma
 04.04.  08:43 jisuch53
 02.04.  15:57 ferbl
 31.03.  09:28 vomod