Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Brodce – II.

S prvními vietnamskými studenty začaly učitelům první vážné starosti. Nechci tím nijak zlehčovat jejich předchozí problémy s našimi studenty, ale s těmi cizinci jich bylo více. I když každý z nich absolvoval kurz češtiny a byli snaživí, absolutně nezvládali českou odbornou terminologii. V té době chodil můj tatínek ze školy úplně vyčerpán a hrozně nadával, že mají všichni dlouhé vedení. Maminka kolem něj chodila po špičkách a já jsem se stávala menší , menší a ještě menší, téměř neviditelná. Ještěže jsem měla v zásobě tu jízdárnu. Ovšem když jeli Vietnamci do Brodců, tak to byla dokonalá estráda.

Zatím co my všichni jsme jezdili sportovně oblečeni, naši přátelé jeli v lakýrkách, obleku a s malým příručním kufříčkem. Samotný fakt, že jsme byli občas nuceni jít přes čvachtající louku do tábora, byl v jejich případě téměř neřešitelný problém. Rovněž spaní ve stanu bez hlídače je přivádělo do stavu jisté nervozity. Všichni byli poučeni z učňovského domova od svých vedoucích o způsobu života v táboře, ale nikdo vlastně nevěděl o co jde. A ta minule zmíněná ranní rozcvička byla v úplném začátku pro ně naprostá rarita a zdroj bujarého veselí pro nás. Tatínek vyběhl s píšťalkou na plac, zapískal, zařval… a nic nedělo. Pro jistotu tento úkon zopakoval stylem, že ptáci poděšeně zmlkli, zvířátka pod dojmem konce světa zalezla do nejtemnějších koutů svých doupat a paprsky ranního slunce potemněly, s němou otázkou: „proboha, kdo tu dělá takový rámus?“… a zase nic. Tatínkova tvář začínala brunátnět a všichni kromě Vietnamců lezli ze stanů ven, zjistit příčinu ranního rozruchu. Snaživě začali naše bratry budit a ti, se zalepenýma očima hledali své sváteční šaty a chystali se celí roztřesení nervozitou i raním chladem zjistit, proč musí zrovna v tom nejlepším vstávat. Byl to pro ně docela horor, že se mají svlíknout do trenýrek a trička a husí kůže dávala tušit nespokojenost jejich těla s touto procedurou. A tak se začalo téměř z hodinovým zpožděním cvičit. Zdálo se, že vše proběhne v pořádku, až na tu konečnou formulku: „Všichni trapem k borovici a zpět!“ Všichni, jako jeden muž zůstali stát a ustrašeně hleděli na lesní cestu zalitou raním sluncem. Tatínek opět nabíral barvu rozzuřeného krocana, když ten nejodvážnější řekl: „My nejít, my se bát, že přijít tygr a sežrat nás za živa.“
Protože téměř celý tábor se zájmem sledoval tuto první hodinu, řvali jsme smíchy ještě v poledne a myslím, že nejednomu z nás se tato epizoda nesmazatelně vryla do naší paměti.

A ještě jednu epizodu jsem si připomněla. Zdrojem velké zábavy mužského osazenstva tábora byl rybolov „na pytlačku“. Samozřejmě, že i za minulého režimu chodili kolem toků porybní, kteří naháněli hrůzu nejen dětem, ale hlavně těm, co chytali na černo. Jen rybáři mající rybářský lístek, věděli, co a kdy je hájeno. Ovšem když probíhal tábor, bylo s porybným domluveno za drobnou úplatu, že každý turnus se může 1x za svůj pobyt zúčastnit chytání ryb v potoce, za asistence některého opravdového rybáře. A tak se každoročně pořádaly závody v chytání na kde co. Udici měl málokdo, zato každý kluk či holka si v lese uřezali nějaký klacek a na něj pak navázali příslušné nádobíčko. Někdo držel vlasec jen tak omotaný kolem ruky. Do akce se zapojil skoro celý tábor a na jeho přípravě se podíleli malí i velcí. Děcka od časného rána chytala žížaly na návnady, těm úplně malým tatínci chystali udice. V době, kdy byli v táboře na dovolené žáci učiliště tolik menších dětí tam nebylo, ale vždy to byla velká událost.

Ale zpět k Vietnamcům. I když už u nás byli delší dobu, stále si nemohli zvyknou na českou kuchyni. Proto jedno odpoledne, po takovém rybolovu oznámili, že z uvařených ryb nachystají pro české táborníky jejich výživnou polévku. Vyprosili si od kuchařky trojnožku a velký kotlík (to už byla postavená dřevěná kuchyně s jídelnou, společenská místnost, sklad potravin a hangár na auta). Trojnožku postavili na táborové náměstíčko vedle ohniště pro táborák, v kýblu přinesli nachytané ryby a sem tam z nich odrbali nějakou šupinu a šupin na nich bylo požehnaně. Pak všechny ryby naházeli do kotle a zalili je vodou téměř po okraj. Každý vytáhl z kufírku nějakou ingredienci a přihodil ji do kotlíku. A začali topit a vařit. Po dlouhé době, kdy se z kotlíku začal linout nepředstavitelný smrad. Občas promíchali obsah a z toho humusu vždy vyplavala nějaká ryba a nehybným okem opsala oblouk vařící se tekutinou, aby opět nehlučně zmizela v jeho obsahu. Vařilo se všechno, hlavy, šupiny, vnitřnosti, byliny a další přísady. Jakoby zhypnotizovaní jsme stáli kolem kotle a nevěřícně zírali. Rákosníci štěbetali, jako houfující se tažní ptáci před odletem a ti nejodvážnější nás ujišťovali: „to být dobrá hamka, mít po ní sílu“. Obracel se nám žaludek. Po několika hodinách varu se vše změnilo v hustou šlichtu. Už si nepamatuji, jestli někdo z domácích tuto lahodnou krmi ochutnal, ale já si ten smrad pamatuji snad dodnes.

Dalším povyražením býval noční orientační závod. Zúčastňoval se ho rovněž téměř celý tábor, jen matky s úplně malými dětmi ne. Tatínek chystal trasu, mladší učitelé a mistři roznášeli do širokého okolí mety s úkoly a na stanovištích dělali kontrolní hlídky. Závodu se zúčastňovali i děti mistrů a dalšího personálu, kromě batolat co ještě nosily plínky. Všechny tyto organizované měly sloužit k odvykání různých nectností, které to které dítě mělo. To třeba přišel za mým tatínkem kluk a řekl: „strejdo, taky bych chtěl závodit.“ A tatínek odpověděl: “Honzíku, to nepůjde, říkala tvoje maminka, že si koušeš nehty. Tak já už nebudu. Tak dobře, tento závod ještě nepůjdeš a já se za týden podívám, jestli ti ty nehty dorostly a půjdeš až příští týden“. Kluk pak každý den chodil za mým tatínkem, aby zkontroloval, jak rychle mu ty nehty rostou. A obyčejně za týden vesele soutěžil s ostatními. Nevím, jak to všichni ti rodiče tenkrát dělali, ale všichni měli na své i cizí děti čas.

 
Závod obyčejně začínal v sedm hodin večer a tatínek, jako strategická jednotka vydával hlídkám busoly a mapy se zakreslenou trasou. Učňové mívali trasy minimálně dvacetikilometrové, malé děti, pokud se nepřidali k těm velkým (a ne každý z těch školáků byl ochoten si nějakého malého kamaráda vzít na starosti) obvykle běžely k bedně, to mohlo být tak do čtyř kilometrů od tábora, a jinou trasou pak zpět. Pro mnohé účastníky to byl výlet na celou noc, obzvlášť pro ty, co machrovali, jak dokážou zvládat orientaci v cizím terénu . Nejednou se stalo, že druhý den ráno se vraceli zubožené skupinky posledních soutěžících a ze strhaných tváří už dávno vymizely stopy furiantství a uražené ješitnosti - jak si může někdo dovolit poslat je na tak „blbej vejlet“.
Nutno ještě dodat, že rákosníci se nikdy těchto závodů nezúčastňovali, neboť jejich strach z temného lesa byl pro ně nepřekonatelný. Zato z večerních táboráků měli vždy obrovskou radost a nejeden večer nám zpříjemňovali zpěvem jejich písní. Táborová kapela hrála na rozličné nástroje, včetně vozembouchu a večerní serenády přehlušily i pravidelné noční koncerty žabího bratrstva.

Zmíním ještě ty na které ráda vzpomínám. Chtěla bych, aby to vyznělo jako mé poděkování za to, že mně připravili krásné chvíle v nádherném koutě naší přírody.
Mezi táborové šoumeny patřil pan Pšenička a pan Novotný. Oba dělali mistry v dílnách, ale jejich soukromý život jsem moc neznala. Pan Pšenička byl chasník určitě dvoumetrový, s dobře vypracovanou postavou a pan Novotný byl mrňousek, tak do metru padesáti. Byli nerozluční přátelé a kam šel jeden, tam se dal najít i druhý. Z mého tehdejšího pohledu to byli staří chlapi, ale určitě jim nebylo víc jak čtyřicet pět. Jako děcka jsme z nich měli vždy povyražení u oběda. Každý v určitou hodinu běžel s ešusem do jídelny pro svou porci, ale pan Pšenička chodil zásadně s malým umyvadlem, protože jak říkal: „Ten plkanec v tom ešusu bych stěží našel a to nic pořádného chlapa nenasytí“.

Dalším tatínkovým kamarádem byl pan Veselský, který v době, kdy už později s námi jezdili do Brodců i naše děti říkával jim: Děcka, nejlepší hra u táborového ohně je ta, když do toho popela načůráte, uděláte z toho kašičku a pak si pomalujete obličeje a celé tělo válečnými barvami a půjdete se ukázat rodičům.“ Už ten nápadný klid měl nám, rodičům signalizovat blížící se katastrofu. Bezstarostně jsme své ratolesti nechali v péči andělíčka strážníčka, případně hodným dědečkům a babičkám a sami se oddávali buď střelbě ze vzduchovky, nebo hraní ruských kuželek, případně míčovým hrám nebo hledání hříbků, koupáním atd. Obyčejně až nelidský řev vyburcoval příslušné rodiče k zásahu. Je zvláštní, že řev vlastního potomka každý z nás vždy bezpečně poznal a nemusel ani slyšet jeho jméno. Když se vrátím k těm pomalovaným děckám, musím ještě teď, po těch „x“ letech konstatovat, že umělecký dojem byl nezapomenutelný a očista drastická. Přidáme-li k tomu popelu i smolu, fleky od trávy, neustále mokré ponožky a čvachtající boty, bude obrázek téměř dokonalý. Snad ještě pár štípanců od mravenců, sem tam nějaký škrábanec od větvičky a pupenec od komárů, nebo muchniček a není co dodat. Každá matka popadla svou ratolest, rejžák a pak řvoucího potomka a hajdy k potoku. Je zajímavé, že si nepamatuji, že by tuto očistu prováděl nějaký otec. Ti se vždy jaksi strategicky vypařili, teprve čas na nějakou baštu, případně další turnaj dokázal rodinu opět dát dohromady.

Dalším skvělým chlapem byl pan Svoboda, taky z učiliště, kterého si však pamatuji jen z dětství. Stala se mu smrtelná nehoda a od té doby se každoročně na jeho počet běhal rychlostní závod kolem rybníka. Říkalo se tomu „Memoriál Adolfa Svobody“. Nedokáži přesně odhadnout o jak dlouhou trasu šlo, ale ti nejlepší studenti ho dokázali zvládnou do hodiny. Trasa vedla cestou pod hranicí lesa a v určitém bodě vstupovala do lesa, který se táhl podél celého rybníka až k brodecké sklárně a sahal v těch místech až na samý okraj vody. Nad sklárnou byl náhon, přes který vedla lávka a závodníci se dostali na cestu, vedoucí kolem kratší strany rybníka a ústící na příjezdovou cestu, kterou jsme používali při cestě do tábora, případně se po ní chodilo do hospody nebo do vesnice na nákup. Tohoto závodu se účastnili i malé děti a dodnes mám kdesi schovaný nejeden diplom, který získaly moje děti. Jenom to, co velkým trvalo hodinu, malým trvalo třeba skoro celé dopoledne. Nikdo ale nikam nespěchal…

Irena Atzlerová

Paměti I.
Paměti II.

Paměti III.
Paměti IV.

Brodce