Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Sole mio
Ve svém èlánku o tom, jak jsem se vdávala jsem se zmínila o kostýmku v holubièí šedi, co byl pár let u mámy ve skøíni. No ano - je to tak, mìla jsem se vdávat. A pamìtníci si umí pøedstavit, jak se po válce dala sehnat látka na takový kostýmek. Ale moje máma byla v Olomouci známá postava, plná ochoty a zdatnosti "obìhat, zaøídit, sehnat". Pyšnila se pøezdívkou Skopalinka a dùvìrou, ¾e nikoho nenechá na suchu. Její poslední ¾ivotní majstrštyk se udál v roce 1968, kdy z jara zatou¾ila ještì jednou pøed osmdesátkou - u¾ prý naposled - uvidìt rodnou zemi a své lidi a vypravila se na nìkolikatýdení putování. A uprostøed pohody u nejmilejších pøíbuzných ji v televizi ve zprávách zastihlo líèení, co se u nás dìje - okupace, støílení! Vydìsila se a její první pomyšlení bylo - domù - co já, co dìti, Jan - jestli vùbec ¾ijeme. A nedbala na nic a vyrazila hned ráno zpìt do Èeskoslovenska. A byl tìch vydìšených navrátilcù plný vlak. Jeli jen tak, s tím, co mìli na dovolených, bez zásob, bez pití. A ve Vídni, kde se vlak zarazil na nìjakých problémech s vjezdem do republiky, u¾ u¾ se chytala nìkterých panika, dìti plakaly - no kdo zasáhl? Skopalinka. Umìla èesky i nìmecky a tak svým nesmlouvavým elánem vydobyla pro èeské vydìšené navrátilce zásoby pití i svaèiny, obíhala vlak a dohlí¾ela na rozdáváním, uklidòovala - a dlouho potom, vlastnì celý rok a¾ do její smrti, chodily pøátelské uznalé dopisy od tehdejších cestovatelù. Dlouho jsem si je schovávala - ale tím mým èastým stìhováním se mi nìjak ztratily. Škoda.
A tak se to povedlo i s mým vdáváním - kostýmek ušili elegantní, koláèky byly zajednané - a pøece jsem se nevdala ... V èlánku o cikánech jsem psala o hospodském odnaproti panu Bednaøíkovi, co byl lidumil od kosti a tak i cikáni se svými vozy u nìj našli útulek a tenhle milý èlovìk byl samozøejmì po válce iniciátorem nìkolika táborù pro dìti, navrátivších se z koncentraèních tábor, pøípadnì potomky takových dospìlých navrátilcù. Byly, myslím, v Sobotínì takové tábory tøi, jeden v místní škole pøes prázdniny volné a tam jsem my, omladina z okolí byli panem Bednaøíkem naverbováni jako dozory malých skupinek dìtí.
A bylo to nejen u¾iteèné léto, ale pro mne bylo i krásné první opravdovou velikánskou láskou. Samozøejmì jsme se v okolních lesích potkávali a pøátelili vedoucí skupin ze všech táborù a jednu takovou vedl i mládenec, o nìjaký rok starší ne¾ já (bylo mi sedmnáct krásných let tehdy), sportovní typ, svìtlých vlnitých vlasù - milého chování i úsmìvu. Ach, ten krásný èas potkávání, organizování soutì¾í mezi našimi dìtmi a poznávání, ¾e i já mu nejsem lhostejná ...
Pak letní tábory skonèily, ale my jsme se v Olomouci setkávali dál a postupnì jsem se dozvìdìla i jeho historii. Byl z Podkarpatské Rusi. Otec byl místní nejbohatší sedlák - no tak ¾ádná sláva, ale poøád vhodný par»ák dalšího místního bohatšího mu¾e - hostinského. Kdy¾ se hostinskému narodila dcera nìjaký rok po narození kluka u sedláka, plácli si ti dva, ¾e jejich dìti budou man¾elé a majetek v obou rodinách bude zachován. A tak Pavel a Mery rostli s vìdomím, ¾e jsou si souzeni. A ani se nevzpírali. Oba byli pìkní a sobì pøíjemní. Ale vstoupila do osudu válka, hostinský byl ¾id a celá rodina zmizela v koncentráku a ani po válce po nich nebylo vidu, naopak pøišla zvìst, ¾e skonèili do jednoho v plynu. Pavel byl naverbován do slovenského vojska a dostal se do Itálie - odtud ten titulek nahoøe - øíkal mi tak sladkou milostnou italštinou.
Po válce u¾ se domù nevrátil - statek nìjak zanikl, to u¾ si moc nepamatuji. Proto¾e vùbec nestál o to být sedlák, naopak tou¾il být lékaøem, podaøilo se mu, ¾e byl pøijat na studie právì v Olomouci. A i kdy¾ naši nestáli o to, abych si brala studenta s rodinou bùh ví kde, o to ménì stáli o to, abych šla k divadlu a nakonec - budoucí pan doktor - to zase byla docela dobrá vizitka pro budoucího zetì - a tak se tedy chystala svatba.
A pak jednou u dveøí zazvonil Pavel, já radostnì otevøela, ale zarazilo mne, jak divnì se tváøí a tak jsem s podivným tušením vzala kabát a šli jsme se projít. Dlouho mlèel, ale pak øekl jediné - Mery se vrátila. Vìdìla, ¾e zùstala na svìtì docela sama, nemocná a jediný, kdo jí z blízkých zbyl byl Pavel, druh z dìtství a budoucí man¾el. Podaøilo se jí ho vypátrat a pøimknout se k jediné jistotì, co ještì mìla. A bylo na mnì, abych rozhodla, co dál. Já jsem prostì nemohla øíct - a co já? Co my? Naše plány, naše láska? Svatba za pár dní? To jsem pøece nemohla té zubo¾ené holce, co tolik let ¾ila se smrtí, udìlat. A tak jsem to vzdala.
Lavièky u dìtského høištì v blízkém parku byly pokryty vysokou vrstvou snìhu - byl únor - ale my jsme sedìli a nevnímali, jak pod námi taje - proto¾e jsme se dr¾eli za ruce, mìli mokré tváøe slzami louèení. Pøišla jsem domù a nebyla jsem schopná øíct nic na vysvìtlení, jen jsem oznámila - svatba nebude. A zavøela se v pokoji vybreèet. Jen¾e slzy nìjak nebyly.
Naïa Vencovská