Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Fotograf

Je to sice zase příběh z "notářova košíčku", ale nedá mi to, abych nevzpomněla na svého věrného průvodce mnoha reportáží - našeho redakčního fotografa. Málem jsem napsala jméno, ale ne, co když ještě žije a já si z něj tak trochu hodlám dělat legraci. Což ale neznamená, že jsem ho neměla ráda a nevážila si jeho fotografování. On totiž byl duší umělec a i když ho živilo fotografování pro noviny - občas vystavoval v místní malé galerii i svá díla - nádherné záběry krajiny, zvířat a občas i nějaký ten portrét - nebo spíš pohled na člověka. Ale jak byl duše jemná, nesnášel pohled na hrůzy života a krev.

No to ale zase nemohu napsat jen tak, aniž bych uvedla, jak k té první "krvavé" příhodě došlo. Dostala jsem zadání napsat něco z lékařského prostředí a protože jsem se doslechla, že na rentgenovém oddělení budou dělat katetrizace, dohodla jsem se telefonicky s panem primářem, že zítra ve dvě jsem u něj jako na koni, aby mi dal první poučení, co to ta katetrizace je. No tak po tolika letech si netroufám podat obsáhlý výklad, ale v podstatě jde o tom, že lékař teninkou trubičkou nahoře na stehně napíchne jemně a obratně a pak krevním řečištěm, pod dozorem rentgenu sleduje, aby se správně dostal tam, kde je potřeba prozkoumat, v čem je problém - tou trubičkou se do koronárních tepen vstříkne kontrastní látka, kterou narozdíl od krve rentgen zobrazí a zkušený lékař pozná stav zkoumaného místa.

A tak jsem vyrazila z redakce na Rtg a protože já jsem až odporně a fanaticky akurátní, byla jsem v čekárně před primářovým pokojem dokonce s předstihem. Byly dvě, pak skoro půl třetí - a pan primář nikde. Já jsem s tou přesností opravdu protivná, ale nějakou chybu člověk mít musí - měla jsem tedy vztek! Vtom se žene ke dveřím nějaký mladík v bílém - aha nějaký medik - no dobrý bude a spustila jsem na něj - "Hej, ty, primář tam není, ale nemohl bys mi ho sehnat a přihnat mi ho sem, už na něj tady čekám tejdny!" a ten mladík se nejprve zarazil, ale pak se dal do smíchu "Tak ten hříšný primář jsem já!" a očička mu smíchy jen hrála. Páni! Vypadal jako starší kluk a při tom mu bylo přes čtyřicet. Velice srozumitelně a v naprosté shodě nad kafem mi vysvětlil, jak je to s tou katetrizací a já to pak doma naťukala do mašiny a protože to přece jen byl článek o odborném, tak jsem si řekla, tady bude dobrá autorizace a vypravila jsem nejstarší dcerku na Slovana k panu primáři domů, aby si to přečetl, schválil, případně neschválil. A Jana udělala podobnou zkušenost jako já - vrátila se domů s očima navrch hlavy - "mami, to byl trapas! Otevřel mi nějakej mladej v kraťasech a já mu říkám, jestli je táta doma - on "že ty jsi Vencovská, jaká máma taková dcera" a chechtá se a že ten"táta" je prý on!"

Článek byl schválen bez připomínek a dostalo se mi milého pozvání, abych se na tu katetrizaci přišla podívat. Tak jsem popadla fotografa a spěchali jsme do malé nemocnice v centru Plzně. Výkon prováděly dvě mladé milé doktorky a protože panu primáři z té zprávy, že tam přijde "...ktorka" rozuměly jen ten konec, nevěděly, že "reda-ktorka", ale myslely, že "do-ktorka" - a Vencovský je v Plzni dobré jméno díky výtečnému psychiatrovi, manželovu bratranci - tedy jako na kontrolu - a protože měly trému, vybavily se řádně obrovskými ochrannými zástěrami a honily mne schovat se do kamrlíku s velkým oknem a z fotografa byly docela na větvi - no nálada málem v panice. Čímž se stalo, že se napoprvé nestrefily jak měly a vyřinula se krev - no skončilo to jak se dalo čekat - náš milý fotograf se poroučel k zemi - nakonec byl přivolán pan primář osobně, jen zvedl oči k nebi a napříště jsem měla povolený přístup jen do primářsko-doktorského pokoje, kam jsem ale chodila ráda a často a všichni ti báječní lidi na oddělení se stali mými kamarády.

Chci povídat další příběh s notářem. V těch minulých příbězích s notářem došlo k malému renoncu. Takže pořadí je takové: Notář ve vaně, pak měl pokračovat Mlčící goblén. Chybička se vloudila, ale nevadí, pokračuji další vzpomínkou. Nejlíp udělám, když to opíšu z tehdejší Večerní Plzně, jen musím vysvětlit, jak to bylo s fotografem v tomto případě. On byl totiž ten zemřelý objeven až s mnohatýdením zpožděním a tak byl v rozkladu - tak trochu "protekl" postelí a samozřejmě se ten mrtvolný pach v bytě šířil, vlastně až na chodbu. No ten pach ani pohled fotograf nezvládl, celý bílý vyběhl ven a přišel o snídani a redakce o fotky...
Tak tady to je.

Hrozné je umírání
Hrůzný nález. Včera byl obyvateli domu v ulici H. nalezen ve svém bytě mrtvý J.K., stár 72 let. Zemřel patrně sešlostí věkem. Na jeho smrt upozornil zápach, který se šířil po chodbě domu. Jak si obyvatelé později vzpomněli, nevycházel J.K. již po delší čas ze svého bytu. Nikdo ho nepostrádal ...

Tak by zněla několikařádková novinářská zpráva o smrti člověka, kterého již delší čas nikdo opravdu nepostrádal. Běhali kolem jeho dveří a pod okny v přízemí, nikomu nechybělo jeho tiché, zdvořilé "dobrý den". Nač také. Nikdo ho nepotřeboval. Každá z rodin v domě měla a má své starosti. A své radosti. On svou rodinu už dávno neměl. Z kdysi bohatého, plodného života zůstalo pár beden vědeckých knih v několika světových jazycích a na stěnách kuchyňky drahá mapa. A pod oknem krásné violoncello, živé tím, jak pečlivě bylo uchováváno.

Ten byt působil, kromě lítosti nad naprostou opuštěností života a studené hrůzy nad jeho koncem, ještě navíc neuvěřitelně. Bedny, bedny a zas bedny. Bedna jako skříň, bedna jako stůl, bedna jako normální, samozřejmý kus nábytku. Poslední pokus dát jim aspoň nějaký vzhled - jsou pobity šedivými hadry. Proč? Kdyby měl ubohý důchod, řeklo by se - neměl na živobytí, tak nábytek postupně kus po kuse rozprodával. Ale on si nežil špatně. To dokazují zbytky drahých konzerv, víno.

Byl tak zaujatý svou vědeckou prací, že mu nezáleželo na tom, v jakém prostředí žije? Možná. Ale kam se poděl nábytek, ve kterém přece jistě kdysi žil? Je to tak nepochopitelné, tak nesmyslné, že oko už ani nevnímá, že i jinak je tu neuvěřitelný nepořádek. Už po léta leží věci tak, jak kdysi od ruky odpadly.

Jaká strašná lhostejnost k životu, jak hrozný pocit opuštěnosti. Jistě zpočátku proti tomu bojoval, ale pak krůček po krůčku přijímal minutu po minutě tak, jak šly neodvratně k úplnému konci. A později snad už ani ten rozdíl bývalého a nynějšího života nepociťoval. To nové se stalo samozřejmostí. Zpřeházený byt bez kamen a tepla. Postel, jediný kus nábytku, nikdy nestlaná. Šaty na zemi na hromádce. Jen to cello s něhou a láskou hlazené k tomu nějak nepatří. A ta čisťounká obrovská mapa na zdi. Jediné znaky existence muže se dvěma akademickými tituly.

Najednou vyskočí ve vzpomínce někde slyšená věta - není hrozná smrt, ale umírání. A tento opuštěný člověk umíral den ze dne už několik let. Umíral opuštěností. Dokud byl v produktivním věku, byl důležitý, potřebný. Snad tehdy žila i jeho rodina.

A pak jednoho dne naposled sklidil z pracovního stolu, spolupracovníci se kolem něj dojatě nahrnuli - "nezapomeň na nás, děkujeme ti" - a pak ne on na ně, ale oni na něj zapomínali. A pak zapomínal na sebe i on. A nakonec zemřel sám. Možná v bolestech, možná že z posledních sil i zavolal na ty, kteří tak bezstarostně pobíhali několik metrů od jeho smrtelného lože. A kteří ho potom plné tři týdny nepostrádali.

Naďa Vencovská

Další články autorky