Psí historky
®ivot naší rodiny byl odjak¾iva doprovázen ¾ivoèišstvem všeho druhu, vìrnì ho doprovázeli i pejsci nejrùznìjší rasy a pùvodu. Dìtství mé ¾eny pøipomínají Valdyna a Tref (mo¾ná byli i další), mì jako novoman¾ela v domì vítal krásný a dokonale vycvièený vlèák Bojar. Po menší pauze beze psù následovala pro dceru klidná a hodná Jiskra (jméno dostala jako dovádivé štìnì), pro vnuèku Barr, malý hrdý kníraè pøekypující temperamentem… Toto povídání je o tìch dalších které následovali a snad najde své ètenáøe.
Ztratila se Adélka
Naše dcera na svou chalupu pravidelnì bere se sebou své dva psy, Hurly i yorkshira Adélku (abych byl pøesný, Adélku Milbar). V ten památný den jako v¾dy zaparkovala pøed chalupou, se svými dvìma psími spoleèníky se usídlila ve svém letním stavení, ti se okam¾itì rozbìhli po zahradì, pøezkoumali okolí – zkrátka den probíhal jako jindy, snad a¾ nato, ¾e po pùlhodinì si ještì zajela na drobný nákup do své oblíbené, jak tvrdí ve všech smìrech dokonale vybavené vesnické prodejny smíšeným zbo¾ím. Chalupu nechala otevøenou, psi pobíhat po zahradì…
Adélka
Po návratu zaznamenala podezøelé ticho a klid, ¾ádné psí dovádìní, Hurly a¾ mimoøádnì klidnì polehávala pøed domem, Adéla, jindy se neustále domáhající aportu, nikde. Nepomohlo hlasité vyvolávání, prùzkum celé rozlehlé zahrady, dotazy u sousedù – Adélka nebyla k nalezení, zmizela. Ještì se svým stopaøem, Hurly, obìhla celé široké okolí, vybìhli i do pøilehlého lesa – vše bez úspìchu. Adélka se ztratila. Neèekala, projela celou malou vesnièku ze severu na jih, z jihu na sever, z východu na západ a zpìt, prozkoumala celu náves, zastavovala na ka¾dém rohu, vyptávala se kolemjdoucích – pod pejskem jakoby se propadla zem.
Jakoby se mi ztratilo dítì, opakovala si, nemohla tuto ztrátu pøijat, akceptovat. Následoval obecní úøad, pan starosta ochotnì zapnul místní rozhlas, chopil se mikrofonu, pohnutými slovy ohlásil bolestnou ztrátu, s nápovìdou za zády popsal psa: fenka yorkshira, malá, pøítulná, slyší na jméno Adéla, má ráda lidi. Uplynula pùlhodina, celá, hlášení se opakovalo, ale marnì, nikdo se neozval. Se smutkem v srdci se vrátila se domù, ale ani nìkolik dalších hodin nadìji nepøineslo ¾ádnou zmìnu.
Veèer jí došlo, ¾e èást nákupu v tom shonu a rozrušení zapomnìla odnést z vozidla.V okam¾iku, kdy¾ pootevøela dveøe vozu, vzadu se ozvalo tichounké kòuèení. Pod zadním sedadlem se choulil dlouze hledaný pejsek, ztracená Adélka. Vysvìtlení bylo nasnadì. Adélka se ráda vozí a dùvìrnì znala své vyhrazené místo za zadními sedadly. V okam¾iku, kdy dopoledne zpozorovala pootevøené dveøe auta, bez váhání hupla na své místeèko, mohlo by se na ni pøece pøi odjezdu zapomenout. Je skoro jisté, ¾e nále¾itì vychutnala opakované projí¾dky po vesnici.
Od té doby obèasné zmizení Adélky u¾ nepøekvapuje, nejspíš opìt nepozorovanì vklouzla na své oblíbené místeèko v autì a èeká na tolik milované svezení.
Imrich Lenz
Další èlánky autora: