Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Tibor,
zítra Sáva.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz   Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
 
V kopcích
 
Jen mlha táhnoucí se krajinou mù¾e sní¾it jejich velikost a krásu. Jen slunce na své pouti je mù¾e všechny shlédnout. Ale jen èlovìk je mù¾e mít rád. Jsou výzva, jsou cíl, jsou naši ka¾dodenní souputníci. Ka¾dý z nás je má ve své duši. Stáøím nám pøipadají vyšší a vyšší. Vybíráme si ty stále ni¾ší a ni¾ší, abychom nezemøeli na cestì, a abychom Chárona neunavovali dlouhým èekáním na náš pøíchod. Nebo» jeho úkol je tì¾ký a klientela rozsáhlá. Pøi jejich zdolávání se potíme na tìle ale duše se vznáší. Pøi zdolávání tìch abstraktních se potíme kompletnì. A a¾ po jejich zdolání si vìtšinou uvìdomujeme, ¾e cesta byla dùle¾itìjší ne¾li cíl. Ka¾dé vítìzství je i koncem a ka¾dý konec je i smrt. Ne, taky rád vítìzím. Jen si èím dál víc uvìdomuji, ¾e existuje jen jediné vítìzství, které má opravdu smysl. To vítìzství nad svou leností, nad svým strachem a nad svou pýchou.
Èasto se nám v ¾ivotì stane, ¾e pro mlhu u¾ nevidíme, proè jsme na ten vrchol lezli. Èasto na cíl cestou zapomeneme. Ale právì proto je dùle¾itìjší cesta, ne¾li cíl.
Vìtšina lidí má svùj jediný a jedineèný kopec. Mìl ho Edmund Hillary, mìl ho Paul McCartney, mìl ho Paul Cezanne a má ho i ten fantastický mu¾, zdolávající po infarktech ka¾dodennì Ještìd. Nìkdo je bìhem ¾ivota mìní a nìkdo jich má hodnì.
I kdy¾, mù¾eme skuteènì vlastnit kopec?
I kdy¾ si ho oplotíme, najde se nìjaký malíø, fotograf nebo jiný umìlec, který nám ho znárodní.
I já mám své milované kopce. Ten první byl ten Husovický. Dalo se z nìj vidìt skoro celé Brno a za tmy, i za mého dìtství záøilo mìsto jako drahokam. Záblesky svìtel, neónù a aut a já nad tím jako malý princ, jen¾ roztáhl køídla a plachtí oblohou. Èasto od tìch dob se mi zdálo, ¾e staèí jen roztáhnou ruce a trochu se rozebìhnout a u¾ se vznáším. Jen lehce øídím dlanìmi smìr a výšku letu a lidièky dole se zaklonìnou hlavou obdivnì sledují toho prapodivného ptáka. Škoda, ¾e u¾ létací sny nemám. Teï u¾ jen ty padající a ztrácející. Mozek se pøece sny musí bránit pøed skuteèností. Pozdìji na tomto kopci spáchali protiatomový kryt. A dnes je tam tøeba diskotéka jako u nás a ten vznešený klid minulosti je nenávratnì pryè.

Od svých ètyø let byla na programu dne hora. A to pøímo èerná. Vlastnì Èerná! Zakrývala znaènou èást severního horizontu a já se na její vrchol dostal vlastnì a¾ v dospìlosti. Bylo to lanovkou v létì a tím jsem se lišil od vìtšiny jejich pokoøitelù, kteøí sem jezdili ly¾ovat. Kdo ji zná z tohoto smìru, jistì se mnou souhlasí, ¾e budí pokoru a je trochu depresivní. Pøi vší mé úctì k ní, to ale není mùj osudový kopec. Za prvé jsem ho zdolal(by» lanovkou) a pøipadá mi, ¾e je bez tajemství. A» mi promine, jestli mu køivdím.
Ten mùj je prakticky z hlediska Krkonoš bezvýznamný. Jmenuje se Bradlo,  je to zakonèení dlouhého høebenu a nohama se koupe v Labi. Vlastnì v Labíèku. Zde je Labe stále jen vìtší potok a o své pravé nìmecké velikosti jenom sní. Za mého dìtství mìnilo barvu podle toho, jaké obaly sešitù se právì v papírnách v Hostinném dìlaly. Nad papírnami se ve vodì vesele prohánìli pstruzi. Pod nimi byly ryby taky, ale nebyli to pstruzi. Tenkrát jsme se divili, ¾e ryby nejsou také èervené, zelené a modré jako barvy obalù. Z té naší strany ho ohranièoval potok, který se tenkrát jmenoval Oleška. Potok-potùèek se dnes jmenuje jinak. Snad Kalenský èi snad i jinak, ale není to podstatné. V¾dy na jaøe a nìkdy i na podzim se z nìj stala dravá øíèka, která nám skoro šplouchala o dveøe. Pozdìji potok regulovali, ale nikdy zcela nezkrotili. Pøíroda se nedá porazit.
 
Porazit se mù¾eme jedinì my lidé. V¾dy» u¾ si dlouho dáváme branky do vlastní sítì. Labe se za mého dìtství rozvodnilo vlastnì jen jednou. Valilo se údolím pod papírnami a kromì strachu budilo najednou i obrovskou úctu. Podemílalo stromy a bøehy a odhalilo tenkrát zbytky výbušnin, starou motorku a jiné zbytkù po utíkající nìmecké armádì. Spolu¾ák Karel tehdy do školy pøinesl podivné tyèinky, které vybral z nìjakých granátù èi bomb. Byl hrdina dne a znovu se tenkrát narodil.

Bradlo bylo ode mne nezdoláno. Já mìl v té dobì povoleno chodit ven jen v nedìli a s bráchou, který byl na zdolání vrcholu ještì malý. Stihl jsem v¾dy jen kousek úpatí. Jen z vyprávìní jsem vìdìl, ¾e kdesi pod vrcholem jsou jeskynì a skály. To vše nebylo pøes porost smrkù vidìt. Mìl jsem svùj Rubikón, který jsem nikdy nepøekroèil. Byla to prudká zatáèka na cestì vzhùru. Zkrátka byl to a je to pro mne kopec s tajemstvím.
Pøed asi pìti lety jsem dostal k Vánocùm od dcery èi snad od syna knihu Èas hradù v Èechách. A tam jsem si pøeèetl, ¾e domnìlá jeskynì je strá¾ní hrad z dvanáctého století. A to hrad velice cenný, nebo» v té dobì opuštìný, tudí¾ bez pozdìjších úprav a pøestaveb. No, trochu skromnìji, zøícenina,bez pozdìjších pøestaveb. Ten kopec na mne stále èeká, abych ho zdolal a objevil v celé své kráse a abych se znovu setkal se spolu¾áky, které jsem od svých ètrnácti let nevidìl. Musíme si pøece v¾dycky vymyslet nìco, na co se mù¾eme tìšit. Taky jsem nikdy nestihl zdolat Èisteckou Hùrku. Jen jsme s bratrem párkrát vylezli na Roveò, co¾ je plošina pod Hùrkou. Všude kolem je ornice rezavá jak liška, ale na Rovni je takøka èernozem. Chodili jsme nahoru korytem potùèku a nacházeli cestou acháty, ametysty a drùzy bílých køiš»álù, jako za dob Karla IV. Voda stékala kaskádami z kopce a my pøišli domù s botami promoèenými a¾ nad kotníky.
 
I Hùrka na mne èeká abych jí zdolal a já to mo¾ná ještì v tomto ¾ivotì stihnu. Jen u¾ se nikdy nerozebìhnu co nejrychleji po stráni z kopce,jako za mlada. Urèitì to znáte ze svého ¾ivota, z ly¾ování nebo z kola. Najednou máte pocit, ¾e u¾ se nedotýkáte zemì a víte, ¾e staèí jen jedno hloupé šlápnutí èi nerovnost a zlámete si vaz. Oèi vám slzí, nevidíte, vítr vám opojnì a zlomyslnì syèí do uší a rychlost se zvyšuje. Máte v zátylku ten divný pocit a èas se natahuje a vy ztrácíte tíhu. Potom najednou cítíte to obrovské zatí¾ení nohou a tìla, které jste díky gravitaci nabyli, svah se postupnì narovnává a vy si uvìdomujete,jak málo máte kyslíku a jak se ho plíce zoufale sna¾í nasát. Hlava je úplnì prázdná a vy jste smíøený se svìtem.
 
I dnes mám svùj kopec nad mìstem, na který se aspoò jednou v roce vyšplhám. Je pohodlnìjší, ne¾ ty pøed tím zmiòované, ale je také krásný, i kdy¾ pokoøený. Je to èedièová vyvøelina jmenuje se Baba a je taky tajemný. Po cestì se zdravíte s krásnými, majestátnými buky a habry, na jaøe na vás útoèí vùnì kvetoucí podléšky, kokoøíku vonného a aby toho nebylo málo vedle baby se rozvaluje i vrcholek dìdka. Asi proto, ¾e i vrchu je samotnému smutno. Je znovu a znovu ú¾asné objevovat, jak krásné je z vrchu èerstvì zorané pole. A znovu, u¾ opatrnì, bì¾et s vnouèaty z kopce a mít vítr v uších. Zalézat do èerných draèích slují (v¾dy» èediè je tak krásnì èerný a popraskaný) a sledovat malého Ríšu, jak pøekonává strach z èásteèné temnoty a mo¾ného draka, aby pak, bez absolutních zábran stál nad srázem a skuteèným nebezpeèím. Sám pak dlouho sedím na vrcholu a vnímám ten prostor pod sebou.
S hlavou èistou, bez víøících myšlenek, smíøený se sebou a se svìtem. Nebo» ty kopce v nás, pod námi, pøed námi a za námi nás oèis»ují a vysvobozují. A jen mlha, táhnoucí se krajinou mù¾e pouze na chvíli sní¾it jejich velikost a krásu.

P.S.: S po¾ehnáním Míly Vám nabízím cosi neumìlého ze zaèátku roku a u¾ dopøedu se omlouvám za sní¾enou kvalitu zá¾itku, která není zavinìna kvalitou vašeho pøíjmu. Trochu mì nakopl èerstvý výstup na Babu a krásné sólo odpoledne tam strávené. Vnouèata mi nepùjèili, ale zkusil jsem nafotit pár fotek. Pár kytièek, trochu skal a trochu kopce.  
Do dìtství jsem se v kvìtnu vrátil. Po ètyøiceti letech. Hodnì jsem nafotil, pøehrál do poèítaèe a následnì všechno smazal. I na kartì. Ale to u¾ je zcela jiný pøíbìh:o)))
Jiøí Suchánek


Komentáøe
Poslední komentáø: 06.08.2008  08:55
 Datum
Jméno
Téma
 06.08.  08:55 Magdalena èestný pionýrský
 05.08.  23:10 jisuch53 Tìm,kteøí maji pocit....
 05.08.  19:28 Ludmila skromnost
 05.08.  17:44 Mila
 05.08.  08:06 Magdalena Jirkovi
 05.08.  08:02 Vesuvanka Jirkovi a Ludmile