Nákupy (10)

Asi třetí den po mém příjezdu jsem udělala několik věcí, které se zdály z mého pohledu zcela bezvýznamné, později jsem však vytušila, že to bylo špatně.

Když jsme přijeli, v garáži stálo ještě jedno autíčko. Malé, červené a okamžitě se na mne usmálo. Bylo starší a mně sympatičtější. Taky Toyota, jak mi bylo sděleno, ale nepoměrně přítulnější - ke mě.

"Já mám mít nové, pro mne absolutně nepochopitelné a počítači narvané auto na nákupy.  ON bude jezdit do práce tím malým ojetým? To je blbost.", uzavřela jsem v sobě logickou úvahu a poprosila, zda bych radši nemohla jezdit tím malým, kterému jsem začala říkat bejbinka a ON ať si ponechá tu hrůzu velikou, která měla tolik čudlíků, světýlek a všeho možného, že bych se s nimi stejně nedomluvila.

"Tak jo", uzavřel problém.

Teprve teď jsem pocítila obrovskou radost. Takové malé milé autíčko - to už byl dar pro mne! Uznala jsem, že bez auta jsem tu ztracena a byla jsem ráda, že jsem byla zbavena nutnosti porozumět zase dalšímu technickému "zázraku", kterých i tak bylo kolem mne na můj vkus až příliš mnoho.

Pak jsem vysypala všechny peníze které jsem přivezla a které mi zbyly. Co je moje, je tvoje. Patříme k sobě, přece nemusím mít SVOJE peníze!

Dolarů bylo dost, snažila jsem se, aby zajásal jaká jsem hospodyně.

Zbytečně.

Marnost mé snahy mi několikrát otloukl o hlavu. Hodněkrát.

Tím pádem mi zbylo 100 korun českých. Tento den ani příští to nemělo žádný význam. Posléze obrovský!

Ano, chtěl mi dávat jakési kapesné - ale velkoryse jsem odmítla. Nač? Stejně účetnictví povedu já, jak jsme se domluvili.

No jo.

Od svých 20ti let jsem byla samostatně hospodařící jednotka. Celý svůj dosavadní život jsem plynule řídila - příjmy, výdaje. Velmi nutné výdaje,  nutné výdaje a co někdy zbylo, to bylo na radost. Vůbec jsem nepochybovala, že tak jednoduchá věc, kterou jsem vykonávala jaksi mimochodem, mi způsobí v budoucnu tolik vrásek, slz a ponížení.

Jednoduché účetnictví, má dáti, dal. Nechápala jsem, proč je to tak děsně důležité. Stěžoval si, že všechno bylo vždy na něm, nikdo mu nepomohl a že se rád zbaví jedné nepříjemné povinnosti. To já v duchu zajásala! Konečně budu k něčemu, stejně budu první měsíce příživník.  Že bych šla do práce o tom ani mlhavá řeč nebyla, i když jsem si umínila, že jakmile se usalaším, něco si najdu. Hm. Jak jsem byla naivní. Moc naivní!

Začala jsem sčítat svá aktiva a povinnosti.

Dobrá. Povedu "účetnictví" (jak směšné!), povedu dům, budu udržovat vše v pořádku, vařit, starat se o pozemek a hlavně - učit se anglicky. Doma jsem chodila do práce, byla jsem z domu 10 a více hodin a všechno jsem stíhala v pohodě. Usoudila jsem, že když se budu pilně učit čtyři hodiny denně, do roka budu mluvit jak Shakespeare. Co budu dělat ve zbývajícím čase jsem netušila.

Tady se už nedá mluvit o naivitě, ale debilitě.

Vůbec jsem oplývala nějakým nezdolným a podivným optimismem, po celý skoro rok přiživována JEHO myšlenkami, nápady a představami.

Když jsem vytáhla knihu "Anglicky za tři měsíce", začal se smát a smát! Ale strašně!

Já jsem měla v úmyslu přelouskat během jednoho, dvou týdnů tuto malou knížečku, abych obnovila vše, co jsem se za těch 25 let naučila v různých socialistických kurzech a pak že naběhnu na složitější učebnice, které jsem si také přivezla. Ty jsem už raději schovala hluboko do šatny.

"Zahoď to!", poručil.

"To nemá význam! Stačí, když si denně osvojíš dvě tři slovíčka, za rok jich budeš umět přes 900 a to už je slušná slovní zásoba se kterou se domluvíš.".

Jak jednoduché!

V jeho podání bylo vždy všechno strašně jednoduché.

Dvě slovíčka denně? Už jich umím tolik - to budu mít i pár dní volna, vtipkovala jsem si sama v sobě si.

Také jsem si vybalila věci na oblečení.

Jsem městský typ, vždycky jsem byla. Kostýmky, šatičky, lodičky, make-up, luxusní spodní prádlo ( pro něj.), samé ptákoviny.

Podle mého názoru jsem měla všechno.

Podle jeho názoru jsem neměla nic.

Šatna byla veliká, převeliká a těch mých pár svršků se tam skutečně krčilo studem.

Bylo rozhodnuto, že se půjde nakupovat.

Pro mne.

V době, kdy jsem odjížděla z Česka nebylo po supermarketech ani vidu ani slechu. Makro? Kaufland? Tesco? Zcela neznámé pojmy. Že se během jednoho roku rozrostly a že na jednoho obyvatele republiky připadnou za rok přibližně dva tyto hyper - super, to netušil nikdo, já už vůbec ne.

Proto jsem dost zírala, když jsme vpluli do Costco.Tak nějak se to jmenovalo . snad.

Netušila jsem také, že ON je ten typ, že když je někde sleva, přestane myslet a začne jednat.

Začalo to dámskými vložkami. Usoudil, že po oné první noci potřebuji převeliké, největší, hyper super.

Zakoupil asi 25 balíků po 15 kusech. Ve slevě. Ohromné balíky! I doma v Česku mi dělalo problémy si vybrat, vyzkoušet všechny značky a i doma se mi stávalo, že jsem koupila blbě.

Tady jsem neměla ani hlas poradní, natož hlasovací.

Darovanému koňovi na zuby nehleď, říkala moje maminka.

K tomu mi bylo zakoupeno několik balíků kalhotek.

Cedule hlásala - kupte balíky dva, třetí máte zadarmo.

Tož bylo zakoupeno dva krát dva a zadarmo bylo dva krát třetí. Dobře se to počítalo!

Byla bych celkem spokojená, až na to, že vložky byly opravdu převeliké a počet naznačoval, že je nevypotřebuji do své  smrti. Nic se nikdy nevyhodilo, to by bylo plýtvání(!) a proto jsem celou dobu trpně mlčela, používala ty velkoobjemové  a neměla odvahu požádat o zakoupení menších.

Vypadala jsem v nich jako kačer Donald. Původně jsem si chtěla pořídit velkou červenou puntíkovanou mašli, přivítat miláčka ve dveřích s mašlí pod krkem a obalená v té hrůze.

Ferda mravenec v nadživotní velikosti.

Neměla jsem ale ani cent v kapse a tak se mašle nekonala. Batolila jsem se po domě s vycpaným zadečkem a bylo mi do pláče. K dovršení ponížení kalhotky, kterými jsem byla obdarována, byly taky skvostné.

Velké, do pasu, bavlněné, růžově, světlemodře a žlutě kostkované. S gumičkami kolem stehen i v pase.  A bylo jich moc!

Ty mne přežijou . lkala jsem v duchu. Moje krajkové prádlo chtělo utéct a nechtělo se s nimi kamarádit. Musela jsem je dlouho přemlouvat! A ještě je odprosit, že se dostávají do zadního traktu šuplíku, jelikož ON bedlivě sledoval, zda jeho dary užívám či nikoliv. Neměla jsem to srdce mu zkazit radost, tak jsem se v kostkovaných napěchovaných kalhotkách tvářila vesele, uvnitř jsem řvala. Jako ostatně posléze velmi často.

S nakupováním však nebyl zdaleka konec.

"Potřebuješ rifle, tenisky, kraťasy a trika. V ničem jiném se tady nedá chodit", oznámil ledabyle.

Tož to byla rána pod pás.

Nevím, zda to byla moje další úchylka či problém, ale v životě jsem nevlastnila tenisky. Rifle jsem nesnášela. Jednak mi vůbec neslušely, jednak mi v nich bylo nepohodlno. Veškeré procházky v lese i horách jsem absolvovala v sandálkách, maximálně jsem se navlékla do kalhotového kostýmku, šitého na míru. Byla jsem tím známá a nikdo se už  nedivil. Teda doma - v Česku.

Uznala jsem ale, že na těch jehličkách a v kostýmku asi nebudu moci lítat po panenské přírodě.

V době výběru riflí a tenisek už jsem nelkala. To už jsem pomalu umírala!

Jsem já to ale nevděčník! Kárala jsem se.

Tady  je pro mne nakupováno, což předtím nikdy nikdo pro mne neudělal, ba ani nenavrhnul! a já se rouhám!

Rifle mi nepadly vůbec. Můj minizadek v nich lítal jako pingpongový míček v pytli od brambor, v rozkroku mě řezaly, přes stehna široké, v pase mě škrtily.

To vydržím! Pomyslela jsem na Meresjeva, opravdového člověka a ukonejšila jsem se, že na tom nejsem tak špatně.

Tenisky!

Veliké. Těžké. Bílé.

Když jsem zaslala svou fotografii v nově nabytých  riflích, teniskách, riflové bundě, která vážila 5 kg, dostalo se mi z domova zcela adekvátní odpovědi.

"Ježíšimarjá, CO TO MÁŠ NA SOBĚ ?????", svorně reagovali všichni, kdo fotku shlédli. Oni se bavili, já trpěla.

To jsem ještě nezaregistrovala, jak plíživě se mi nejprve do soukromí, pak i myšlenek vkrádá ON. Odeslanou i přicházející poštu pečlivě četl, komentoval a tvářil se.

Ale až jsem objevila, že je zle, bylo už pozdě.

To už začíná přihořívat, už začíná být horko, už se začíná zatápět pod pekelným kotlem.

 Dana Šťastná

Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.