Jeliko¾ se náš genius stále pohyboval po celé zemìkouli, setkával se na svých cestách s rùznými problémy, malými i velkými, nìkdy i velmi intimními. Napøíklad, kdy¾ si potøeboval za úèelem lidské potøeby odskoèit, stávalo se mu, ¾e si velice zneèistil boty, nebo» neš»astnou náhodou vyhledal místo, které pou¾il ji¾ nìkdo pøed ním. Chápejte, ¾e genius nemohl dávat pozor, kam zrovna šlape, pøemýšlel o úplnì jiných, dùle¾itìjších vìcech.
Stálé èištìní bot mu ale zabíralo spoustu èasu. Mìl toti¾ v¾dy èisté lesknoucí se boty, to proto, aby ho nikdo v cizinì neodhalil jako Èecha. Stále se sna¾il pøijít na to, jak tuto nepøíjemnost vyøešit. Pøemýšlel, kreslil a testoval. Geniální myšlenka èíslo jedna byla, ¾e tuto vìc by šlo vyøešit pøenosným záchodem. Na pøilo¾eném snímku je jeden z jeho pùvodních pøenosných abortù, jak toto zaøízení Jára pod vlivem rakouské nìmèiny nazýval. Esteticky není mo¾no tomuto skvostu témìø nic vytknout. Ale Járu trápil jiný problém. Celé zaøízení bylo nutno pøenášet na zádech a Jára musel zamìstnávat sluhu, který mu pøi pøemis»ování pomáhal. Nejen s abortem, ale i s jeho laboratoøí, vìdeckými instrumenty a osobními vìcmi.
Ještì nutno podotknout, ¾e ostatní cestující mohli toto zaøízení té¾ pou¾ívat, zcela bezplatnì, co¾ èasto èinili. Vdìk mu projevovali tím, ¾e na jeho ¾ádost cestou sbírali léèivé byliny a trávu, svazovali je do úhledných svazkù, aby pak mohly usušené být pou¾ívány s k oèistì. Mnohem pozdìji je nahradil toaletní papír. Na vedlejším snímku mù¾eme vidìt, ¾e i nyní, po tolika letech se na mnohých místech stejnì suší léèivé byliny, i kdy¾ k jinému úèelu. Málokdo si uvìdomuje, ¾e i s tímto nápadem pøišel náš Jára Cimrman.
Ale onen modelový abort nebyl zrovna pohodlný na nošení, i kdy¾ jeho pou¾ívání bylo v¾dy obdivnì komentováno okolostojícími diváky. Jen¾e doba pokroèila a Jára i ostatní lidé se domáhali pøi intimních zále¾itostech vìtšího soukromí. U¾ nekonali svoji potøebu veøejnì, ale v soukromí a slu¾ebnictvo jen vynášelo a vyprazdòovalo plné nádoby na ulici nìkdy i na hlavy kolemjdoucích. Zde se znovu projevila Járova genialita. Zkonstruoval domácí abort, který se záhy stal pøedmìtem v obývacích salonech vystavovaným a obdivovaným. Je samozøejmé, ¾e u¾ tehdy se nìkteøí (dnes bychom øekli celebritové) pøedhánìli, aby ukázali, ¾e na to mají. Proto byly aborty zhotovovány ze vzácných døevin, mnohdy byly intarzované. Traduje se, ¾e jeden velice zámo¾ný velkoprùmyslník, majitel továrny na výrobu bièù a kostic do korsetù, mìl abort z alabastru.
Ale nebyl by to náš genius, aby se nezabýval zdokonalováním svých nápadù. Také se zabýval myšlenkou, zøídit zájezdní záchody po vzoru zájezdních hostincù, které by byly rozmístìny pøedem propoèítaných vzdálenostech. Na vedlejším snímku vidíte jeden z nejstarších záchodù, který se nalézá v Americe, bývalém hornickém mìsteèku Bordie, kde se jeden Cimmermanùv pøítel sna¾il zbohatnout vybudováním zájezdového záchodového impéria.
Nepoèítal bohu¾el s drsností desperátù a horníkù. Záchod sice pou¾ili, ale nic mu nezaplatili, naopak ho hrubì poslali do tého¾.
Co papíru Jára svými poznámkami a kresbami popsal a pokreslil, aby je pak v zoufalství zahodil, nebo» se domníval, ¾e to není to pravé. Bohu¾el nikdo z jeho spoleèníkù, tyto drahocenné papíry neuschoval. Jednou, kdy¾ odpoèíval u zurèícího potùèku, dostal koneènì spásný nápad. Zvolal: „to je ono“, takovou silou hlasu, a¾ se sebìhla divá zvìø a se zájmem pozorovala mu¾e, jak se cachtá v potùèku a volá: “Vodìnka všechno odplaví“.
Nápad tu tedy byl, Jára si byl jist, ¾e voda jeho problém vyøeší, ale nevìdìl pøesnì jakým zpùsobem. Pøemýšlel usilovnì a¾ z toho dostal horeèku. Vzhledem k tomu, ¾e le¾el ve vlhké trávì, silnì se nachladil. Le¾el jak Lazar, ošetøován vìrnými spoleèníky. V horeèkách vy¾adoval papír, pravítko a tu¾ku a jako u vytr¾ení kreslil, a za pomoci kulièkového poèitadla „sèot“ provádìl výpoèty. Nikdo pøesnì nevìdìl, co jeho náèrt znamená. Jára vlastnì taky ne.
Ètenáø sám mù¾e na hoøení kresbì vidìt ten nevysvìtlitelný náèrt.
Jenom stále drmolil: “Splachovadlo, splachovadlo“. A¾ kdy¾ Jára pookøál, mohl ve svých studiích pokraèovat ve své pracovnì. Ovšem tento skvìlý vynález musel ještì chvíli poèkat. Jeho obdivovatelé zaèali podle jeho instrukcí brzy budovat velice jednoduché zájezdní záchody pøi hlavních cestách. Nìkteré se zachovaly a je to ostuda UNESCO, ¾e nejsou vzaty do seznamu jako kulturní památky. Na pøilo¾ených snímcích mù¾eme vidìt vlevo dvojosobní záchod a vpravo je klasické sólo zaøízení.
Na dalším snímku pak je vidìt trochu dùkladnìjší stavbu, u které mo¾ná ètenáøe pøekvapí, proè je vybavena døevìnými schùdky. Tato cihlová stavbièka se nalézá na okraji pouštì Kalahari a postavil ji tam Járùv pøítel Sudomír Pravda - ®atecký, kterého Jára povìøil, aby vìdecky vyzkoumal, proè se v této poušti nikdy nebyli a dosud nejsou lumíci. Ze strachu z nich (Náš Sudomír Pravda - ®atecký toti¾ vùbec netušil, co to lumíci jsou), zhotovil tento ¾ebøíèek, který pøi vykonávání potøeby vyklápìl nahoru, aby nebyl eventuálnì se vyskytujícími lumíky napaden. Jedinou nevýhodou tìchto zaøízení byl zápach, ba, mo¾no øíci smrad. Jára pøemýšlel jak tento problém vyøešit. Instaloval proto v tìchto zaøízeních nádoby s parfémy. U¾ivatelé tìchto zøízení se zdaleka poznali podle vùnì. Podobnì jako kdysi návštìvníci z SSSR. Jára vìdìl, ¾e jen jeho splachovadlo vše vyøeší a bude lidstvu ku prospìchu. Proto¾e byl pøesvìdèen, ¾e myšlenka najde odezvu v celém svìtì, zhotovil náèrt i s vysvìtlivkami v angliètinì. Ji¾ vìdìl, ¾e je potøeba zhotovit sedací mísu a pøívod vody, potøebný ke spláchnutí. Proto¾e tehdy ne ka¾dý dùm byl napojen na vodovodní sí», domníval se Jára, bude úèelné na pùdách a støechách vybudovat reservoár, do kterého by slu¾ebnictvo ve volných chvílích nosilo vodu, aby mohl být vodní kloset vyu¾íván v jakoukoliv denní a noèní dobu. Nad mísou staèilo pak umístit malý reservoár, napojený na velký a z nìho pøívod do mísy. Poté staèilo po vykonané potøebì zatáhnout za šòùru, která otevøela pøívod vody do mísy a ta sebou vše vzala. Járova vize se zaèala slibnì rýsovat, co¾ neušlo americkému milionáøi, potomku èeských vystìhovalcù, Johnu Unterwasserovi (v cizinì si tato rodina nechala zmìnit jméno z èeského Podvodník na Unterwasser). Pøi prvním pokusu se vynálezce a jeho sponzor dojetím rozplakali a ji¾ vidìli jak celý svìt bude splachovat. Vskutku, od této chvíle se zaèal Járùv vynález prosazovat po celém svìtì. Vývoj pokraèoval a èasem byla vìtšina domù napojena na mìstský pøívod vody a na kanalizaci, tak¾e se mohl v domácnostech sní¾it poèet slu¾ebnictva. Faktem je, ¾e se Járova myšlenka ujala v celém svìtì, jak o tom svìdèí i snímek záchodu na vrcholku jedné sedmitisícovky v Himálaji, zrovna tak jako pojízdný WC, na kratší cesty.
Podnícen svými úspìchy, rozhodl se Jára øešit další problém a sice tzv. „malou potøebu“. Proto¾e pro mu¾e je tento problém jednodušší, vrhl se nejdøíve na øešení pánského záchodku. A tak vznikly postupnì rùzné typy pisoárù, urinoárù, které se samozøejmì vývojem mìnily, a¾ dosáhly souèasné podoby. Na pamì» vynálezce Járy da Cimmermana (èesky Cimrmana) byl v Bruselu zøízen malý pomníèek, manneken pis, známý dnes po celém svìtì.
Také známý urinoire Marcela Duchampa je vlastnì jaksi na Járovu pamì». Moèili» spolu, Jára s Marcelem, èasto do této památné nádoby a on jí pak pochopitelnì pietnì vystavil. Stala se jedním z artefaktù, který je typický pro nový smìr v dadaismu „ready made“.Dnes je velmi cenná, nedávno jí prý prodali v New Yorku v aukci za 1.500.000 dolarù, soukromému sbìrateli.
Zde vidíte ten Duchampùv známý urinoire. Bohu¾el nevìnoval Cimmerman otázce urinoárù pro dámy dostatek pozornosti a proto je dodnes mnohdy vidìt u rùzných veøejných WC zástupy netrpìlivì èekajících ¾en. Je škoda, ¾e Jára ve své roztr¾itosti vìdce – ale pøedevším proto, ¾e byl pøetí¾en mnoha dalšími nezbytnými úkoly, nedotáhl tuto svoji myšlenku a¾ do konce.
Byl by tím dokázal, ¾e i on zaèínal pova¾ovat ¾eny za témìø rovnocenné mu¾ùm.
Vlevo ještì nìkolik Járových pokusù. Jak vidíte, ¾ijeme stále ve svìtì patriarchálním: pro ¾eny se nikdo nesna¾í udìlat nìco opravdu originálního a zajímavého.
Chápejte, ¾e genius nemohl dávat pozor, kam zrovna šlape, pøemýšlel o úplnì jiných, dùle¾itìjších vìcech. 
nic vytknout. Ale Járu trápil jiný problém. Celé zaøízení bylo nutno pøenášet na zádech a Jára musel zamìstnávat sluhu, který mu pøi pøemis»ování pomáhal. Nejen s abortem, ale i s jeho laboratoøí, vìdeckými instrumenty a osobními vìcmi. 
Mnohem pozdìji je nahradil toaletní papír. Na vedlejším snímku mù¾eme vidìt, ¾e i nyní, po tolika letech se na mnohých místech stejnì suší léèivé byliny, i kdy¾ k jinému úèelu. Málokdo si uvìdomuje, ¾e i s tímto nápadem pøišel náš Jára Cimrman. 
Traduje se, ¾e jeden velice zámo¾ný velkoprùmyslník, majitel továrny na výrobu bièù a kostic do korsetù, mìl abort z alabastru.
v zoufalství zahodil, nebo» se domníval, ¾e to není to pravé. Bohu¾el nikdo z jeho spoleèníkù, tyto drahocenné papíry neuschoval. Jednou, kdy¾ odpoèíval u zurèícího potùèku, dostal koneènì spásný nápad. Zvolal: „to je ono“, takovou 
silou hlasu, a¾ se sebìhla divá zvìø a se zájmem pozorovala mu¾e, jak se cachtá v potùèku a volá: “Vodìnka všechno odplaví“. 
Ètenáø sám mù¾e na hoøení kresbì vidìt ten nevysvìtlitelný náèrt. 
vzaty do seznamu jako kulturní památky. Na pøilo¾ených snímcích mù¾eme vidìt vlevo dvojosobní záchod a vpravo je klasické sólo zaøízení. 
vìdecky vyzkoumal, proè se v této poušti nikdy nebyli a dosud nejsou lumíci. Ze strachu z nich (Náš Sudomír Pravda - ®atecký toti¾ vùbec netušil, co to lumíci jsou), zhotovil tento ¾ebøíèek, který pøi vykonávání potøeby vyklápìl nahoru, aby nebyl eventuálnì se vyskytujícími lumíky napaden. Jedinou nevýhodou tìchto zaøízení byl zápach, ba, mo¾no øíci smrad. Jára pøemýšlel jak tento problém vyøešit. Instaloval proto v tìchto zaøízeních nádoby s parfémy. U¾ivatelé tìchto zøízení se zdaleka poznali podle vùnì. Podobnì jako kdysi návštìvníci z SSSR. Jára vìdìl, ¾e jen jeho 
splachovadlo vše vyøeší a bude lidstvu ku prospìchu. Proto¾e byl pøesvìdèen, ¾e myšlenka najde odezvu v celém svìtì, zhotovil náèrt i s vysvìtlivkami v angliètinì. Ji¾ vìdìl, ¾e je potøeba zhotovit sedací 
mísu a pøívod vody, potøebný ke spláchnutí. Proto¾e tehdy ne ka¾dý dùm byl napojen na vodovodní sí», domníval se Jára, bude úèelné na pùdách a støechách vybudovat reservoár, do kterého by slu¾ebnictvo ve volných chvílích nosilo vodu, aby mohl být vodní kloset vyu¾íván v jakoukoliv denní a noèní 
dobu. Nad mísou staèilo pak umístit malý reservoár, napojený na velký a z nìho pøívod do mísy. Poté staèilo po vykonané potøebì zatáhnout za šòùru, která otevøela pøívod vody do mísy a ta sebou vše vzala. Járova vize se zaèala slibnì rýsovat, co¾ neušlo americkému milionáøi, potomku èeských vystìhovalcù, Johnu Unterwasserovi (v cizinì si tato rodina nechala zmìnit jméno z èeského Podvodník na Unterwasser). Pøi prvním pokusu se vynálezce a jeho sponzor dojetím rozplakali a ji¾ vidìli jak celý svìt bude splachovat. Vskutku, od této chvíle se zaèal Járùv vynález prosazovat po celém svìtì. Vývoj pokraèoval a èasem byla vìtšina domù napojena na mìstský pøívod vody a na kanalizaci, tak¾e se mohl v domácnostech sní¾it poèet slu¾ebnictva. Faktem je, ¾e se Járova myšlenka 
ujala v celém svìtì, jak o tom svìdèí i snímek záchodu na vrcholku jedné sedmitisícovky v Himálaji, zrovna tak jako pojízdný WC, na kratší cesty. 
1.500.000 dolarù, soukromému sbìrateli.