Obvykle jezdíme na výlety, já a mùj dobrý pøítel vlakem. Øídíme se poèasím, kdy¾ ráno vstanu, a den je jako vymalovaný, zavolám mu.
,,Máš dnes pilno? Je tak hezky, hned bych si nìkam vyrazila.“
Jindy zase zavolá on. Kdy¾ jsme zrovna neslíbili hlídání vnouèat, domluvíme se, popadneme batù¾ky a jedeme. Tentokrát jsme výjimeènì plánovali výlet pøedem. Na elektrárnu Dlouhé stránì jsme se oba chtìli podívat, ale od nádra¾í k ní bylo hezky daleko, a navíc, mù¾ou tam jen skupiny s prùvodcem.
A tak, kdy¾ jsme uvidìli plakát cestovní kanceláøe, na poslední chvíli jsme se pøihlásili.
,,Urèitì bude hnusnì, brblal Jarek, Jeseníky, tam se poèasí rychle mìní ...“
To na horách v¾dy, vzpomnìla jsem si, jak jsem vloni nebo kdy vyjela lanovkou na Snì¾ku. Sotva jsem vystoupila z lanovky, obloha do té doby bez mráèku se zatáhla, spadla mlha, na krok nebylo vidìt. To pøijde líto – ne-li pøímo naštve.
Ale pesimistické pøedpovìdi se nevyplnily.
,,Takové poèasí jaké máme dnes tady snad ještì nebylo“, slyšeli jsme od štamgastù hospody ve které jsme se byli obèerstvit. Pánové pivo, dámy kávu nebo d¾us. V autobuse jsme byli rùznorodá spoleènost, ale nebyl tam nikdo, kdo by otravoval spolucestující, vládlo tam veselí, povídalo se a dokonce i zpívalo.
O Dlouhých stráních jsem u¾ psala, po obìdì jsme odjeli do Velkých Losin, tam jsme si prohlédli Ruèní papírnu a Muzeum papíru. Obojí bylo zajímavé a vydali jsme se procházkou na nedaleký zámek. Je obklopený krásným parkem s rybníkem, který byl plný ryb. Po procházce parkem nás paní prùvodkynì uvítala na zámku.
Zvenku vypadal celkem nenápadnì, ale jen jsme vyšli na nádvoøí s tìmi krásnými arkádami, kašnou, pøedstavovala jsem si jak se tam asi ¾ilo... Jako bych vidìla šlechtièny v dlouhých šatech, naklánìjící se pøes zábradlí a usmívající se na nìjakého trubadúra.
Uvnitø to na nás dýchlo starobylostí. Paní prùvodkynì se ve svém výkladu zmínila, ¾e je všecek nábytek je pùvodní, podlahy i pøekrásné tapiserie a gobelíny. Prošli jsme síní pøedkù s portréty ®erotínù, stavitelù zámku, hodovní síní, knihovnou, a¾ k èarodìjnickému sálu.
Na èarodìjnické procesy, které se rozhoøely v druhé pùli 17. století ve zdejším kraji jsme se všichni se zájmem vyptávali. Jejich obìtí se stal i místní dìkan Lautner, který se proti nim odvá¾il vystoupit. Tøeba¾e na poèátku stála banální povìra - zcizení hostie. ®ebraèka Maryna Schuchová šla na velikonoèní pondìlí do kostela. Mìla porodní bábì Dorotì Groerové pøinést svatou hostii. Ta jí chtìla dát své krávì, aby mìla více mléka.
Hon na èarodìjnice ¾ivila vidina hmotného prospìchu. Hlavní obìti nakonec pocházely z majetných vrstev, inkvizitor Boblig z Edelstadtu mìl podíl na konfiskacích majetku. Ani majitelé panství, kteøí mohli inkvizitorovo øádìní zastavit, proti nìmu nezakroèili.
Byla to lhostejnost, nebo zbabìlost? Co kdyby se sami ocitli v podezøení, ¾e?
A tak mu udìlují bezmála své po¾ehnání. Procesùm padla za obì» více ne¾ stovka lidí. Inkvizitor Boblig, v dobì procesù ji¾ na penzi, se v klidu a blahobytu do¾il vysokého vìku a dokonce se ještì o¾enil.
Trošku nás pøitom povídání mrazilo v zádech, ptala jsem v duchu sama se sebe, zda bych snesla muèení nebo se radìji pøiznala ke spolèování s ïáblem nebo k lítání na koštìti na Petrovy kameny, na které jsme mìli výhled cestou z nádr¾e elektrárny Dolní stránì...
Na závìr jsme si prohlídli zámeckou kapli s pùvodním renesanèním oltáøem, no... a pak se jelo domù. Mírnì stísnìná nálada nás opustila, ¾ijeme pøece v 21 století , hony na èarodìjnice u¾ pøece nehrozí, nebo myslíte, ¾e snad ano?