Poznal jsem orientální krajinu, ve které byla na jedné stranì neúrodná pouš», na ní¾ bylo jen trní pro velbloudy a hned vedle ní se tøpytila zakázaná hladina ¾ivotadajného jezera. Obyvatelé vyschlého úhoru tøeli bídu s nouzí, zatímco jejich sousedé si ¾ili blaze v bohaté oáze.
Pak se chudáci vzbouøili, zvedli stavidla a svoji polopouš» zalili blahodárnou vodou. Byli však pøíliš ¾ízniví a chtiví, mysleli si, ¾e èím víc vody, tím líp. Kdy¾ se pøesvìdèili, ¾e všeho moc škodí, bylo pozdì. Prudký proud jim odplavil i to málo pùdy, které jim ještì zbylo. A tam, kde vyprahlá zemina zùstala, se zaèaly vysázené rostliny a stromy dusit bahnem a pomalu hnít...
Toto povídání není jen metafora èi biblické podobenství. Bohu¾el. I my jsme ¾ili pøíliš dlouho støídmì na okoralé zemi a závistivì se dívali k sousedùm, u nich¾ bylo úrodné vláhy a¾ a¾. Pak se i u nás stavidla zvedla, chvíli jsme se opájeli hasením ¾íznì, a¾ pøišlo vystøizlívìní a místo ¾irných lánù se dnes tì¾ce potýkáme s ba¾inami potrhle tr¾ní zemì, je¾ si v¾dy potrpìla na nìjakého toho big brothera, a v ní¾ jsou nejsledovanìjší jihoamerické televovely, nejètenìjší je bulvár s celebritami na jedno pou¾ití a romány pro dívky od grafomana s psací normou dvaceti stránek za den.
Nikdy jsem nesnášel námìstí ucpaná zpocenými fanatiky, skandujícími: Alláh, Alláh, Duce, Duce, Èeši, Èeši a nesoucími na ramenou nìkoho jen proto, ¾e se chtìl s muèednickou vidinou ráje nechat roztrhat dynamitem v plném školním autobuse, nebo ¾e dokázal nejlíp ze všech dopravit klackem kus pry¾e do klece zapuštìné v ledu.
V¾dycky jsem proto vìøil, ¾e jen skromnost je výsadou skuteèných mistrù. Kdy naposled uspoøádal dav s pìnou u úst ovace chirurgùm, kteøí transplantovali pacientovi najednou srdce, ledvinu i játra za roèní plat rovnající se týdenní mzdì oštulpnovaného negramoty v kopaèkách?
Nikdy jsem nepøišel na chu» ani švejkovinám komunarda Haška. Jednou svojí postavou mì však tento komisaø Øíjnové revoluce nadchl. Byl jí obecní imbecil a spolupracovník tajné rakousko-uherské policie, na nìho¾ všichni volali: Pepku, vyskoè a zameè!
A Pepek, vedený pod krycím jménem Josef Vyskoèil v císaøských seznamech agentù, vyskoèil a meèel jak na lesy. Kdy¾ jsem pak slyšel pivní dav skandovat a hulákat: ,,Kdo neskáèe, není Èech!”, pochopil jsem èecháèkovské geny i bolševika Haška a byl rád, ¾e pocházím z Valašska.
Svìt poulièních køiklounù je pro mì zkrátka jen virtuální realita filmového tajfunu z obøího vìtráku. To skuteèné a jedineèné vytváøejí neznámí stvoøitelé, bez nich¾ by se všude producírovali jen paòácové v dresech kupèíkù a pou»oví kejklíøi se svìtskou slávou, polní trávou. Nesnáším svìtla ramp nandrolonových svalovcù a vykrádaèù cizích myšlenek, ¾ijících na dluh a vrub ostatních.
Bùh asi pøíliš plýtval, kdy¾ stvoøil tolik zbyteèných lidí, jim¾ se v nastalém chaosu dostala do rukou stavidla nádr¾e s vzácnou vodou svobody. Nenastal u¾ èas opravit protr¾enou hráz anarchie a zaèít vysoušet to naše èeské bahno...?
