Malá úvaha o èase, komunikaci a pøátelství
Tento èlánek od Vìry jsem si dovolila opakovanì zaøadit, proto¾e si myslím, ¾e je velmi aktuální a nutí k zamyšlení. S Vìrou jsem v obèasném kontaktu. Urèitì stále ST sleduje, i kdy¾ se nezapojuje. K umís»ování èlánkù mám od ní svolení a tím to ji také pozdravuji.
Ludmila
Všimli jste si u¾, jak všechny moderní komunikaèní prostøedky, jako fax, telefon mobilní telefon s mo¾ností posílání zprávièek SMS, a také jedna z nejmodernìjších mo¾ností, e-mail, selhávají, jestli¾e nám chybí to nejdùle¾itìjší: èas? Toti¾ tak tomu eufemisticky øíkáme, ve skuteènosti nám chybí prostì dobrá vùle.Øíkáme v¾dy, ¾e jsme nemìli èas, mìli jsme pøece tolik dùle¾itých, neodkladných zále¾itostí. Neodpovìdìli jsme na dopis, nemohli jsme dokonce napsat ani lísteèek, zatelefonovat, ani øíci pár slov na záznamník, nemohli jsme vyklepat krátkou SMS zprávu na našem mobilním telefonu. A pøidat podle nálady tøeba malý smìjící se oblièejíèek.
Chceme-li opravdu s nìkým komunikovat, máme pøece v¾dycky èas! Tìch deset, èi ještì ménì minut, které by tento hovor èi e-mail trval, tvoøí v pomìru ke 24 hodinám celého dne, toho dne, kdy jsme „absolutnì nemìli èas“ jen nepatrný, smìšný zlomeèek.
Malé dárky udr¾ují pøátelství. Malým dárkem mù¾e být nìkdy i trocha našeho tak vzácného èasu. Musíme se sna¾it ušetøit èas, øíkáváme. Ale co s tím ušetøeným èasem pak udìláme? Schováme si ho v krabicích na pùdì, abychom jej snesli dolù, a¾ se nám ho bude nedostávat? Abychom ke svému údivu zjistili, ¾e se nám tento uschovaný èas rozpadl pod rukama jako hedvábí starého vìjíøe?
S léty ubývají naši pøátelé docela pøirozenou cestou a mnoho z nich odchází tam, kde je u¾ nikdy ¾ádný z moderních komunikaèních prostøedkù nezastihne. V poslední dobì jsme s nimi nemluvili, nenapsali jsme ani øádek, nemìli jsme pøece absolutnì èas. Ale mo¾ná, ¾e máme nìkolik krabic ušetøeného èasu, ušetøeného právì na tom pøíteli, jeho¾ adresu u¾ mù¾eme jenom škrtnout ze svého adresáøe. Nezeptali jsme se ho vèas, jak se mu daøí, nevyslechli jsme ho, nepotìšili,nemìli jsme pøece èas, mìli jsme sami tolik starostí a tolik jiných dùle¾itých úkolù.
Vzpomínám na citát z Miguela de Cervantes, který mi napsala do dnes ji¾ dávno kamsi zmizelého památníku moje maminka :
Na velkých hodinách èasu je napsáno jediné slovo: Teï. Ulicí „Potom“ dojdeš do domu „Nikdy“.
Pohlí¾íme-li na vìc ze stanoviska èasu, lze také velice snadno zjistit, kdo je náš skuteèný pøítel. Jestli¾e si na nìkoho vzpomeneme a¾ potom, co jsme udìlali všechno to nesmírnì nekladné a dùle¾ité, co jsme si naplánovali a podle našeho mínìní bezpodmíneènì udìlat museli, pak bychom tento svùj vztah k nìmu nemìli oznaèovat jako pøátelství.
Jestli¾e nepotøebujeme ve chvílích radosti i smutku, obav i nadìjí sdílet tyto své pocity s pøáteli, nepotøebujeme je vùbec. Nejsou vlastnì našimi pøáteli. A bylo by velice èestné jim tuto skuteènost sdìlit, aby zbyteènì neèekali. Domnívat se, ¾e na to pøijdou sami, a¾ pocítí naší lhostejnost a nezájem, je velice zbabìlé.
Kdy¾ jsem byl mladý, bylo mi lehko pod jabloní
u popìvujícího domu, š»astný, ¾e tráva je zelená
a noc nad roklí plná hvìzd,
èas nechal mne povykovat a lézt
zlatého v radosti oèích svých,
já mezi trakaøi ctìn byl princem jableèných mìst
a pod oním èasem svá¾el jsem stromy a listy vznešenì
s chudobkami a s jeèmenem
po øekách spadaného svìtla.
Ten èas, o kterém hovoøí básník Dylan Thomas uplyne rychle. Øeka spadaného svìtla zmizí a "Èas" vás nenechá do nekoneèna povykovat a lézt v radosti oèí svých.
Jak je to s vámi a vašimi pøáteli?
Dáváte jim obèas vìdìt, ¾e o nich víte a ¾e si ceníte toho, ¾e jsou?
Máte na nì èas?
Kdy?
Obèas?
Vèas?
Vìra Pokorná, NL
