Jsem váhy muší, a od mala slýchávám pøi ka¾dé rodinné návštìvì, jak jsem zase zhubla! U nás na Slezsku se mluví „zchudla!. Tento výraz bych brala ve své podstatì, tedy, ¾e jsem èím dál více chudší, ale hubená jsem stejnì. Poøád. Po tatínkovi.
Pøesto se obèas dívám na sugestivní poøad „Jste to, co jíte“. Koukám na neš»astníky, kteøí nad zcela zdevastovaným stolem hrùzou málem nedýchají, co¾e to do sebe há¾ou za svinstva! Ona keèupem politá buchta, nakousnutá klobása vnoøená zèásti do nìjakého sladkého d¾usu, a na ní pohozený olezlý plísòový sýr – opravdu ¾ádná chu». Jak je milý následný pohled na pìknì upravený stùl, kde se architekti vyøádili v barevné i tvarové kompozici – no srdce se nad tímto smìje!
Ne, neberu asi pøedvádìné, zcela evidentní výsledky (ovšem na jak dlouho, ptám se) po nìkolikatýdenním teroru paní doktorky. Její zpùsob mluvení s klienty mnì pøipomíná doby minulé, kdy ka¾dý pacient byl v podstatì debil, který neví nic, a nic taky vìdìt nemù¾e, a je na úrovni pìtiletého dítìte, kdy se s ním jedná jako z absolutním blbcem. To mnì vadí.
Ale co se mnì nejvíc pøíèí, je název poøadu.
„Hele, mám rád hovìzí, jsem proto nutnì napasován do role vola?“, zeptal se mne nedávno kamarád. „Nebo jsem kráva, i kdy¾ jsem chlap?“
„ No jak tì znám, jsi nejspíš bejk … no teda aspoò jsi býval“, rychle jsem se opravila pøi pohledu a jeho ènící pandìro, plešatou hlavu a umìlý chrup. Ale sestra se dala na zdravou vý¾ivu, konzumuje obilné klíèky a zrní, jak já s despektem nazývám její super dietu. No, a tudí¾ je slepice“, odvìtila jsem pohotovì. „Na kuøe u¾ je trochu pøestárlá“.
Pak jsme ještì probrali pár nelichotivých výrazù ze svìta zvíøat i ze svìta rostlinného (s pøirovnáním – „ je blbej, jak rostlinné máslo“ u¾ jsem se setkala dávno pøed tím), a uva¾ovali, jak JINAK pøelo¾it název „Jste to, co jíte!“
Napadla mne jedna zákeøná myšlenka.
®e se pøihlásím do této soutì¾e.
®e budu chtít upravit své stravovací návyky, a dobrovolnì si nechám vyházet z lednice všechny pochutiny, dobrovolnì ze sebe nechám dìlat pøíšeru ve velmi nelichotivých zábìrech kamery (co se snímá zespodu, je v¾dy širší, rozplizlé – to zná ka¾dý fotograf - amatér zaèáteèník ). Umnými støihy se nechám vpasovat do role èuníka, který jen ¾ere a ¾ere, od úst mu odpadávají kousky špeku a nudlí, budu natøásat bøicho a špulit ho na kameru – a ¾ádat kompenzaci: na konci natáèení mít v poøádku cholesterol, tuky, tlak, teplotu a rosný bod...
Jen nevím, jak se se mnou paní doktorka vypoøádá. Má celo¾ivotní snaha pøibrat se u¾ 50 let míjí s úèinkem. Kdyby tak vidìla mùj stùl hrùzy, u¾ by asi další díl nenatoèili!