Po odchodu z Moresnetu si Jára chvilku øíkal :“Co teï?“ Ale hnedka si vzpomnìl, ¾e ho k sobì do východní Belgie, kde byl hejtmanem, pozval baron Herman Baltia. Na neomezenou dobu, jak mu psal. Podobnì jako Jára Cimmerman i on toti¾ mìl rodièe rùzných národností. Otec lucemburský plukovník a matka Nìmka z nìho vychovali liberálního intelektuála, a asi proto se stal vojákem. Byl rád, kdy¾ Jára jeho pozvání pøijal. Nabídl mu jen skromný útulek na opuštìném hradì Reinhardsteinu, nedaleko nejvyššího bodu Belgie. Pøíjezd do nového Járova domova se konal velice neokázale, byl v podhradí pøivítán jenom slu¾ebnictvem a hradní kapelou, jak je vidìt na vedlejším snímku. Jára byl dojat, kdy¾ mu kapela zahrála na uvítanou hymnu Moresnetu a pøidala, trochu falešnì, jeho oblíbenou ukolébavku: „Èechy krásné, Èechy mé“.Kdy¾ tu v tom se ukázalo, ¾e roztr¾itý baron docela zapomnìl, ¾e jeho hrad je a¾ na hladomornu docela v troskách a tím pádem tì¾ko obyvatelný. Pro Járu se naštìstí našlo náhradní ubytování v menší pevnùstce u jezera. Do toho místa se Jára okam¾itì zamiloval a zaèal si zaøizovat domácnost spolu s pracovnou a laboratoøí, aby mohl co nejrychleji pokraèovat ve svých výzkumech. Cítil se tam volný a mìl klid ke své tvorbì. Baron bral sebou Járu na procházky a obhlídku terénu. Náš genius zaèal být nadmíru spokojen.
Jeho nový domov se nacházel poblí¾ nejvyššího bodu Belgie, Botrange. Baron Baltia, který byl milovníkem zaokrouhlených èísel a tvarù si Járovi posteskl, ¾e tato nejvyšší hora je jenom 694 metrù vysoká a tudí¾ nemá „zaokrouhlenou“ výšku. Járu tato poznámka chvilku trápila, ale jako obvykle našel øešení. Navrhl baronovi postavit u pøístupových cest zøízence, kteøí budou dávat turistùm na cestì k vrcholu pytlíky se štìrkem a oni je jen tak jaksi mimochodem budou dopravovat na Botrange, kde je pøedají slu¾bì konajícím èlenùm horské slu¾by a ti obsah vysypou na urèené místo. Baron byl tímto jednoduchým øešením tak nadšen, ¾e jmenoval Járu svobodným pánem. Dodnes je na vrcholu Botrange tento umìlý nejvyšší bod udr¾ován. Je pojmenován po baronovi „La butte de Baltia“. Lze na nìj vystoupit pohodlnì po schodech. Na pøipojeném snímku je tyto zøetelnì vidìt. Plošinka nad schody je pøesnì ve výšce 700 m nad moøem. Tyto schody jsou té¾ Cimmermanovým geniálním nápadem. Plánoval tehdy toti¾ zøízení schodù na všechny horské vrcholy, zatím Evropy, pozdìji svìta. Dosti se v ¾ivotì natrápil namáhavými výstupy. O nosièích nemluvì. Na èernobílé fotografii je vidìt Jára v gala, vypadá skoro stejnì jako baron Baltia. Opìt je maskován, pøál si zùstat nepoznán.
Kdy¾ se seznámil s okolím, zaèal pøemýšlet, o dalších úkolech. Napøíklad ji¾ delší dobu ho trápila skuteènost, ¾e v zimì je zima a snì¾í a v létì naopak.
Zrovna tak se zabýval záhadným jevem, a sice proè je v noci tma, která ve dne není vidìt. A pøedevším mu také vadilo, ¾e se nedá tato tma uchovat na dobu, kdy jí bude nedostatek, èi pøemístit podle potøeby. Soudil, ¾e uschovaná tma by se dala pou¾ít napøíklad v biografech, byly to tehdy toti¾ vìtšinou obyèejné sály v hospodách, které musely vydávat spousty penìz za rùzné druhy èerných záclon. Také fotografové by byli jistì rádi vyu¾ili Járou v krabicích dodávané tmy ve svých temných komorách. Byly to velké problémy, nad kterými celé dny a noci pøemýšlel a sna¾il se najít nìjaké øešení. Pøitom se také chodil dívat na zøíceninu hradu Reinhardsteinu a rozhodl se, ¾e ho zrestauruje. Byl to na tehdejší dobu velice odvá¾ný plán a celá pøestavba se táhla a¾ do roku 1970. Dokonèené stavby se bohu¾el Jára nedoèkal, nebo» zmizel, jak bylo jeho zvykem, v neznámu. Ale to pøedbíháme.
Ve své, na tehdejší dobu modernì vybavené laboratoøi na zkoumání poèasí pobýval Cimmerman (Cimrman) nekoneèné hodiny a sna¾il se pøijít na kloub rùzným pøírodním jevùm. Na dalším obrázku mù¾eme Járu vidìt pøi zpracovávání jeho pozorování.Ve snaze vìdìt jaké je momentálnì poèasí na místì kde se nalézá, nosil sebou turistickou meteorologickou stanici, kterou sám vynalezl a zkonstruoval. Nyní byl spokojen, snadno zjistil na svých prùzkumných cestách zda prší, èi svítí slunce a jaká je teplota, kterou pova¾oval také za dùle¾itou, nebo» okam¾itì vìdìl zda si má vzít teplé pono¾ky, které nosil v tlumoku.
Pøi svých pokusech o uschování tmy mìl trochu jiné potí¾e. Celé noci a dny bádal jak tmu uchovat, ale stále se mu to nedaøilo. Svoji pracovnu zatemòoval na nìkolik hodin a kdy¾ myslel, ¾e byla tma dosti dlouho uvìznìna, otevøel všechna okna a jaké bylo jeho zklamání, kdy¾ tma zmizela. Pøitom se sna¾il svoji pracovnu isolovat od veškerých svìtelných zdrojù. Dokonce vyšrouboval ¾árovky a místo nich nacpal do otvorù mech, zásuvky ucpával sirkami, ale stále nic nepomáhalo.Na pøilo¾eném snímku je mo¾no vidìt jeho laboratoø za denního svìtla. Zatemnìnou se pokoušel nìkolikrát vyfotografovat, ale v¾dy mu vyšla jenom èerná plocha. Také otázka kontroly poèasí ho ustaviènì zamìstnávala. Stále myslel na povedený meteorologický sloup, který postavil ve svém oblíbeném mìstì Moravské Ostravì a ke kterému byly poøádány zájezdy zvìdavých lidí, kteøí se mnohdy celé hodiny kochali jenom pohledem na tento jeho výtvor. Na pøilo¾eném dobovém snímku je Járova stanice ona svìtlá teèka za zídkou vlevo. Vkopírována je vidìt detailnì. Takovýchto stanic vytvoøil Jára spoustu, bohu¾el mnohé zanikly pod vlivem modernizace a digitalizace, ale pøesto nìkteré stále ještì pøe¾ívají a pomáhají se nám vrátit do dob, kdy svìt nebyl tak hektický. Ještì jedna dobová momentka z oné poklidné doby, kdy se zdálo, ¾e svìt je v poøádku je nahoøe vlevo. Na této ilustraci má být Jára Cimmerman zachycen rychlomalíøem Závišem Bo¾idarským, který pozoroval jak Jára kontroluje správnou èinnost povìtrnostní stanice. Poèasí a orientace v terénu byly pro našeho genia (mimo jiných oborù) velice dùle¾ité a proto stále mìl u sebe výše zmínìnou povìtrnostní turistickou stanici a sextant, aby v¾dy vìdìl kde se nalézá. V dnešní dobì, kdy ji¾ máme moderní navigaèní pomùcky v autech a i na kolech, toto vše pøipadá smìšné. Ale døíve to bylo nutné, aby poutník vìdìl kde je a mohl se jazykovì pøipravit na setkání s domorodci. Na pøilo¾eném èernobílém snímku mù¾eme vidìt Járu jak pomocí sextantu vypoèítává, zda je na levém nebo pravém bøehu øeky Maas.
Pøestavba hradu Reinhardsteinu mu zabírala spoustu èasu, nebo» si stavìl všechny místnosti napøed na zahradì, aby je opìt zboural, kdy¾ se mu nezdály. Zachoval se jenom jeden model v kapesním provedení ze sirek a je mo¾no ho obdivovat na hradì Reinhardsteinu. Náš génius mìl pøed sebou ještì mnoho úkolù, témìø nevìdìl , do kterého se pustit døíve. Ale o tom v dalším pokraèování.
ho k sobì do východní Belgie, kde byl hejtmanem, pozval baron Herman Baltia. Na neomezenou dobu, jak mu psal. Podobnì jako Jára Cimmerman i on toti¾ mìl rodièe rùzných národností. Otec lucemburský plukovník a matka Nìmka z nìho vychovali liberálního intelektuála, a asi proto se stal vojákem. Byl rád, kdy¾ Jára jeho 
pozvání pøijal. Nabídl mu jen skromný útulek na opuštìném hradì Reinhardsteinu, nedaleko nejvyššího bodu Belgie. Pøíjezd do nového Járova domova se konal velice neokázale, byl v podhradí pøivítán jenom slu¾ebnictvem a hradní kapelou, jak je vidìt na vedlejším snímku. Jára byl dojat, kdy¾ mu kapela zahrála na uvítanou hymnu Moresnetu a pøidala, trochu falešnì, jeho oblíbenou ukolébavku: „Èechy krásné, Èechy mé“.Kdy¾ tu v tom se ukázalo, ¾e roztr¾itý baron docela zapomnìl, ¾e 
jeho hrad je a¾ na hladomornu docela v troskách a tím pádem tì¾ko obyvatelný. Pro Járu se naštìstí našlo náhradní ubytování v menší pevnùstce u jezera. Do toho místa se Jára okam¾itì zamiloval a zaèal si zaøizovat domácnost spolu s pracovnou a laboratoøí, aby mohl co nejrychleji pokraèovat ve svých výzkumech. Cítil se tam volný a mìl klid ke své tvorbì. Baron bral sebou Járu na procházky a obhlídku terénu. Náš genius zaèal být nadmíru spokojen. 
Jeho nový domov se nacházel poblí¾ nejvyššího bodu Belgie, Botrange. Baron Baltia, který byl milovníkem zaokrouhlených èísel a tvarù si Járovi posteskl, ¾e tato nejvyšší hora je jenom 694 metrù vysoká a tudí¾ nemá „zaokrouhlenou“ výšku. Járu tato poznámka chvilku trápila, ale jako obvykle našel øešení. Navrhl baronovi postavit u pøístupových cest zøízence, kteøí budou dávat turistùm na cestì k vrcholu pytlíky se
štìrkem a oni je jen tak jaksi mimochodem budou dopravovat na Botrange, kde je pøedají slu¾bì konajícím èlenùm horské slu¾by a ti obsah vysypou na urèené místo. Baron byl tímto jednoduchým øešením tak nadšen, ¾e jmenoval Járu svobodným pánem. Dodnes je na vrcholu Botrange tento umìlý nejvyšší bod udr¾ován. Je pojmenován po baronovi „La butte de Baltia“. Lze na nìj vystoupit pohodlnì po schodech. Na pøipojeném snímku je tyto zøetelnì vidìt. Plošinka nad schody je pøesnì ve výšce 700 m nad moøem. Tyto schody jsou té¾ Cimmermanovým geniálním nápadem. Plánoval tehdy toti¾ zøízení schodù na všechny horské vrcholy, zatím Evropy, pozdìji svìta. Dosti se v ¾ivotì natrápil namáhavými výstupy. O nosièích nemluvì. Na èernobílé fotografii je vidìt Jára v gala, vypadá skoro stejnì jako baron Baltia. Opìt je maskován, pøál si zùstat nepoznán. 
Zrovna tak se zabýval záhadným jevem, a sice proè je v noci tma, která ve dne není vidìt. A pøedevším mu také vadilo, ¾e se nedá tato tma uchovat na dobu, kdy jí bude nedostatek, èi pøemístit podle potøeby. Soudil, ¾e uschovaná tma by se dala pou¾ít napøíklad v biografech, byly to tehdy toti¾ vìtšinou obyèejné sály v hospodách, které musely vydávat spousty penìz za rùzné druhy èerných záclon. Také fotografové by byli jistì rádi vyu¾ili Járou v krabicích dodávané tmy ve svých temných komorách. Byly to velké problémy, nad kterými celé dny a noci pøemýšlel a sna¾il se najít nìjaké øešení. Pøitom se také chodil dívat na zøíceninu hradu Reinhardsteinu a rozhodl se, ¾e ho zrestauruje. Byl to na tehdejší dobu velice odvá¾ný plán a celá pøestavba se táhla a¾ do roku 1970. Dokonèené stavby se bohu¾el Jára nedoèkal, nebo» zmizel, jak bylo jeho zvykem, v neznámu. Ale to pøedbíháme.
Cimmerman (Cimrman) nekoneèné hodiny a sna¾il se pøijít na kloub rùzným pøírodním jevùm. Na dalším obrázku mù¾eme Járu vidìt pøi zpracovávání jeho pozorování.Ve snaze vìdìt jaké je momentálnì poèasí na místì kde se nalézá, nosil sebou turistickou meteorologickou stanici, kterou sám vynalezl a zkonstruoval. Nyní byl spokojen, snadno zjistil na svých prùzkumných cestách zda prší, èi svítí slunce a jaká je teplota, kterou pova¾oval také za dùle¾itou, nebo» okam¾itì vìdìl zda si má vzít teplé pono¾ky, které nosil v tlumoku. 
Pøi svých pokusech o uschování tmy mìl trochu jiné potí¾e. Celé noci a dny bádal jak tmu uchovat, ale stále se mu to nedaøilo. Svoji pracovnu zatemòoval na nìkolik hodin a kdy¾ myslel, ¾e byla tma dosti dlouho uvìznìna, otevøel všechna okna a jaké bylo jeho zklamání, kdy¾ tma zmizela. Pøitom se sna¾il svoji pracovnu isolovat od veškerých svìtelných zdrojù. Dokonce vyšrouboval ¾árovky a místo nich nacpal do otvorù mech, zásuvky ucpával sirkami, ale stále nic nepomáhalo.Na pøilo¾eném snímku je mo¾no vidìt jeho laboratoø za denního svìtla. Zatemnìnou se pokoušel nìkolikrát vyfotografovat, ale v¾dy mu vyšla jenom èerná plocha. Také otázka kontroly poèasí 
ho ustaviènì zamìstnávala. Stále myslel na povedený meteorologický sloup, který postavil ve svém oblíbeném mìstì Moravské Ostravì a ke kterému byly poøádány zájezdy zvìdavých lidí, kteøí se mnohdy celé hodiny kochali jenom pohledem na tento jeho výtvor. Na pøilo¾eném dobovém snímku je Járova stanice ona
svìtlá teèka za zídkou vlevo. Vkopírována je vidìt detailnì. Takovýchto stanic vytvoøil Jára spoustu, bohu¾el mnohé zanikly pod vlivem modernizace a digitalizace, ale pøesto nìkteré stále ještì pøe¾ívají a pomáhají se nám vrátit do dob, kdy svìt nebyl tak hektický. Ještì jedna dobová momentka z oné poklidné doby, kdy se zdálo, ¾e svìt je v poøádku je nahoøe vlevo. Na této ilustraci má být Jára Cimmerman zachycen rychlomalíøem Závišem Bo¾idarským, který pozoroval jak Jára kontroluje správnou èinnost povìtrnostní stanice. Poèasí a orientace v terénu
byly pro našeho genia (mimo jiných oborù) velice dùle¾ité a proto stále mìl u sebe výše zmínìnou povìtrnostní turistickou stanici a sextant, aby v¾dy vìdìl kde se nalézá. V dnešní dobì, kdy ji¾ máme moderní navigaèní pomùcky v autech a i na kolech, toto vše pøipadá smìšné. 
Ale døíve to bylo nutné, aby poutník vìdìl kde je a mohl se jazykovì pøipravit na setkání s domorodci. Na pøilo¾eném èernobílém snímku mù¾eme vidìt Járu jak pomocí sextantu vypoèítává, zda je na levém nebo pravém bøehu øeky Maas.