Žiji v Jižní Americe aneb střípky odjinud

 

Poznámka redakce: Na stránce "DISKUSE" se rozvinula zajímavá debata a čtenářům přibližujeme střípky odjinud v komplexnější podobě.  

 

 

7. 9.

Hezké pozdravy vám všem. Jak jsem v diskusi slíbila, občas se ozvu.

Žiji v Jižní Americe, konkrétně v Kolumbii už přes 40 let. Mám 5 dětí, 6 vnoučků a pět psů.V Čechách (pořád nemůžu nějak překousnout to Česko) mám ještě sestry a bratra a jezdím tam ráda. Díky internetu a čtení si udržuji moji češtinu protože tady moc Čechů není, asi tak kolem 100 a moc se mezi sebou - bohužel - nestýkají a tak česky moc nemluvím. Tak se ještě předem omlouvám za jakoukoliv chybičku,  která by se mi do textu mohla vloudit. Myslím, že pro starší generaci internet jeden ze způsobů, jak se udržovat, jak se u vás říká "v obraze". Pokud vás bude něco zajímat odtud z Kolumbie, ráda vám to napíšu, jen se ptejte.

Když jsem na stránky přišla poprvé, tak jsem si říkala o čem asi budu psát a teď, když jsem si přečetla vaše otázky, tak si říkám, kdy na to všechno odpovím.  Ale tak snad pomalu to půjde.

 

Kolumbijská republika

Rozloha: 1 138 912 km²
Počet obyvatel: 35 miliony
Hlavní město: Bogotá (5 milionů obyvatel)
Úřední řeč: španělština
Náboženství: křesťanství
Měna: Kolumbijské peso (COP) = 100 centavů

 

9. 9.

Přijela jsem sem přesně 20 dnů po mých 19 narozeninách a hned druhý den jsem se vdávala (ale to bude jiné povídání). Teď vám chci napsat něco o tom zdejším počasí. Když člověk řekne jižní Amerika, okamžitě si představí tropy, vedro a vlhko. A to jsem si myslela i já před mojí cestou a tak jsem nechala mým sestrám všechny zimní věci, svetry počínaje a kabátem konče. Mého budoucího manžela jsem se nezeptala (a ani by to nebylo dost možné protože já nemluvila španělsky a on nemluvil česky) a nacpala jsem do kufru všechny letní šaty, šortky, trika a troje plavky. Když jsme přistály v Bogotě,  tak jsem nezmrzla jen díky prozíravosti mojí maminky, která tvrdila že na cestu je lepší přece jen nějaký ten kostýmek než nějaké rozevláté letní šaty. Ona totiž Bogota leží v nadmořské výšce 2 620 m na východní kordiliére And a průměrná roční teplota tu je tak kolem 17 stupňů. A i když během několika měsíců tu může být kolem 23 stupňů, zase někdy teplota k ránu může klesnout i na minus 5 stupňů. A tak,  když člověk chce být opravdu v teple, musí sjet tak kolem 1 500 m dolů a když už chce ty opravdové tropické vedra, tak někam na pobřeží (která mimochodem má Kolumbie jak u Pacifiku i u Atlantiku). A ještě zajímavost. Celý rok je tu den přesně rozdělen na 12 hodin, rozednívá se kolem šesté a je tma také kolem šesté večer. Tak jak vidíte, můj příjezd zrovna moc slavný nebyl, ale přežila jsem to.

 

10. 9.

Zase hezký pozdrav a pár slovíček 
Dneska jsem byla v obchodním centru a koukala jsem jak blázen, už začali vyndávat vánoční ozdoby!!!! A protože jsem dneska hodně unavená a začala jsem myslet na ty Vánoce, tak mě napadlo napsat něco o cukroví, co jsem kdysi psala domů a mám to  uložené v počítači. Za pár měsíců to stejně bude aktuální. Na první vánoce jsem se moc těšila, tady se díky Bohu slaví podobně jako v Čechách, konec konců Kolumbie je katolická země a tak se moc zdejší Vánoce neliší od našich. Snad jen v tom, že tady stromeček nenosí Ježíšek, jen dárečky.

Stromeček a jesličky strojí děti s rodiči už na začátku prosince. A že se nepeče cukroví, tak jak jsem to vlastně udělala. Docela jednoduše, připravila jsem si kuchařku od maminky a také všechny její recepty, které mi napsala a šla jsem nakoupit. A byl tu první problém.V některých receptech jsem našla: 25 dkg hladké mouky v jiných 20 dkg polohrubé a dokonce  jednou (už nevím co to bylo) tolik a tolik hrubé mouky. Jenže tady není mouka ani hrubá ani hladká ani polohrubá, je tady prostě jen...mouka a tak jsem koupila mouku. S cukrem nebyl problém, je tu pískový i práškový, máslo a kakao taky nebyl problém. Zato s ořechy! V některých receptech si říkaly o vlašské, v jiných o lískové a tady proste byly jen para ořechy. No a tak jsem nakoupila para. A celá šťastná jsem začala jako naše maminka s "pracnami", aby se víc uležely. Připravila jsem si těsto; přesně podle receptu, sice se mi zdálo trošku "patlavější", ale já si říkala, že to je asi horkem, bylo docela teplo a do kuchyně mi svítilo sluníčko. No a tak jsem to nacpala do formiček, dala jsem to na plech a šup s tím do trouby. Za chvíli to začalo krásně, vánočně vonět a já byla celá šťastná. Když už jsem si myslela, že už by to mohlo být, tak jsem se šla na to podívat a skoro mě ranila mrtvice. Když jsem otevřela troubu, tak místo hezky upečených pracen to ve formičkách vařilo, bublalo, škvařilo a dělalo to všechno možné, jen se to nepeklo. Tak jsem to vyndala, nechala vychladnout a za pul hodiny jsem z formiček dobývala šutry. Tak jsem si řekla, že jsem asi něco přehlídla v tom receptu a udělala jsem další dávku... a další šutry. Tak jsem si řekla: dobře, pracny nebudou, udělám vanilkové rohlíčky. Vypadaly hezky, mizery na tom plechu, tak zase honem do trouby a když už hezky voněly, tak jsem zase troubu otevřela a zase jsem si musela sednout. Místo krásně vytvarovaných rohlíčků, na kterých jsem si dala tak záležet, tam byla jedna neforemná placka. A to už jsem seděla a bulila jsem jak Magdalena. Jediný co vypadalo a chutnalo stejně jako u nás bylo to z lineckého těsta, protože to nemělo ty ořechy. Pak mě napadlo zavolat na český konzulát a vybrečet se do telefonu manželce konzula. No a ta mi vysvětlila, jak se peče cukroví v Kolumbii. A dozvěděla jsem se zajímavé věci:

•       člověk musí pamatovat že jsme tady 2 620 m nad mořem,

•       para ořechy jsou strašně, ale strašně mastné a ta mouka není zase úplně tak hladká, jak by mela být. Takže se musí dát méně másla a ještě méně ořechů, víc mouky a pak už to jde. A teď už je to několik let, co  sem začali dovážet jak lískové, tak vlašské ořechy a protože už vím, kolik másla tam můžu dát a ty ořechy už nejsou tak hrozne mastné, tak už je cukroví perfektní. Ale protože tady není zvykem péct na vánoce cukroví, to tu dělají jen Němci, Rakušáci a.... já, tak jsem si to vlastně hezky zavařila, musím toho péct kvanta, protože všichni známí chodí na cukroví. A protože moje snachy, i když jsou to moc bezva holky se to do dneska nenaučily, tak samozřejmě peču i pro synáčky s rodinami.

Tak pro dnešek se loučím a dobrou noc (vlastně u vás hezké ráno)

 

13. 9.

Jak už jsem psala dříve, máme pět psů, tři labradory, jednoho vlčáka, jednu maličkou pudličí slečnu, která je jediná s námi doma v bytě. A tak, aby to těm velkým, co jsou na zahradě nebylo líto, každý večer, než jdu spát, jim dám na dobrou noc kousek chleba. A to oni mají móóóc rádi. A tak jak jen mě uslyší večer, že jsem v kuchyni, hned si sednou před dveře a čekají.
A tak jednou, když jsem otevřela a měla už pro všechny připravený chleba, jsem viděla, že před dveřmi sedí jen ti tri labradoři. Volala jsem na toho čtvrtého; vlčáka - a protože už byla tma a neozýval se, tak jsem se šla podívat, kde je. Ležel nedaleko na trávníku a vůbec si mne nevšímal a zdálo se mi že něco žvejká. Nejdřív jsem se lekla, že se mu něco stalo, ale protože měl hlavu vzhůru, tak jsem si říkala, že to asi nic nebude. Ale protože nereagoval na mé volání, tak jsem šla až k němu, podívat se co v té hubě má. Trošku silou jsem mu tlamu otevřela a to co tam měl jsem vyndala. Ale když jsem viděla co držím v ruce, zarvala jsem jak blázen... Byla to myš!!!!! A ještě ke všemu živá. Ta samozřejmě letěla nevím kam a já letěla do kuchyně umýt si ruce. Jak jsem se nespálila, to do dneska nevím, protože v životě jsem se tak vařící vodou nemyla a ještě ke všemu jsem se napatlala lihem, že jsem smrděla ještě druhý den.
Ale když já se hrozne bojím myší a hadů. Tedy hadů se bojím a myší se štítím a vždycky jsem si říkala, že bych se myší nedotkla ani omylem, ale člověk míní a ...pejsci změní.

 

14. 9.

 

Hezký den všem.

Zapomněla jsem vám říct, že já občas zajdu na nějaký chat, kde mohu celkem dost dobře praktikovat moji českou konverzaci a kde jsem poznala už moc milých lidí. Ale taky už se mi mockrát stalo, ze jakmile řeknu, že žiji v Kolumbii, pár lidí se zeptá "co tam děláš?" Pěstuješ koku? A nedovedete si představit.  jak mě taková otázka dovede naštvat. Já vím, Bohužel, zde ty problémy jsou, ale tvrdě se proti tomu bojuje a  Bohužel, už to stálo mnoho lidských životů. A proto, kdykoliv se mi naskytne příležitost, snažím se ukázat tu hezčí stranu Kolumbie a že jich má Kolumbie opravdu hodně.

Ale budu muset pomalu končit a tak dneska vám chci napsat ještě něco o zdejších indiánech a o bogotské raritě o Zlatém museu.

Budu muset začít povídat zatím o jedné skupině indiánů, o těch, co žili tady na náhorní plošině, protože těch kmenů tady bylo moc. Vždyť Kolumbie má přes milión čtverečních kilometrů.
Ale vrátím se k těm indiánům. Když sem v 16. století přišli španělští dobyvatelé, našli tu různé kmeny s dost vyspělou civilizací. Zdejší indiáni,  muiscové, kteří žili na náhorních plošinách východní Kordiliéry nebyli takoví stavitelé jako třeba Aztékové nebo Inkové, ani astronomové jako Mayové, ale měli perfektně vyvinutý společenský a politický systém, který pevně dodržovali. Byli to spíše zemědělci, kteří pěstovali kukuřici, brambory, ale živili se ještě jiným způsobem. Byli to ohromní umělci, co se týkalo zlata. A to byla také jejich forma placení i když ve stylu výměny. A protože jejich největší božstvo bylo slunce, museli mu dávat dary v jeho barvě. A co lépe, než právě zlato. Ale nepracovali jen pro bohy, pracovali i pro sebe, protože od normálních lidí až po vyloženě vysoké hodnostáře, všichni se zdobili zlatem. A to zde také samozřejmě hledali španělští dobyvatelé. Ne nadarmo se říká, že legenda o El Doradu vznikla právě tady, v Kolumbii, i když někteří vědci ho situují do Peru nebo Ekvádoru. A přesto, že španělé doslova vydrancovali zdejší země, díky Bohu ještě tu hodně zlata zůstalo a dneska můžeme ty nádherné skvosty indiánských umělců obdivovat v bogotském Museu de Oro neboli Zlatém museu. Díky péči zdejší Státní banky má město Bogota nejkrásnější zlaté museum na světě. Je v něm shromážděno přes 34 000 exponátů jako jsou náramky, náhrdelníky, náušnice, náušnice do nosu, čelenky, různé antropomorfní figurky, no prostě, na co si člověk vzpomene. Přiložené fotografie vám snad dokáží tu krásu alespoň trochu  přiblížit.

Tak jsem toho zase načmárala dost a tak budu končit a zase někdy nashledanou.

 

16. 9.

Děkuji všem za milé komentáře a přeji hezký, kytičkový den. Dneska bude opravdu kytičkový protože vám o kytičkách budu povídat. Jak už jsem říkala, tady je celý rok stejné počasí, nejsou tu roční období, jen dvakrát do roka je období dešťů. A právě proto se tu mohou pěstovat kytičky celý rok. Ale jaké kytičky! Ty nejkrásnější, co si dovedete představit. Jen ty opravdu jarní jako sněženky, konvalinky, šeřík a tulipány tu nejsou, ty přece jen potřebují tu zimu. Ale jinak jich tu je, na co si vzpomenete. Přes úžasné růže, gerbery, jiřiny, gladioly, lilie, chryzantémy. Ty se pěstují tady, v okolí Bogoty, ale když se sjede těch několik set metrů níže, je tam tolik a tak nádherných tropických květů,  samozřejmě orchidejemi začínaje a mnoha, kterým neznám ani česká jména konče. A od všech, tolik druhů, že je ani nemohu vyjmenovat. A protože jsou celý rok,  jsou tu také ohromně levné a není problém si každý týden koupit tři tucty růží nebo ohromnou kytici gladiol, když mi ty na zahradě zrovna odkvetou a ty další jsou ještě moc v poupěti. Vždyť je také Kolumbie na prvních místech ve světe, co se vývozu květin týká. Každý den odlétá několik letadel do USA a do Evropy, konkrétně do Holandska, kde se prodávají na ohromných květinových burzách do různých zemí, mimo jiné i do České republiky. A tak když si někdy u vás mimo sezónu, koupíte krásnou růži nebo orchideji, je docela možné, že je odtud, od nás. A když už píšu o těch kytičkách, tak jsem si vzpomněla na takovou hezkou historku, ale tu vám napíšu zítra, dneska už by to bylo moc dlouhé. A tak opravdu hezký, "kytičkový den".

 

17. 9.

Hezké ráno u vás.

Tak a tady je ten dodatek ke kytičkám:
Tady je zvykem, že se do porodnice posílají květiny. Jak rodina, tak přátelé a známí pošlou květinový koš, aby přivítali nového človíčka a potěšili maminku. A tak i já dostala ke každému děťátku spousty kytek, ze kterých jsem vždycky měla velikou radost. Ze všech, až na jedny, když se narodil první syn. Za chvíli,  když nás odvezli na pokoj, začali mi přivážet květiny. Byl tam koš od tchánů krásné růže, od švagrů s rodinami orchideje, od známých zase růže a dokonce i z českého konzulátu poslali. A najednou se otevřely dveře a poslíček přinášel ohromný koš od mého manžela. Bylo to ohromné, tak ohromné, že to vypadalo jako koš s nohama, protože ten kluk za tím nebyl vůbec vidět. Ale já,  když to viděla, tak jsem doslova ztuhla a nevěděla jsem, co mám dělat, jestli brečet nebo se smát, vyhrál to ten pláč. On totiž ten koš byl plný krásných, žlutých chryzantém. Manžel, chudinka neměl ani potuchy proč brečím, myslel si asi, že je to na mne moc emocí najednou, ale když mi se okamžitě vybavil hřbitov, kam jsme je s maminkou nosily na Dušičky a já je vždycky považovala za hřbitovní kvítí. Samozřejmě, vždyť to byly poslední podzimní kytičky, co se tenkrát dostaly. Ale protože já tu byla teprve rok a nemohla jsem vědět, že tady nejsou jarní, letní nebo podzimní, ale prostě jsou,  a že zrovna ten rok se tu začaly pěstovat chryzantémy. Chudák manžel mi chtěl udělat radost a poslal mi to úplně nejnovější z kytek co tu bylo. Ale než se všechno vysvětlilo, tak jsem si zažila docela perný moment. Ještě dneska se tomu smějeme a od té doby už jsem v životě chryzantémy od manžela nedostala.

  

20. 9.

Jak už asi víte, Kolumbie leží na severu jižní Ameriky a jako jediná na celém jihoamerickém kontinentě má přístup o oběma oceánům, na severu k Atlantiku a na západe k Pacifiku. Celou zemi protíná mohutné pohoří And, které už od severu se rozděluje na tři Kordiliéry (východní, střední a západní), které se na jihu spojí v jedno, které se táhne až do Chile. Nejvyšší kolumbijská hora je Cristóbal Colón, 5 775 m vysoká a je situovaná přímo na severu v Sierra Nevada de Santa Marta. Tam také ještě dnes žije jedna skupina zdejších indiánů Arhuacos. Dneska už je potkáte jenom tam nebo v Amazonii či Orinokii. Také na jihu Kolumbie, blízko ekvádorských hranic. Ale ve městech už byste je těžko hledali. A také ve městech už těžko uslyšíte jejich původní jazyk, na rozdíl právě od Ekvadoru nebo Peru, kde ještě hodně indiánů žije i ve městech a mluví jejich jazykem, Quechua.
Když v roce 1535, Gonzalo Jiménez de Quesada objevil Kolumbii, než se dostal sem, na náhorní plošinu, kde založil Santa Fé de Bogotá, trvalo mu to tři roky. Dobyté území pojmenoval jako Nuevo Reino de Granada (království Nové Granady) a v roce 1717 bylo přejmenováno na Virreinato de Nueva Granada (místokrálovství Nové Granady) a byly to : Kolumbie, Venezuela, Ecuador a Panama.

V roce 1810 začaly první boje o samostatnost, které dokončil Simón Bolívar v roce 1819 bitvou v Boyacá a přejmenoval Virreinato na República de la Gran Colombia (republiku Velké Kolumbie). Mezi lety 1829-30 se Velká Kolumbie rozpadla odtržením Venezuely a Ekvádoru. V roce 1903 se odtrhla od Kolumbie i Panama. Tak dneska to byla taková malá hodina zeměpisu a dějepisu, ale zítra to bude zajímavější. Doufám, že nedržíte dietu, budeme povídat o jídle.

 

21. 9.

Povídání o zdejším jídle, alespoň část, pak napíši pokračování, pokud vás to všechny bude zajímat.
Vždycky, když mě někdo požádá o nějaký kolumbijský recept, jsem v úzkých. Určitě si řeknete proč, vždyť těch receptů musí být dost. Ano, to je pravda, je jich hodně, ale problém je v těch surovinách, které se u vás těžko dostanou. Sice bych mohla dát nějaký recept třeba na fazole, těch se tu jí hodně, ale nejen tady, ty se jí prakticky v celé latinské Americe, od Rio Grande až do Patagonie. A proto recepty na "chili con carne" a pod. jsou už známé i u vás. A já vám chci napsat dneska o opravdu typické kolumbijské kuchyni, která se jako většina jihoamerických kuchyní zakládá na kukuřici a bramborách, kterých je tu hned několik druhů. Další, co se používá hodně jako příloha je yuca  (ve slovníku jsem našla, že se to česky jmenuje mandiok). Jsou to takové bílé kořeny, hodně moučné a připravují se buď s omáčkou nebo smažené. Ale vraťme se k té kukuřici, z té se připravuje mnoho jídel, nejen kukuřičné placky, které jsou známé jako tortillas v Mexiku a tady jako arepas. Ale abyste připravili správné arepy, nemůžete je dělat tak, jak se to jednou snažila udělat moje sestra, z normální kukuřičné mouky. Kdepak, to se kukuřice musí nejdříve uvařit, (ale kukuřice už hodně zralá, skoro tvrdá) vyloupat a potom se z toho udělá mouka. A pak už se z toho mohou dělat různé věci jako jsou právě ty arepy nebo také TAMALES. Zase každá jihoamerická země má své tamales, konec konců, to bylo jedno z oblíbených jídel původních obyvatel. Ale už vás nebudu napínat a povím vám, jak se to dělá. Udělá se takové dost řidší těsto (ta kukuřičná mouka se zadělá trochou vody nebo vývarem, dá se tam kousek sádla, sůl a pepř), asi tak jako hustou kaši. Připraví se banánové listy, které se spaří vařící vodou, aby byly ohebné a na každý list se dá asi tak sběračka toho těsta. Do toho se potom přidává různé maso jako kousky vepřového, kousky kuřete a kousky klobásy. Navrch se dá kolečko syrové mrkve, někdy tam dají trošku syrového hrachu a někdy i kousky brambor. Pak se to všechno zabalí do úhledného balíčku, převáže se to sisalovým provázkem, dá se to do hrnce kde už je na dně hodně těch banánových listů a vaří se to asi tři hodiny v páře. No a pak se to jí!J Ale, teď pozor! Připíjí se k tomu čokoláda. Já to mám moc ráda, ale bez té čokolády. Takže, když seženete banánové listy a mouku z vařené, tvrdé kukuřice, tak klidně do toho (!),  to všechno ostatní tam u vás určitě máte. I tu čokoládu.

 

23. 9.

Tak dneska o jiném kolumbijském jídle, ve kterém je taky samozřejmě kukuřice. Té se tu jí opravdu hodně a ve všech možných úpravách. Vždyť to byla základní část jídelníčku původních obyvatel a tak kukuřici najdete skoro ve všech jihoamerických jídlech. Ale teď už ten recept (kdyby to nepotřebovalo jeden zvláštní druh brambor a koření, dalo by se to klidně uvařit i u vás). Jmenuje se to AJIACO (čtěte achiako) a je to vlastně taková moc hustá kuřecí polévka. Do hrnce se dá dost vody, několik kukuřic, každá rozdělená na tři díly (nebo i víc, podle velikosti) a nechá se to chvíli vařit. Pak se přidá kuře nakrájené na čtvrtky a potom se přidávají tři druhy brambor. Jeden druh se nerozvaří nikdy, zůstanou tam ty kostičky, na které jsme je nakrájeli, ten druhý se rozvaří trošku víc a pomůže zahustit polévku. Ale nejdůležitější je ten třetí druh. To jsou menší žluté (opravdu žluté) brambory, jmenují se kreolské a ty se za chvíli úplně rozvaří a dají té polévce takovou hezkou barvu a hlavně chuť, která se ještě zvýrazní jedním kořením, které se tam může dát čerstvé nebo sušené a jmenuje se to guascas a jsou trochu vzhledově podobné libečku. Když je kuře měkké, vyndá se, obere se z kostí, nakrájí na nudličky a znovu se přidá do polévky. Každý si přidá do talíře kousek kukuřice, která se potom nabodne na takovou maličkou speciální vidličku, trochu kaparu, trosku smetany a jí se k tomu aguacate, neboli u vás avokádo. Tak dobrou chuť!

 

Jana de Galindo

 

Fotogalerie:

Kolumbijské Andy;  Bogotá - hlavní město; Zlatý prám (výrobek ze zlata zdejších indiánů; Muž - netopýr, zase ze zlata (obojí je v bogotském zlatém muzeu;  Kamenná socha (v archeologickém parku San Agustín na jihu Kolumbie

 

   

 

 

 

 

 

Komentáře

Poslední komentář: 19.01.2005  17:40

	Datum	Jméno	Téma
	19.01.  17:40	Zenatova Marie	Pozdrav do Jižní Ameriky