Teprve po rozpadu Sovìtského Svazu, kdy¾ nastala mo¾nost nahlédnout do nìkterých tajných archivù, vyšly najevo dùle¾ité, doposavad nezveøejnìné skuteènosti. Velká øíjnová revoluce byla vlastnì vyvolána omylem. Sovìtské vedení a ruští historici z pochopitelných dùvodù tajili tuto pravdu o zaèátku tzv. VØSR.
A¾ nyní vyšlo najevo, ¾e v oné dobì byl v Petrohradu na pozvání cara Mikuláše také Jára Cimrman (v cizinì Cimmerman). Mìl pomoci vyøešit nìkteré technické nedostatky v Zimním paláci. Car ho pozval proto, ¾e se pravdìpodobnì inspiroval operou Alberta Lortzinga „Car a tesaø“ (Zar und Zimmermann). Rozechvìn poøídil Jára tehdy i fotografii carské rodiny. Mìl ale pøedevším v úmyslu navštívit svého dávného pøítele u námoønictva, Potìmkina, a proto se vydal do pøístavu. Zde vidìl jak majestátnì pøiplouvá køi¾ník Aurora. Celý nadšen se kochal pohledem na pøistávací manévr a nemohl se doèkat, a¾ loï spustí kotvy. Kdy¾ se tak stalo, nelenil, a odvá¾ným skokem se octl na palubì.Byl fysicky velice zdatný, nebo» jako pøítel Tyrše (v cizinì a pùvodnì Tiersch) a Fügnera dennì cvièil a dokázal udìlat i padesát kotrmelcù najednou. Jak tak pozoroval obratné námoøníky rovnající lana do úhledných svazkù, a všiml si jejich znaèné nevrlosti. Zvìdavì se vyptával co je toho pøíèinou a tu se dozvìdìl, ¾e jim byla sní¾ena denní dávka vodky na jeden litr. Jára sice sám ¾il velice støídmì, alkoholické nápoje pil jenom v malých dávkách (ve známost vstoupil jeho slogan: “Alkohol podávaný v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv mno¾ství“) ale námoøníkùm slíbil, ¾e se pokusí jejich stí¾nost tlumoèit na vyšších místech.
Od pøírody zvìdavý, chodil po palubì a prohlí¾el si všechny pro nìho tolik zajímavé pøedmìty. Námoøníci mu ochotnì vše vysvìtlovali on si dìlal poznámky. Neš»astnou náhodou se pøi psaní opøel o nìjakou páku a tu došlo k nehodì, která zmìnila dìjiny. Vyšla rána z kanonu a všichni se zdìsili. Nejvíce Jára, ten se celý zdìšený dal na útìk. Kapitán vybìhl z kabiny a øval, kdo to, setsakra, vystøelil. Mu¾stvo ukazovalo na utíkajícího Járu a volalo:“To je von“. Kapitán jeèel: „ Chy»te ho!“. Nastalo stíhání. Jára bì¾el o ¾ivot. Ale jak si u¾ osud zahrává, došlo k další komplikaci: Jára nìkde ztratil klíèe od brány paláce, pokoušel se jí tedy rychle pøelézt (co¾ se mu podaøilo), ale dav námoøníkù, ke kterým se pøidávalo stále více chodcù narùstal, pøelézal bránu a domáhal se vydání vinníka.
Palácová strá¾ v rozpacích èekala na nìkoho, kdo by jim dal k nìèemu rozkaz. Dùstojníci, kteøí se zrovna vraceli z hampýzu se ptali, co se dìje. Vyslechli rozhoøèený dav do¾adující se vydání neš»astného støelce z kanonu a sna¾ili se lidi uklidnit, ale situaci jen zhoršili. Car vyrušen hlukem se také pøišel podívat co se dìje. Jen vystrèil nos, hodil po nìm nìkdo láhev od vodky. Strá¾ zahájila palbu do davu - a nyní zaèalo to, co pozdìji vešlo do dìjin jako Velká Øíjnová Socialistická Revoluce. Pøidávalo se stále více lidí, v celém Petrohradì docházelo k poulièním bojùm. Armáda byla ve zmatku, bezmocná, s nìèím podobným nikdo nepoèítal. Bojovalo se, jak je ve válce i v revoluci zvykem, dosti krutì. Vojsko, které bylo naprosto desorientováno, støílelo na všechny strany. Jeden den byli bílí, druhý den rudí. Pak zase Eseøi, zkrátka zmatek. Zbytek jste jistì u¾ mockrát slyšeli.
Jára se ukrýval v paláci, tušil, co udìlal. Pár dnù se tak schovával v jantarové komnatì, ale kdy¾ vidìl jak se vše vyvíjí, rozhodl se radìji vyklidit pole. Rychle sbalil nejnutnìjší a pøevleèen za ruskou babku matrjošku se vydal na nádra¾í. Zde nastoupil, stále maskován, do vlaku s vojáky, kterým nabídl, ¾e jim bude vaøit èaj. Vydal se na dlouhou a strastiplnou cestu domù. Tam pøibyl ještì vèas, tìsnì pøed Masarykem.
Trvalo mu dost dlouho, ne¾ se z tohoto šoku zotavil. Mnohdy upadal do stavu, kdy nevnímal okolí a byl velice trudnomyslný. Ani jeho pøítel Sigmund Freud, za kterým jezdil do Vídnì, mu nemohl nijak pomoci. Analyzoval ho, jak mohl, ale po sezeních s Járou býval i on sám trudnomyslný. Jára jako v transu stále opakoval : „Takovej malér, takovej malér, nejmíò na 80 let je všechno v háji“. Na to nemìl Sigmund jinou odpovìï, ne¾ trudný povzdech: „Ty vole“,co¾ Járovi opravdu moc nepomohlo.
Jára da Cimrman (Cimmerman) tušil, ¾e komunistiètí revolucionáøi vlastnì zneu¾ili jeho nešikovného zakopnutí na Auroøe k prosazení svého dávného zámìru. Bylo to malé zakopnutí pro Járu, ale velký malér pro celé lidstvo.
Nyní je koneènì trochu jasné, proè se tyto skuteènosti tak dlouho utajovaly a proè se revoluce, která vypukla v listopadu nazývá øíjnová. Nic nepomù¾e zdùvodòování kalendáøem gregoriánským. Byl to prostì ruský bordel.
Jára zùstal apolitický, ale furt mu vrtalo hlavou, jak mù¾e nìco tak hrozného vzniknout vlastnì náhodou. Pozdìji o tom napsal knihu „Velký tøesk, velké následky, úmìra pøímá“, ale nikdo mu to nechtìl vydat. Nakonec rukopis se¾raly myši. A z té revoluce dneska u¾ taky moc nezbylo.