Novinka: místo toho, aby si fandové nakopali, mohli by si proti sobì zakopat
Proè musí docházet leckdy a¾ na obušky a slzný plyn, aby nìkterým fotbalovým fandùm bylo v jim srozumitelné øeèi objasnìno, co správné je a co ne? V¾dy» pùvodnì byl sport prodchnut rytíøským chováním. Jak samotní sportovci, tak i fandové u¾ od Antiky uznávali heslo: sláva vítìzùm, èest pora¾eným. Dnes je však v podstatì ka¾dý sport vy¾ivován mohutnými toky penìz a ty ¾ádná èest nezajímá. Není to nakonec tak, ¾e se fandové pøizpùsobili pokøivenému duchu sportu?
Na fenomén fandìní (a fotbalových fanouškù zvláš») se psycholog PhDr. Miloš Míèek necítí být expertem, ale pøesto má na toto téma plno zajímavých postøehù i hlubokých filosofických myšlenek. Pøedevším je toho názoru, ¾e mladá generace støídá starou ze svìta, který u¾ není. A proè se pøitom mnozí fandové projevují hulákáním nadávek a spros»áren?
„V celé kulturní historii platí, ¾e kdy¾ se chtìl èlovìk agresivnì projevit, znehodnotil to, co jiní uctívali. Proto mù¾eme v kletbách nejvíce zaznamenat poní¾ení matky, pohlavních orgánù a boha. Lidé se prostì rouhají proti tomu, co nejvíce uctívají. Navíc mládí, které srší hyperkritikou a energií, má zásadní problém. Na jedné stranì se chce odlišit, na druhé ztoto¾nit. Tady má koøeny onen kolektivní rozum a davová psychóza. Kdy¾ èlovìk sám neznamená nic a chce ukázat, ¾e je nìkdo, pøistoupí na normy party, èili na její hodnotovou orientaci. Trpìlivost a poctivost je ovšem bìh na dlouhou tra» a proto se v partách nenosí. Mladí samci se tam musejí pøedvádìt.“
Ka¾dý má právo hledat svoji identitu, ale zároveò platí princip, ¾e svoboda ka¾dého konèí tam, kde zaèíná svoboda druhého. Jinými slovy, co nechceš, aby jiní dìlali tobì, nedìlej ty jim. S tím PhDr. Míèek souhlasí a dodává: „Výchova ka¾dého èlovìka zaèíná v rodinì. A podívejte se, jak dnes probíhá tato výchova ve vìtšinì pøípadù – rodièùm jde pøedevším o to, aby od svých dìtí mìli pokoj. Sami tak toti¾ u¾ byli vychováni. Zkuste si pak odpovìdìt na otázku, jak asi mohou vychovávat dìti rodièe, kteøí si nevìdí rady sami se sebou? Tady je opravdový kámen úrazu.“
Jsou lidé, kteøí pova¾ují sport za primitivní èinnost, navíc bez jakéhokoli hmatatelného prospìchu pro spoleènost. „Já bych sport a¾ tak tvrdì neodsuzoval,“ øíká na to Miloš Míèek. „Pøinejmenším je zdrojem endorfinù, které dávají èlovìku pocit štìstí a je to rozhodnì lepší, ne¾ se kvùli stejným pocitùm opíjet nebo drogovat. Právì proto mì u¾ nejednou napadlo, ¾e by si fandové mohli zakopat proti sobì – to tu ještì nebylo. Jejich zneu¾itelná energie by se tak mohla vybít pøíznivìjším zpùsobem.“
Mezi øvoucí a vše rozbíjející fandy pochopitelnì nechodí lidé s intelektuálními zájmy. „Kdo má vlastní sebevìdomí, nepotøebuje ho hledat v partì,“ potvrzuje psycholog. „Mimochodem, ideální jsou v tomto smyslu vìøící rodiny, tam to desatero funguje. Zároveò se tam nenosí propagace mládí jako nejvyšší hodnoty a namísto toho se vštìpuje pokora. Ono to má opravdu nìco do sebe, proto¾e ka¾dá cti¾ádostivost je manipulovatelná a¾ k bezohlednosti.“