Zá¾itek
Minulý týden se mi stala podivná vìc. Vracela jsem se z vesnice domù do pìkného údolíèka, na jeho¾ konci bydlíme. A jak jsem tak sestupovala z kopce, mìla jsem najednou velmi intenzivní pocit, ¾e nìkam zmizel rok mého ¾ivota, respektive, ¾e jsem ho vùbec nepro¾ila. Zmínila jsem se o tom v jednom dopise Ludmile a ona mi v podobném duchu odepsala.
Tady jsou výòatky z obou mailù:
. loòského roku jsem stála pøesnì na tom samém místì jako letos a fotila krásnì zbarvené stromy v údolí. Dole po cestì tehdy projí¾dìl traktor, den byl jak vymalovaný, nádherný. To samé se mi stalo letos. Den jak vymalovaný, stejnì barevné stromy, já na stejném místì jako loni, traktor na stejném místì... A já se najednou zarazila, mìla jsem pocit, ¾e jsem ten rok vùbec nepro¾ila, ¾e je stále ten stejný podzim jako pøed rokem, stále ten stejný okam¾ik zastavení. Nebyl to vùbec!!! pøíjemný pocit. A tak se u¾ týden ptám, co se za ten rok vlastnì stalo v mém ¾ivotì zvlá¹tního a odpovídám si, ¾e nic a kdybych ho nepro¾ila vùbec o nic bych nepøi¹la, tak¾e je vlastnì úplnì jedno, jak dlouho je¹tì budu ¾ít a ¾e je fakt, ¾e nezále¾í na délce ¾ivota, ale na jeho náplni, jak praví klasik, v tomto pøípadì K. Èapek.
.myslím, ¾e jsme na tom právì
úplnì stejnì. Já se nacházím v podobném nedobrém du¹evním rozpolo¾ení jako ty.
Urèitì ví¹ o co jde. Není to patologické, ani na sebevra¾du, ale je to takový
nepøíjemný, neuspokojivý pocit. Asi nám ¾ivot utíká mezi prsty a je nám to líto
a neumíme s tím nic udìlat. Urèitì je to zpùsobeno i tím roèním obdobím a pak
také, co si budeme povídat - vìkem.
Je to zvlá¹tní, pøece podzim je nádherné, barevné období, je radost se dívat po
okolí, tak proè právì v tomto krásném období na nás chodí takové chmurné
my¹lenky? Neumím to tak dobøe vyjádøit jako ty, moc pìknì jsi to napsala,
nemù¾e¹ to trochu dokulatit a dát jako vlastní tvorbu? Myslím, ¾e je to docela
téma na zamy¹lení pro v¹echny. Urèitì mnoho lidí cítí toté¾ a potì¹í je, ¾e na
tom nejsou tak sami...
A tak tady sedím a
sna¾ím se my¹lenky trochu dokulatit, jak pí¹e Ludmila. Nedaøí se. Vím ¾e mùj
psaný projev má znaèné nedostatky, radìji kreslím a vyjadøuji se obrázky. Je mi
jasné, ¾e poutavý èlánek na dané téma dohromady nedám. Prostì na to nemám.
Kdybych mìla, rozepsala bych se o èase a prostoru, o relativitì, zamotala bych
do toho i podzim ¾ivota a jeho silné barvy a smysl. Ale a» bych napsala cokoliv,
v¾dy takové úvahy zùstanou jen tì¾ko uchopitelnou my¹lenkou, nìèím, co se jen
mihne a u èeho máte na okam¾ik pocit, ¾e jste pochopili, abyste v zápìtí
okam¾itì zjistili, ¾e vám poznání opìt uniklo.
A to je celé. Nezbývá mi ne¾ doufat, ¾e ten, kdo pro¾il podobné pocity jako já, pochopí co jsem se sna¾ila øíci.
Foto a text
Magdalena Vlachová