Šestapadesátý
Byl to nezapomenutelný rok, nejen tím, ¾e jsem se tenkrát ve svých 23 letech o¾enil.
V polovinì února pøednesl Nikita Chrušèov svùj historický projev, v nìm¾ odsoudil Stalina a jeho krutovládu. Celý obsah jeho vystoupení znám nebyl, ale ¾e je konec s dosavadními stalinskými praktikami se tušilo. Studoval jsem tenkrát na filosofické fakultì UK. Mezi kolegy pominul strach a zaèaly se objevovat do té doby utajované myšlenky na svobodu a demokracii. Dìkan FF UK, hudební vìdec prof. Mirko Oèadlík, dostal zøejmì pøíkaz toto vøení utlumit, a tak svolal posluchaèe na velké shromá¾dìní, kde promluvil. Radikální nositele nekonformních názorù nazval mj. zlatou mláde¾í. To se studentù dotklo. O slovo se pøihlásil jeden z nich, Emanuel Mandler, a vmetl Oèadlíkovi do tváøe tato slova:“Ne, spectabilis soudruhu dìkane, my nejsme zlatá mláde¾, my jsme mláde¾ nová, mláde¾ Gottwaldova!“ Následoval frenetický potlesk. (Od té doby urazil historik a publicista Emanuel Mandler znaèný kus cesty: dnes je vyhranìný pravièák.)
Neklid nebyl jen mezi pra¾skými studenty, ale v celé východní Evropì. Zvláš» silný byl v Polsku a Maïarsku, které nejvíce trpìly sovìtskou nadvládou. Kdy¾ si Chrušèovùv projev pøeèetl polský vùdce Bierut, dostal infarkt a zemøel. Jeho nástupcem se stal Edward Ochab. Polákùm nejvíce vadil dosazený ministr obrany sovìtský maršál Rokossovskij. Poté, co v øíjnu Poláci odmítli Chrušèova pozvat, pøijel o své vùli, doprovázen 11 generály v parádních uniformách. Kdy¾ jednání s Poláky nesplòovala sovìtská oèekávání, zaèaly se k Varšavì stahovat sovìtské jednotky a ozbrojený konflikt na poslední chvíli odvrátil vychytralý Gomulka, kdy¾ øekl Chrušèovovi, ¾e bez Rusù by Poláci nemohli existovat jako samostatný stát.
Daleko slo¾itìjší byla situace v Maïarsku, kde stál v èele stalinista Matyáš Rákosi. 23. øíjna uvítali studenti Gomulkùv pøíchod k moci v Polsku a zorganizovali statisícovou demonstraci. Pøed parlamentem si poslechli projev kdysi odstaveného reformátora Imre Nagyho, vyhlásili své po¾adavky a strhli Stalinovu sochu. O den pozdìji vstoupili do Budapešti sovìtští vojáci s tanky. Ty obklopili maïarští mladíci s molotovovými koktejly a došlo ke krvavým srá¾kám a k prvním mrtvým. Mezi vládnoucími komunisty v Budapešti i v Moskvì zavládla panika. Bìhem týdne zahynuly stovky Maïarù i sovìtských vojákù. Sovìtská vláda vydala prohlášení, ¾e se dopustila hrubých chyb a slíbila dodr¾ovat suverenitu ka¾dého socialistického státu. Avšak události dostávaly rychlý spád. Po incidentu, kde bezpeènostní slo¾ky zabily pøed parlamentem stovku demonstrantù, zaútoèil rozvášnìný dav na budapeš»ský mìstský výbor strany, zlynèoval pøíslušníky bezpeènosti a povìsil je na poulièní lucerny. Tyto filmové zábìry pak obìhly svìt. Imre Nagy vyzval k vystoupení Maïarska z varšavského paktu a zahájil jednání o sta¾ení všech sovìtských jednotek ze zemì. Neklid se objevil i v ÈSR, NDR a RLR. Chrušèov dostal strach, ¾e se sovìtský blok rozpadne a o den pozdìji, 31. øíjna, se rozhodl obnovit poøádek v Maïarsku silou. Vylodìní Anglièanù a Francouzù v Suezu, které následovalo po Násirovì znárodnìní Suezského prùplavu, pøivodilo definitivní rozhodnutí o ozbrojené intervenci. Po nìkolikadenním jednání se spojenci rozdrtily sovìtské jednotky a tanky maïarskou revoluci.
My, pra¾ští studenti, jsme sledovali maïarské události velmi napjatì. První zprávy o studentských po¾adavcích nás naplòovaly radostí a vírou, ¾e i u nás dojde k záva¾ným zmìnám. Kdy¾ se však objevily zábìry zohavených viselcù na kandelábrech, zarazilo nás to. O krveprolití pøed parlamentem jsme mnoho nevìdìli, ale takto jsme si pøechod k demokracii nepøedstavovali. Oficiální místa si dala zále¾et na tom, aby události vyznìly jako akce maïarských fašistù pora¾ených ve válce. Nagyho prohlášení o vystoupení z Varšavského paktu sdìlovací prostøedky nále¾itì vyu¾ily a znejistily tak mnoho dalších stoupencù potøebných zmìn. Kdy¾ povstání skonèilo pod koly sovìtských tankù, vládní propaganda se rozjela naplno. Byli tací, co uvìøili øeèem o kontrarevoluci a podávali pøihlášky do KSÈ, aby dolo¾ili svou vìrnost socialismu, jiní pøíle¾itosti jen vyu¾ili a vstoupili, aby si zajistili budoucnost. Pro pøíslušníky inteligence toti¾ nebyl vstup do KSÈ jednoduchý, hlídalo se tøídní slo¾ení straníkù, a tady se naskytla mo¾nost…
Rozklad socialismu sovìtského typu však neúprosnì pokraèoval. O 12 let pozdìji vlna odporu vzkypìla i u nás. Ale to u¾ je jiná kapitola historie, která na tu maïarskou navazuje.
Konec roku pøinesl ještì jednu událost, její¾ následky pøetrvávají dodnes. 2. prosince dorazil na Kubu na pøetí¾ené jachtì s 82 svými stoupenci Fidel Castro. Aèkoliv revolucionáøe zmasakrovala èekající armáda, Fidelovi a nìkolika vìrným se podaøilo uniknout do Sierry Maestra, kde zahájili partyzánskou válku, v ní¾ nakonec porazili armádu diktátora Batisty a v roce 1959 vstoupili do Havany.
V úvodu jsem zmínil, ¾e jsem se toho roku o¾enil s kolegyní. K tomu se vá¾e ještì jedna historka, kterou jsem dosud nikomu neøekl a váhal jsem, zda ji mám pøidat. Koneènì, po 50 letech, proè ne.
Mezi mými kolegy na fakultì byl i luèenèan Ján Mlynárik. Byl to agilní komunista, vcelku dobrý student. V pozdìjších letech vstoupil do povìdomí svou studií o 5. sjezdu KSÈ, kde popsal, jak Klement Gottwald a jeho kluci z Karlína uchvátili moc v KSÈ a pøevedli stranu do podruèí Moskvy. Byl persekvován a nakonec emigroval do Mnichova. Po pøevratu 1989 se stal poslancem Federálního shromá¾dìní.
V létì 1956 jsme byli na vojenském cvièení v Èeském Krumlovì. Dostávali jsme zabrat, našimi veliteli byli frekventanti dùstojnické školy z Lipníka. O jednom víkendu nás odvezli na výlet na Hlubokou. Proto¾e jsme to pøedem vìdìli, napsal jsem to své man¾elce, a ta pøijela za mnou. Odebrali jsme se na procházku do lesa, a jak jinak, pomilovali jsme se. Cestou z lesa nás uvidìl Ján Mlynárik a pøi návratu do kasáren jsem se stal terèem jeho velmi hrubých a neomalených posmìškù. Byl jsem dobøe vychovaný kultivovaný mládenec a jeho veøejnì pronášené primitivní ¾ertíky o tom, co jsme dìlali v lese, se mì velice dotkly. Zuøil jsem!
O pár dní pozdìji jsme vyfasovali ostré náboje a na støelnici útoèila rota v rojnicích proti nepøíteli. Z okopù vystrkovali makety nepøátel a my jsme po nich v bìhu støíleli. V jednu chvíli se sna¾ivý Ján dostal mezi mne a cíl, zrovna ve chvíli, kdy jsem chtìl zahájit støelbu. Pøiznávám, ¾e jsem na okam¾ik zaváhal, zda stisknout spouš». Ovládl jsem se však a díky tomu máme o jednoho profesora historie více…
I to patøí k tomu památnému roku pøed pùl stoletím.
Ivo Krieshofer
