Jak bylo psáno v minulém pokraèování, nedaleko Èervené pevnosti je další památka Šahd¾ahanova stavitelského úsilí, Mešita D¾amme Masd¾íd. Je nejvìtší v Indii a na její nádvoøí se vejde a¾ 25 tisíc muslimských vìøících. Do prostor mešity se za mírný poplatek dostanete, neprobíhají-li zrovna bohoslu¾by. Nesmíte však mít šortky a musíte si zout boty. Na to první jsem myslel, na to druhé u¾ tolik ne, tak¾e jsem po nádvoøí mešity cupital v bílých pono¾kách. Mìli naštìstí pomìrnì uklizeno. Po obou stranách hlavní budovy jsou štíhlé, ètyøicet metrù vysoké vì¾e. Na jednu z nich je povolen pøístup a tak mù¾eme pro¾ít šplhání po pøíkrých schodech v úzké vì¾i, bez jakéhokoli osvìtlení a pouze v pono¾kách. Pøitom se ještì vyhýbáme neviditelným postavám, které zase sestupují dolù. Výhled z vršku vì¾e je však fantastický. Celé Dillí je v naprosté rovinì, na okraji gan¾ské plánì, a tak vidíme tak daleko, jak nám viditelnost dovolí. Dole v ulièkách klokotá rušný ¾ivot a a¾ po obzor se táhnou nízké patrové domy, èasto s posezením na støeše. Na jihu je vidìt, kde zaèíná Nové Dillí a domy nabírají výšku.
Od mešity se táhne hlavní ulice Starého Dillí, Èandni Èouk, kdysi ulice luxusních rezidencí s tøípramenným vodním kanálem, dnes velkolepý bazar, místo permanentní dopravní zácpy, orientálního chaosu a hluku. Pokud zkusíte projet touto oblastí cyklorikšou, za zády šlapajícího Inda (jako jsme to udìlali s kolegou), èeká vás nevšední zá¾itek. Opìt je nutno srazit cenu pøedem na desetinu po¾adované èástky a nedat se odradit rikšovým lamentováním, ¾e likvidujete celou jeho ¾ivnost. To patøí k vìci.
V ¾ádném pøípadì ale nekupujtee ovoce, které je lákavì vystaveno na spoustì pultù a pojízdných vozíkù. V celém Dillí je nedostatek pitné vody a nikdy nevíte v èem bylo ovoce umyto. Co snese imunní ¾aludek prostého Inda, zpravidla tì¾ce odnese ¾aludek Evropana.
Z centra Starého Dillí jsme pøejeli na druhou stranu Èervené øeky, kde se podél øeky Jamuny táhnou tzv. gháty, parky s místy, kde byly kremovány ostatky významných lidí. Proslulý je Rád¾ Ghát, s prostým pomníkem v místì, kde bylo spáleno tìlo nejvýznamnìjšího Inda novodobé Indické historie, Mahátmy Gádhího, poté co byl na nìj v roce 1948 spáchán atentát. Kolem jeho památníku jsou stále davy lidí man¾elských párù, rodin, školních tøíd v uniformách, kteøí se chtìjí alespoò dotknout památky na èlovìka, který pøerostl nejen indickou spoleènost, jejímu¾ osvobození vìnoval svùj ¾ivot.
Naše symbolická cesta, od nejstaršího Dillí a¾ k souèasnosti konèila v Novém Dillí u Indické brány, ètyøicet dva metry vysokého vítìzného oblouku, postaveného v rámci celkového plánu Nového Dillí, Edwardem Lutyensem, se jmény 85.000 indických vojákù, kteøí padli v uniformách britského impéria v bitvách 1. svìtové války a pøedevším v katastrofální britské kampani v Afghánistánu, která skonèila naprostým fiaskem. Dnes je široká, mnohaproudá tøída, která zaèíná u indického parlamentu a konèí u Indické brány, vyu¾ívána k èetným pøehlídkám a prùvodùm.
Poté u¾ jsme se vrátili na hotel, zaplatili taxikáøi panu Èandovi, který se o nás vzornì staral 1000 rupií (našich asi 800 Kè) a chystali se k odletu do studené støední Evropy. Bylo mi ale jasné, ¾e na mé první setkání s kulturou, která má zcela jiné koøeny a historii, ne¾ ta naše, euroamerická, nikdy nezapomenu. Nejvíce se mne však dotkl citát, který byl vytesán u památníku Mahatma Gándhího:
Sedm spoleèenských høíchù
Politika bez zásad
Bohatství bez práce
Po¾itek bez svìdomí
Poznání bez charakteru
Obchod bez morálky
Vìda bez humanity
Uctívání bez obìtování
(Mahatma Gándhí „Mladá Indie“, 1925)
To je z mých vzpomínek vše. Snad se mi podaøilo zprostøedkovat i vám své zá¾itky a pocity.