Pod tímto názvem otisklo Právo 22. èervence reportá¾ A. Bortlíèkové z výstavby obøí automobilky Kia Motors nedaleko ®iliny. Píše se tam:
V jedné èásti motorárny kompletují roboti v naprosté tichosti za stìnou z plexiskla motory. Naklánìjí se, otáèejí, posunují, svaøují, montují. V lakovnì neunikne pozornosti laika zaøízení, které ka¾dou karoserii ponoøí do pøíslušného nátìru a rotuje s ní tak, aby se nátìr dostal do ka¾dé škvíry. V lisovnì karosérii tvarují dvì 54000tunové lisovací linky – ka¾dých 4 a¾ 5 vteøin pøipraví jeden panel karoserie. V karosárnì je automatizace svaøování stoprocentní: 310 ¾lutých robotù svaøí za hodinu 64 karoserií.
Ještì dnes to zní pro mnohé ètenáøe, jako pohádka, pøelud z øíše science fiction.
Pro mne však ne.
Pøed 20 lety bylo náplní mé práce školení šoférù, tak zvané Povinné pouèování øidièù z povolání. Ètyøi pracovní dny v roce, obvykle v zimních mìsících, museli zamìstnavatelé uspoøádat pro své øidièe školení. Byl to pro nì únik z ka¾dodenní rutiny, mo¾nost se sejít a také se vyhnout obtí¾ím roèní doby na silnicích. Pøednášející i úèastníci pojali tuto povinnost rùznì. V krajním pøípadì se lektoøi v podniku jen objevili, dali napsat testy a za 2 – 3 hodiny shromá¾dìní za blahovolného souhlasu vedení rozpustili. Øidièi, pokud je lektor nezaujal, hráli karty nebo se nezávaznì bavili. Já bral své poslání vá¾nì, a proto¾e mi bylo jasné, ¾e pøednášet a upoutat pozornost po celou smìnu je oboustrannì nároèné, vozil jsem na výpomoc projektor a pùjèoval si tématické filmy v pùjèovnì krátkých filmù ve Štìpánské ulici v Praze. Tam se mi dostal do rukou propagaèní film firmy Chrysler, který pøedvádìl vznik nového typu vozu od poèítaèovì zhotovené makety v designérské dílnì, pøes schvalovací øízení, a¾ po budování výrobní linky a pøedvedení veøejnosti. Film napø. ukazoval, jak vybrali nejlepšího lakýrníka, který racionálními pohyby ruènì støíkal karoserii. Pøi tom mìl v pa¾ích zabudovaná èidla, digitálnì snímající ka¾dý pohyb. Ten byl potom naprogramován do chapadel robota, který tìmito pøesnì stejnými pohyby spolehlivì pøestøíkal ka¾dou novou karoserii. Film pøevádìl i zcela automatizovanou poèítaèovì øízenou výrobní linku, po ní¾ se pohybovala karoserie a ka¾dý z mnoha desítek svaøovacích robotù na ní provedl plánované svary, aby se nakonec hotová karoserie ponoøila do barvy, pøesnì tak, jak to popisuje autorka v úvodní reportá¾i. Pak tam byla pasá¾ o kontinuálním pøísunu dílù, o marketingu a finálním prodeji výrobku.
Konèila osmdesátá léta a øidièi pøímo øièeli rozkoší, proto¾e to byl takový skok od tehdejší reality, ¾e se to nedá ani popsat. U¾ v zobrazení práce na poèítaèích, kde staèilo klepnout na klávesnici, aby se upravil tvar èi velikost a hned se nové øešení odrazilo na obrazovce, bylo na tu dobu neuvìøitelné kouzlo. Pøenos pohybu natìraèe do robota, nebo pohled na otáèející se chapadla robotù byl neuvìøitelnou fikcí, která se stala realitou. Na sekundy naplánovaný automatický pøísun dílù bez meziskladù byl naprosto neskuteèný a za reálsocialismu nepøedstavitelný.
A proto¾e jsem tehdejší re¾im nikterak nemiloval, pøinesl jsem nazítøí jiný film, èeskoslovenský, který byl natoèen pøímo v Liazu a pøedvádìl výrobu nákladní liazky. ®e se øidièi smáli, a¾ plakali, není tøeba dodávat.
Tento pøístup vedl k tomu, ¾e jsem po¾íval jejich maximální dùvìry, školení oceòovali a o pøestávkách mi sdìlovali, jaké musí dìlat fígle a podrazy, aby vùbec mohli pracovat. Kdy¾ se mì na podzim 1989 po støetech demonstrantù s policií na Václavském námìstí zeptali, kdy si myslím, ¾e u¾ tomu všemu bude konec, øekl jsem jim, ¾e tehdy, a¾ na Václavák nepøijde 15 tisíc, ale 150 000 lidí. Za pár týdnù se tak stalo a øidièi mi to pøišli pøipomenout, kdy¾ jsem školil další várku z jejich podniku.
Mìl jsem radost a pocit, ¾e jsem také svým dílem pøispìl.
