Jako obvykle jsem se vydal ráno z domova na tramvaj a radoval se z hezkého jarního dne. Proti mnì kráèel jakýsi dìlòásek. Asi pìt krokù pøede mnou se náhle shýbl, cosi zvedl se zemì a okatì si to zaèal prohlí¾et. Netýkalo se mì to, a tak jsem šel dál. "Halo," zavolal na mne a zaèal mi ukazovat svùj nález.
"Zolotoj, vazmi," nabízel mi naleštìný masivní prsten ze ¾lutého kovu. Pøistoupil jsem blí¾e, abych se podíval na jeho objev. V okam¾iku, kdy zaèal poukazovat na výrazný punc, mi svitlo. "Máte to ale štìstí," øekl jsem a šel dál, aby mi neujela pøijí¾dìjící tramvaj. Ještì okam¾ik na mne nevìøícnì zíral, pak pokraèoval v cestì.
Z okénka jsem zahlédl, jak se shýbá a cosi volá na procházející dùchodkyni. Zda za ten nález bytelného "zlatého" prstenu dostal nìjaké odstupné, u¾ jsem bohu¾el nevidìl. Tramvaj zatáèela za roh...