Zajatci vlastní nenávisti
Proè v èeské spoleènosti panuje tak nevlídné klima? Nìkdy jsme jako klubko zmijí.
Kdy¾ po listopadové revoluci zaèali Èeši ve vìtší míøe cestovat na Západ, mohli si všimnout zvláštních rozdílù v chování lidí. Èasto bylo - a dosud je - v rùzných detailech lepší. Nevlídné a nìkdy a¾ nenávistné klima v èeské spoleènosti ukazuje na to, ¾e máme nìjaký problém sami se sebou.
Poprvé mì to praštilo do oèí v roce 1990 v Kolínì nad Rýnem, kde mi pøi pøecházení ulice zastavilo ka¾dé auto. Byl to pro mì kulturní šok. Další zvláštní zá¾itek jsem mìl ve švýcarském Lucernu, v malé kavárnì na nábøe¾í øeky. Èíšník, elegantní veselý chlapík, se po celou dobu bavil ¾onglováním s mincemi. Zvládal i bravurní kousky a franky kolem nìj létaly vzduchem. Ten èíšník umìl s ka¾dým hostem za¾ertovat a ka¾dého zároveò rychle obslou¾il. Zá¾itek, kdy spolu neznámí lidé mile a zábavnì komunikovali, se mi zopakoval snad ještì stokrát. Jakmile jsem mìl s sebou v Toskánsku dìti, tak mì bì¾nì zastavovali Italové, jen aby mi gratulovali. Ka¾dou chvíli jsem znovu zjiš»oval, ¾e moje dcera je „bambina bellissima“.
Návrat do Èeska mù¾e být tvrdý. První „pohlazení domova“ mù¾e vypadat tøeba tak, ¾e narazíte na kyselou pracovnici za pøepá¾kou pasové kontroly a vzápìtí je vám ukradena penì¾enka. Je u¾ u nás mnoho míst, kde se lidé sna¾í chovat podle západních mìøítek. Kdy¾ jsem si však v restauraci jednoho malomìsta stì¾oval na plesnivý chleba, dostal jsem vynadáno, ¾e jsem pøíliš nároèný. V Kutné Hoøe, jinak docela civilizovaném mìsteèku, ji¾ delší dobu „studuji“, proè v jedné pivnici pracují tøi permanentnì naštvané ¾eny. Nepodaøilo se mi je rozesmát ani rafinovanými triky.
Není mo¾né, aby stovky takových detailù nesouvisely s nìèím hlubším, s nìjakou charakteristikou zemì a národa. Nevlídnost a neochota nìco pro druhého udìlat, a èasto dokonce i projevy závisti a nenávisti musí nutnì souviset s ¾ivotním pocitem národa, s kolektivními historickými zkušenostmi a hlavnì s deficitem hrdosti. K jakému jinému konstatování lze dojít ne¾ k tomu, ¾e ¾ijeme v zamindrákované zemi, kde ke kyselé polévce pijeme kyselé víno a donese nám ho obsluha s kyselou tváøí? Jen¾e je nesmyslné a povýšenecké se takhle hnìvat na svoji zemi. Je tøeba hledat pøíèiny stavu a mo¾nosti zmìny.
Proè (ne)milovat svoji vlast
Èlovìk má milovat svoji zemi a být na ni hrdý. To jsme se dozvìdìli u¾ v první tøídì. Jako by šlo o morální imperativ nejvyššího stupnì. Nevybavujeme si zemi èi národ, v nich¾ by neplatil. Pøesto se pro¾ívání vlastní národní identity liší.
U velkých a úspìšných národù si okam¾itì všimneme pøímoèarých projevù národní hrdosti. Amerièané se neostýchají vyvìsit si svoji vlajku doma na zahradì. Nepotøebují k tomu svátek. Vyvìsí si ji boháèi ve snobských ètvrtích velkých pobøe¾ních mìst, ale uvidíme ji také u benzinové pumpy v poušti. Francouzi vykazují podobnou bezprostøednost; jedna jejich bro¾urka vìnovaná seznámení s Francií zaèíná vìtou: „Pro Francouze je na svìtì dùle¾itá jen jedna jediná vìc: býti Francouzem.“ Právì proto na sebe v den výroèí dobytí Bastily lijí moøe voòavek a vyrá¾ejí do ulic, aby se spoleènì radovali ze svého francouzství.
A naopak existují národy, u nich¾ hrdost a vlastenectví provází pochybnost èi skepse. Je pøitom nutné odlišit národní hrdost a lásku ke své zemi. To jsou odlišné emoce. Spisovatel Alexej Tolstoj kdysi øekl, ¾e Rusko nelze pochopit, Rusko lze pouze milovat. To sice neodrá¾í hrdost, ale odrá¾í to aspoò silný pozitivní vztah. Zato postsovìtský generál Lebeï na otázku, proè nepije, odpovìdìl: „Nìkdo musí zùstat støízlivý v té naší opilé zemi.“ Mnoho Rusù má ke svému národu krajnì ambivalentní vztah.
V kní¾ce Jací jsme upozornil Ferdinand Peroutka na zajímavý projev národního sebepro¾ívání. Porovnával, jaké sdìlení obsahují rùzné národní hymny. Jaký je asi ¾ivotní pocit Polákù, ptá se Peroutka, kdy¾ se ve své hymnì radují, ¾e Polsko ještì nezahynulo? A co teprve èeská hymna, která je psaná jakoby z pozice emigranta, jen¾ s nostalgií vzpomíná na krásný domov. Národy mají prostì své ¾ivotní pocity, které se sice rùznì promìòují, avšak v nìkterých projevech zùstávají stejné. A mají i své charakteristické projevy, o nich¾ se s notnou dávkou paušalizace hojnì diskutuje.
Takový ¾ivotní pocit národa a jeho charakteristické projevy, jakkoliv jsou výsledkem nìkdy a¾ neblahých zjednodušení, odpovídají zkušenostem celých generací, historickým a zemìpisným okolnostem a dokonce - jak dokládá v knize Masa a moc spisovatel Elias Canetti - i rázu krajiny. Lze se kupøíkladu domnívat, ¾e národy, jejich¾ zemi omývá moøe, mají vìtší nadhled a velkorysost, zatímco vnitrozemské národy mají tendenci k malosti, k ¾abomyším sporùm a ke xenofobii.
Jistì, je to nadsázka. Pøesto cítíme v Èesku sevøenost. Kolem dokola nás obstupují kopce. A jakkoli to na mapì vypadá hezké, je tu sevøenost mezi velkými národy na Západì i na Východì. A je tu i sevøenost psychická, která ukazuje na obranný reflex ka¾dého, kdo sebe sama vidí rovnou jako obì» èi pøinejmenším pasivní objekt ve víru svìtových událostí.
Nastupující kosmopolitní mladá generace je schopná leccos zahladit a schovat za dobrou angliètinu. Pøesto si nelze myslet, ¾e naše národní mindráky snadno zmizí. Nadìje pro lepší vztah k sobì samým existuje, jen¾e nevede pøes obecnì sdílené l¾i a pøes tabuizaci nepøíjemných stránek národní reality.
Realistická láska a pøimìøená hrdost
Èlovìk nemusí nutnì cítit hrdost na svùj národ a na svoji zemi a pøitom je mù¾e mít rád. Pocit národní hrdosti je urèitì dobrý, ale mìl by být zalo¾en na skuteèných výkonech. Hrdost má být hrdostí na nìco. Hrdost na nìco pofiderního je stejnì smutná jako úplná absence národní hrdosti, která mù¾e vést a¾ ke kolektivní demoralizaci, jejím¾ klasickým projevem je tøeba masovì rozšíøená korupce, co¾ je nìco jako kolektivní sebezhanobení. Nejde tedy o to, poplivat vlastenectví a národní hrdost. A nejde ani o to, národ èi vlastní zemi glorifikovat. Jde pouze a jen o to, najít k obìma entitám pøimìøený vztah, který v sobì obsahuje realismus, kritické uva¾ování a snahu o identifikaci chyb. Ale také o identifikaci pøedností, vìdomí pozitivních výkonù národního spoleèenství. Jde pouze a jen o nalezení pøimìøeného stupnì hrdosti a realistické lásky. Dobrý a pøimìøený vztah ke své identitì mù¾e pak vést k dobrému vztahu k okolí, kupøíkladu k cizincùm, je¾ si tøeba u¾ nebudeme definovat jen jako pøíhodné obìti k oškubání a okradení.
Trauma znásilnìní
Od dìtství jsem cítil málo hrdosti ve vztahu ke své zemi. V deseti letech mi maminka stroze vysvìtlila, ¾e ne¾ijeme ve svobodné zemi, nýbr¾ v zemi znásilnìné a podrobené sovìtskému impériu.
Jeli jsme autobusem zasnì¾enou krajinou pod Krušnými horami a na mì padl ohromný ledový smutek. Od toho okam¾iku znám dobøe pocit, kdy èlovìk má svoji zemi rád, ale velkou hrdost necítí. Existence komunistického re¾imu a všeobecná kolaborace s ním bránila mnoha lidem mít dobrý vztah k vlastní zemi. Toto dìdictví je i po šestnácti letech zøetelné. Je to velký soubor nejrùznìjších detailù viditelných v krajinì a zøetelných v chování. A v tomto psychologickém dìdictví je obsa¾ena i nejistota a slabá sebedùvìra. Souvisejí s faktem, ¾e jsme se nevyrovnali dostateènì a poctivì s komunistickou minulostí naší zemì.
Trauma periferie
Èesko se v dnešní geomapì nenachází v ohnisku civilizaèního pokroku. To je drsná realita. Ohniskem civilizaèního vzestupu je nepochybnì obojí pobøe¾í Severní Ameriky, èást západní Evropy a nìkteré èásti Asie, pøedevším Japonsko. Èesko le¾í na periferii dnešních rozvinutých civilizací, nicménì u¾ v jejich rámci.
Naše zemì je stále ještì hodnì zanedbaná. Charakterizují ji mizerné silnice, nepochopitelná smetištì, mnoho šedivých a neupravených mìst. Jistì¾e tøeba ve Francii èlovìk najde ošklivé sídlištì. Ale jde o výjimky, nikoli o charakteristický rys. Host ve Francii pocítí èasto a¾ jistou absurdní velkolepost v zacházení s estetikou. Tøeba kdy¾ zjistíte, ¾e záchody na dálnicích mají ka¾dý svoji vùni. To, ¾e se na èeských záchodech v posledních deseti letech zaèalo koneènì objevovat mýdlo a ruèníky, je znakem civilizaèního pokroku.
Výsti¾ný novoroèní projev Václava Havla z roku 1990, kdy øekl, ¾e naše zemì nevzkvétá, ji¾ naštìstí neplatí. Èeská republika sice pomalu, nicménì vzkvétá – navzdory mnoha smutným peripetiím na politické scénì a spíše díky š»astným mezinárodním okolnostem a blahodárnému pùsobení svobodných pomìrù ne¾ promyšlenému postupu politikù.
Trauma etnického a názorového „vyèištìní“
Národy, které prošly touto zemí, pøispìly k jejímu zcivilizování. Civilizací myslíme pøetváøení místa tak, aby bylo co nejlepší pro ¾ivot. I po odchodu èi vyhnání urèitého národa v zemi zùstane stopa; pøíslušníci národa, který místo opanovává, mají na co navazovat a co si pøivlastnit. Pøesto odchod, vyhnání, èi vyhlazení nìjakého národa zemi tvrdì poznamenává. Náš stát z kulturního a ekonomického hlediska tvrdì postihla brutální likvidace èeských ®idù Hitlerem. Vyhnání sudetských Nìmcù nám zpùsobilo ránu, z ní¾ se nìkteré èásti Èeska dosud nevzpamatovaly. Výsledkem této národní a sociální revoluce, jak to trefnì nazval prezident Beneš ji¾ v dobì exilové vlády v Londýnì, byl jednak kulturní a ekonomický úpadek, ale také úpadek politický a morální.
S tím vším souvisí úpadek v sebenahlí¾ení. Ji¾ tak hluboce nalomené sebevìdomí musela fatálnì ponièit sovìtská okupace, demontá¾ posledních zbytkù národní suverenity, kolaborace s okupanty a formální pøijetí l¾í spojených s „normalizací“. Všimnìme si sémantického paradoxu: slovo „znormálnìní“ pomìrù je synonymem rezignace na mo¾nost svobodnì si øídit vlastní osud.
Aèkoli vìtšinová národní doktrína je ji¾ od 19. století silnì nacionalistická, nelze nevidìt, ¾e mnoho Èechù opustilo svoji zem a èasto pøestali sami sebe pova¾ovat za Èechy a ke své vlasti zahoøkli. Nevlídnými a nenávistným prostøedím se èeská spoleènost pøipravila o mnoho talentù a poškodila tak sama sebe.
Jako klubko zmijí
Za jakých podmínek vlastnì dochází k civilizaènímu pokroku, za jakých okolností zemì vzkvétá? Za jakých okolností je mo¾né být hrdý na svoji zemi? V tomto pøemítání jsme došli k jednoduchému, ale zdaleka ne v¾dy snadno realizovatelnému závìru: zemi prospívá jednota v rozmanitosti, kterou na prvním místì charakterizuje tolerance a snášenlivost. A» u¾ tøídní, národnostní èi nábo¾enská. Propuknutí kolektivní nenávisti vede k destrukci civilizace, ke zhoršení obecných podmínek pro ¾ivot.
Destrukèní nenávist je typická pro svìt èeské politiky a svìt èeských médií. Ale zcela jistì se promítá i do dalších oborù a oblastí zdejšího národního ¾ivota. Nenávist je neustále recyklovaná a neví se ji¾, „kdo si zaèal“. Èeskou politickou a mediální krajinou se pohybují zvláštní tlupy, je¾ mezi sebou vedou vyhlazovací válku. Ka¾dá tlupa má pocit, ¾e jen ona má právo èi dokonce „metafyzické“ poslání ovládnout daný prostor, a èasto se vydìluje hlásáním, ¾e jedinì a právì my jsme „slušní lidé“. Pokøivená morálka údajné slušnosti se výraznì promítala u¾ do sebepojetí porevoluèní elity Obèanského fóra a odtud se rozesela do celé veøejné scény. A tak se zde ji¾ šestnáct let recykluje prostøedí vypjaté nenávisti, o ní¾ v souhrnu lze øíci, ¾e je zvláštním projevem èeské sebenenávisti.
Jeden pra¾ský mana¾erský trenér rozlišuje lidi na ty, co jsou „pøed spasením“, a ty, co jsou „po spasení“. Ti, kteøí se zúèastní ¾abomyších válek a vedou své soukromé nenávistné akce, na své spasení teprve èekají, a tudí¾ se muèí vlastní nevra¾ivostí. A naopak ti, co mají nadhled a umìjí odpouštìt, svého spasení ji¾ dosáhli. Podle tohoto pøímìru jsme jako národ svého spasení ještì nedosáhli, trápíme se vlastní malostí a dìláme si ¾e ¾ivota peklo. Navenek se to projevuje tím, ¾e neumíme být milí a komunikativní, ¾e se neradujeme z radostí druhých a nevá¾íme si tìch, kteøí nám vozí do zemì peníze. Jsme jako klubko zmijí otrávené vlastním jedem.
I malý národ mù¾e být velký. A to velký ve svém chování. Všichni se svou mìrou podílíme na tom, jakou vizitku mají Èeši ve svìtì. Aè ještì nemáme dost hrdosti, mìli bychom mít aspoò tolik lásky ke své zemi, ¾e doká¾eme postupnì pøekonat naše národní mindráky. Pak bychom mohli mít jako Èeši vìtší radost ze ¾ivota.
Pavel Šafr
Pramen:MFD
Poznámka redakce: Èlánek byl redakci zaslán meilem. Proto¾e stojí za zamyšlení a za diskusi, uveøejòujeme ho.