V daleké Indonézii si minulé vìky podávají ruku se souèasností.
Aèkoli se odpolední nebe zatáhlo olovìnì zbarvenými mraky, rtu» teplomìru zùstávala dál nad tøicítkou a dusné parno nemírnil ani lehký vánek od moøe. Trochu jsem závidìla výskajícím dìtem, které plavaly, potápìly se nebo se jen houpaly na duších z pneumatik ve vlnách, a trochu mne mrazilo z pøedstavy, ¾e bych v té špínì mìla smoèit by» jen palec u nohy. Moøe v indonéské metropoli Jakartì nemá nic spoleèného se slaným azurem, který tolik oslòuje na reklamních obrázcích a kterého si také skuteènì lze u¾ít do sytosti. Jde jen o to, co kdo hledá.
Støedovìk za bambusovou lávkou
Chtìli jsme tuto zemi tisícù ostrovù, které se táhnou daleko na východ od naší republiky v pásu dlouhém pøes pìt tisíc kilometrù kolem rovníku, poznat dùvìrnìji, ne¾ umo¾òuje pobyt prostøednictvím cestovních kanceláøí. Pøi jedné takové výpravì pøecpaným, dýchavièným a vìènì zastavujícím místním autobusem jedoucím do vesnièek ve støední Jávì jsem se odvá¾ila pøechodu vratkého bambusového mostu. Na druhé stranì jsem se sice neocitla zrovna ve starovìku, ale kromì povrchních malièkostí tam míjející staletí mnoho novot nepøinesla. Rolníci obdìlávali bahnitou pùdu svých rý¾ových políèek starodávnì vyhlí¾ející motykou. Ani pøi sklizni kokosových oøechù ze štíhlých palem, ani pøi jiných èinnostech vesnièanù jsem nezaznamenala ¾ádnou technickou inovaci hodnou našeho století. V pøístìnku jednoho stavení starší ¾ena cosi míchala v zaèouzeném kotli, pod kterým hoøely vysušené kokosové skoøápky. „Takhle se vyrábí palmový cukr,“ slyším za sebou lámanou angliètinou. „Š»áva z naøíznutých kmenù se sbírá do bambusové nádobky a odpaøuje se na mírném ohni. Ètyøi hodiny se pak ustaluje v bambusových formièkách, nato se zabalí do palmových listù a rozvá¾í zákazníkùm.“ Ukázalo se, ¾e mùj dobrovolný prùvodce s vizá¾í patnáctiletého kluka je ve skuteènosti dvacetiletý mladík, který si o svém volném dnu odskoèil do rodné vesnièky. Nepøišel si odpoèinout po šestidenní šòùøe dvanáctihodinových noèních smìn uboze placeného pomocného èíšníka v jakémsi diskoklubu na pobøe¾í. Pøišel pomoci rodièùm, kteøí s tøemi mladšími sourozenci ohýbali høbety na rý¾ovém políèku. Veèer se bude trmácet zpátky. „Já pracuji na poli radìji ne¾ v restauraci,“ svìøil se Adin, „jen¾e tak bychom se neu¾ivili“. ®ena mi podala medovì chutnající hranolek nahnìdlého palmového cukru. Její man¾el musí dvakrát dennì vylézt na ètyøi desítky palem na pronajaté plantá¾i. Zisk pøedstavuje deset kilogramù cukru, za jeho¾ prodej dostanou v pøepoètu 150 korun. I kdy¾ indonéský prùmysl zaznamenal v posledních patnácti letech prudký skok, zùstalo zemìdìlství sektorem, který zamìstnává pøes polovinu práceschopného obyvatelstva a doká¾e absorbovat nadbyteènou pracovní sílu. V produkci rý¾e, kasavy a kukuøice dosáhla zemì sobìstaènosti a cílem vládní politiky je tento trend udr¾et. Jen¾e zemìdìlství je naprosto neefektivní. V bahnitých rý¾ovištích se nejlíp uplatní - vedle èlovìka - stále ještì buvol. Na terasy vysoko v horách opìt vystoupá jen oslík èi mezek. Traktory, kombajny èi jiné zemìdìlské stroje jsou dosud spíše výjimkou ne¾ pravidlem. Do hry ještì vstupují majitelé pùdy vèetnì státu, reprezentovaného v nejednom pøípadì zkorumpovanými úøedníky. Výsledkem je, ¾e obyèejní rolníci si na domácím trhu vydìlají minimálnì, na svìtovém nejsou schopni konkurence. Díky Adinovi jsem se mohla ještì podívat do místní výrobny kropoku, chøupavých lupínkù z tapiokového tìsta a nepostradatelných pøíloh ke ka¾dému jídlu. Pøed nevelkou, ošumìle vyhlí¾ející budovou se na velkých platech sušily na slunci hotové výrobky. Rojily se nad nimi mouchy a mnì se dìlalo špatnì od ¾aludku pøi pomyšlení, jak jsem si pøedtím na kropoku pochutnávala. Pak jsme vstoupili dovnitø. Tropické dusno pokroèilého dopoledne tam bylo umocnìno výhní z pece, do ní¾ pøikládal døíví asi sedmiletý kluk. V tmavé místnosti se tu¾ily ještì další dìti. Pod lisem, kterým se tìsto protlaèovalo do tenkých praménkù, je splétaly do charakteristického tvaru a pøedávaly k uvaøení. Šéf manufaktury rozvalený v køesle nad lisem ode mne s úsmìvem pøijal bankovku a poskytl mi na místì krátké interview. Sedmi a¾ dvanáctileté dìti tu pracují bez volných dnù ka¾dé dopoledne a vydìlají si „ú¾asných“ 65 000 rupií, zhruba 650 korun, mìsíènì. Po pìtihodinové šichtì jdou na ètyøi hodiny do školy. Jde o rodinný podnik a zapojit se musí ka¾dý. O tom, ¾e v mnoha zemích musí dìti pracovat u¾ od útlého vìku, se hovoøí na všech mo¾ných úrovních, v mnoha mezinárodních organizacích vèetnì OSN. Sám zákon zakazující dìtskou práci však nemù¾e tento jev odstranit tam, kde ekonomické a sociální podmínky nedávají rodinám jinou alternativu. Dìti jako pracovní síla jsou bì¾ným jevem i v Indonésii. Je však nutné dodat, ¾e totálnì zubo¾ené, ¾ebrající èi bezprizorné dìti jsem nevidìla. Rodinná soudr¾nost je velice silná a v mnoha pøípadech skýtá jakousi záchrannou sí» v situacích, kdy se jedinec ocitne na holièkách. V jedné v horách ukryté vesnièce na Bali jsme byli hosty jiného mládence, který za mizernou gá¾i pracoval coby „holka pro všechno“ v hotýlku na pobøe¾í. Podlehli jsme jeho pøemlouvání i vlastní zvìdavosti a absolvovali s ním obchùzku rozvìtvené rodiny. Chlapec byl sirotek, jeho¾ stupeò pøíbuzenství s nimi byl tak malý, ¾e jsem pro nìj nenašla adekvátní výraz ani v angliètinì, ani v èeštinì. Pøesto ho stárnoucí man¾elé zaøadili mezi své dìti a ¾ivili a šatili ho zcela samozøejmì, bez jakéhokoli pøispìní státu, aèkoli celá rodina byla evidentnì chudièká a další hladový krk jí musel poøádnì zatí¾it rozpoèet.
Milují nejrùznìjší slavnosti
Odnesla jsem si dojem, ¾e bez ohledu na nesnadné ¾ivotní podmínky mají Indonésané skoro poøád dobrou náladu. Milují nejrùznìjší slavnosti. A takovou událost si nedoká¾ou pøedstavit bez divadelního pøedstavení. Tradice velí, aby líèilo epizody ze slavných hinduistických eposù Rámájany a Mahábháraty. Mù¾e jít o svérázný stylizovaný balet, nebo o pøedstavení loutkové. Indonésané rozlišují stínové divadlo, kde loutkáøi pou¾ívají figurky vyrobené z kù¾e, jejich¾ stíny se promítají na bílý závìs, a divadlo, v nìm¾ úèinkují døevìné loutky. V sultánském paláci v Yogyakartì mne nadchly nádherné kostýmy pùvabných taneènic a ohnivých taneèníkù, pøedvádìjících únos nì¾né Síty zloduchem Rahwanou. Byla to skuteènì náhoda, kdy¾ nìkolik hodin poté jsme se pøi hledání pošty seznámili s Alexandrem, který patøil mezi èleny zmínìného taneèního souboru. Sám prohlásil, ¾e balet je osudem celé jeho rodiny. Otec a sestra rovnì¾ tanèí, matka hraje a zpívá v doprovodném orchestru. Tøiadvacetiletý Alexander pøešel jako jedenáctiletý do státní taneèní školy, døel - a prosadil se. „Náš soubor èasto hostuje v zahranièí, byl jsem u¾ nìkolikrát i v Evropì,“ øíkal s hrdostí. Má pro ni dobrý dùvod. Slušnì placené zamìstnání, vlastní byt a motorka, mo¾nost cestovat a poznávat svìt je pro mnoho jeho vrstevníkù pouze tou¾ebným pøáním. Pøes deklarovanou snahu vlády zajistit alespoò základní vzdìlání pro všechny dìti se ve skuteènosti státní školy potýkají se zoufalým nedostatkem financí a bouølivou demografickou explozí. Ve mìstech i na venkovì sice visí poèetné plakáty propagující heslo „Dvì dìti staèí“, jen¾e rodinné pøírùstky jsou mnohem vyšší. ®áci na základním stupni se uèí a¾ ve tøech smìnách. Pro rodièe bývá mnohdy vylouèené hradit svým ratolestem studium v lépe vybavených a kvalitnìjších soukromých ústavech. Úroveò vzdìlání rozhoduje v silné konkurenci pøi hledání zamìstnání, tak¾e mnoho nadaných dìtí z chudších vrstev nikdy nedostane šanci získat dobré místo. Ocitnou se pak v zaèarovaném kruhu: nedostateèné vzdìlání jim omezuje pøístup k dobøe placenému zamìstnání, bez slušného pøíjmu se nemohou osamostatnit, mají potí¾e se získáním bytu, nalezením ¾ivotního partnera, a pokud si pøece jen zalo¾í rodinu, obvykle èeká jejich dìti podobný osud.
Chtìli jsme tuto zemi tisícù ostrovù, které se táhnou daleko na východ od naší republiky v pásu dlouhém pøes pìt tisíc kilometrù kolem rovníku, poznat dùvìrnìji, ne¾ umo¾òuje pobyt prostøednictvím cestovních kanceláøí. Pøi jedné takové výpravì pøecpaným, dýchavièným a vìènì zastavujícím místním autobusem jedoucím do vesnièek ve støední Jávì jsem se odvá¾ila pøechodu vratkého bambusového mostu. Na druhé stranì jsem se sice neocitla zrovna ve starovìku, ale kromì povrchních malièkostí tam míjející staletí mnoho novot nepøinesla. Rolníci obdìlávali bahnitou pùdu svých rý¾ových políèek starodávnì vyhlí¾ející motykou. Ani pøi sklizni kokosových oøechù ze štíhlých palem, ani pøi jiných èinnostech vesnièanù jsem nezaznamenala ¾ádnou technickou inovaci hodnou našeho století. V pøístìnku jednoho stavení starší ¾ena cosi míchala v zaèouzeném kotli, pod kterým hoøely vysušené kokosové skoøápky. „Takhle se vyrábí palmový cukr,“ slyším za sebou lámanou angliètinou. „Š»áva z naøíznutých kmenù se sbírá do bambusové nádobky a odpaøuje se na mírném ohni. Ètyøi hodiny se pak ustaluje v bambusových formièkách, nato se zabalí do palmových listù a rozvá¾í zákazníkùm.“ Ukázalo se, ¾e mùj dobrovolný
prùvodce s vizá¾í patnáctiletého kluka je ve skuteènosti dvacetiletý mladík, který si o svém volném dnu odskoèil do rodné vesnièky. Nepøišel si odpoèinout po šestidenní šòùøe dvanáctihodinových noèních smìn uboze placeného pomocného èíšníka v jakémsi diskoklubu na pobøe¾í. Pøišel pomoci rodièùm, kteøí s tøemi mladšími sourozenci ohýbali høbety na rý¾ovém políèku. Veèer se bude trmácet zpátky. „Já pracuji na poli radìji ne¾ v restauraci,“ svìøil se Adin, „jen¾e tak bychom se neu¾ivili“. ®ena mi podala medovì chutnající hranolek nahnìdlého palmového cukru. Její man¾el musí dvakrát dennì vylézt na ètyøi desítky palem na pronajaté plantá¾i. Zisk pøedstavuje deset kilogramù cukru, za jeho¾ prodej dostanou v pøepoètu 150 korun. I kdy¾ indonéský prùmysl zaznamenal v posledních patnácti letech prudký skok, zùstalo zemìdìlství sektorem, který zamìstnává pøes polovinu práceschopného obyvatelstva a doká¾e absorbovat nadbyteènou pracovní sílu. V produkci rý¾e, kasavy a kukuøice dosáhla zemì sobìstaènosti a cílem vládní politiky je tento trend udr¾et. Jen¾e zemìdìlství je naprosto neefektivní. V bahnitých rý¾ovištích se nejlíp uplatní - vedle èlovìka - stále ještì buvol. Na terasy vysoko v horách opìt vystoupá jen oslík èi mezek. Traktory, kombajny èi jiné zemìdìlské stroje jsou dosud spíše výjimkou ne¾ pravidlem. Do hry ještì vstupují majitelé pùdy vèetnì státu, reprezentovaného v nejednom pøípadì zkorumpovanými úøedníky. Výsledkem je, ¾e obyèejní rolníci si na domácím trhu vydìlají minimálnì, na svìtovém nejsou schopni konkurence. Díky Adinovi jsem se mohla ještì podívat do místní výrobny kropoku, chøupavých lupínkù z tapiokového tìsta a nepostradatelných pøíloh ke ka¾dému jídlu. Pøed nevelkou, ošumìle vyhlí¾ející budovou se na velkých platech sušily na slunci hotové výrobky. Rojily se nad nimi mouchy a mnì se dìlalo špatnì od ¾aludku pøi pomyšlení, jak jsem si pøedtím na kropoku pochutnávala. Pak jsme vstoupili dovnitø. Tropické dusno pokroèilého dopoledne tam bylo umocnìno výhní z pece, do ní¾ pøikládal døíví asi sedmiletý kluk. V tmavé místnosti se tu¾ily ještì další dìti. Pod lisem, kterým se tìsto protlaèovalo do tenkých praménkù, je splétaly do charakteristického tvaru a pøedávaly k uvaøení. Šéf manufaktury rozvalený v køesle nad lisem ode mne s úsmìvem pøijal bankovku a poskytl mi na místì krátké interview. Sedmi a¾ dvanáctileté dìti tu pracují bez volných dnù ka¾dé dopoledne a vydìlají si „ú¾asných“ 65 000 rupií, zhruba 650 korun, mìsíènì. Po pìtihodinové šichtì jdou 
na ètyøi hodiny do školy. Jde o rodinný podnik a zapojit se musí ka¾dý. O tom, ¾e v mnoha zemích musí dìti pracovat u¾ od útlého vìku, se hovoøí na všech mo¾ných úrovních, v mnoha mezinárodních organizacích vèetnì OSN. Sám zákon zakazující dìtskou práci však nemù¾e tento jev odstranit tam, kde ekonomické a sociální podmínky nedávají rodinám jinou alternativu. Dìti jako pracovní síla jsou bì¾ným jevem i v Indonésii. Je však nutné dodat, ¾e totálnì zubo¾ené, ¾ebrající èi bezprizorné dìti jsem nevidìla. Rodinná soudr¾nost je velice silná a v mnoha pøípadech skýtá jakousi záchrannou sí» v situacích, kdy se jedinec ocitne na holièkách. V jedné v horách ukryté vesnièce na Bali jsme byli hosty jiného mládence, který za mizernou gá¾i pracoval coby „holka pro všechno“ v hotýlku na pobøe¾í. Podlehli jsme jeho pøemlouvání i vlastní zvìdavosti a absolvovali s ním obchùzku rozvìtvené rodiny. Chlapec byl sirotek, jeho¾ stupeò pøíbuzenství s nimi byl tak malý, ¾e jsem pro nìj nenašla adekvátní výraz ani v angliètinì, ani v èeštinì. Pøesto ho stárnoucí man¾elé zaøadili mezi své dìti a ¾ivili a šatili ho zcela samozøejmì, bez jakéhokoli pøispìní státu, aèkoli celá rodina byla evidentnì chudièká a další hladový krk jí musel poøádnì zatí¾it rozpoèet. 
jít o svérázný stylizovaný balet, nebo o pøedstavení loutkové. Indonésané rozlišují stínové divadlo, kde loutkáøi pou¾ívají figurky vyrobené z kù¾e, jejich¾ stíny se promítají na bílý závìs, a divadlo, v nìm¾ úèinkují døevìné loutky. V sultánském paláci v Yogyakartì mne nadchly nádherné kostýmy pùvabných taneènic a ohnivých taneèníkù, pøedvádìjících únos nì¾né Síty zloduchem Rahwanou. Byla to skuteènì náhoda, kdy¾ nìkolik hodin poté jsme se pøi hledání pošty seznámili s Alexandrem, který patøil mezi èleny zmínìného taneèního souboru. Sám prohlásil, ¾e balet je osudem celé jeho rodiny. Otec a sestra rovnì¾ tanèí, matka hraje a zpívá v doprovodném orchestru. Tøiadvacetiletý Alexander pøešel jako jedenáctiletý do státní taneèní školy, døel - a prosadil se. „Náš soubor èasto hostuje v zahranièí, byl jsem u¾ nìkolikrát i v Evropì,“ øíkal s hrdostí. Má pro ni dobrý dùvod. Slušnì placené zamìstnání, vlastní byt a motorka, mo¾nost cestovat a poznávat svìt je pro mnoho jeho vrstevníkù pouze tou¾ebným pøáním. Pøes deklarovanou snahu vlády zajistit alespoò základní vzdìlání pro všechny dìti se ve skuteènosti státní školy potýkají se zoufalým nedostatkem financí a bouølivou demografickou explozí. Ve mìstech i na venkovì sice visí poèetné plakáty propagující heslo „Dvì dìti staèí“, jen¾e rodinné pøírùstky jsou mnohem vyšší. ®áci na základním stupni se uèí a¾ ve tøech smìnách. Pro rodièe bývá mnohdy vylouèené hradit svým ratolestem studium v lépe vybavených a kvalitnìjších soukromých ústavech. Úroveò vzdìlání rozhoduje v silné konkurenci pøi hledání zamìstnání, tak¾e mnoho nadaných dìtí z chudších vrstev nikdy nedostane šanci získat dobré místo. Ocitnou se pak v zaèarovaném kruhu: nedostateèné vzdìlání jim omezuje pøístup k dobøe placenému zamìstnání, bez slušného pøíjmu se nemohou osamostatnit, mají potí¾e se získáním bytu, nalezením ¾ivotního partnera, a pokud si pøece jen zalo¾í rodinu, obvykle èeká jejich dìti podobný osud. 
