Míval jsem klobouk...
leè klobouky pomíjejí, zpívá se v jedné písnièce. Smutek nad takovou ztrátou je oèividný a touha po navrácení milované pokrývky hlavy nepochybná. Zde autor klade dùraz na charakterové vlastnosti nálezce, zatímco autor písnì o klobouku ve køoví se zamýšlí nad charakteristikou jeho majitele.
Chodit s hlavou nepokrytou bylo døíve naprosto nemyslitelné. Ale tøeba padesátá léta nebyla ke kloboukùm právì pøívìtivá. Zvláš» klobouèek dámský byl pøedmìtem zkoumání, zda jeho nositelka není náhodou nepøítelem lidovì demokratického zøízení. Pokud se dáma nechtìla støetnout s ulièním dùvìrníkem, zvolila radìji šátek. ®eny jsou ale vynalézavé a šátkové kreace byly nìkdy vskutku pùvabné. Mu¾i sice déle lpìli na tradièním klobouku, ale i oni podléhali tlaku doby a své hlavy stále èastìji pokrývali èepicemi, vìtšinou kšiltovkami, je¾ byly znakem pøíslušnosti k dìlnické tøídì. Koupì klobouku pro syna byla pøesto zále¾itostí pøímo rituální, nebo» tímto aktem se z chlapce stával mladý mu¾. O ¾enách se v této souvislosti nemusíme obšírnì rozepisovat. Jejich jarní touha po novém klobouèku byla v literatuøe popsána dostateènì.
Souèasnost je tolerantnìjší. K nošení pokrývky hlavy nás nutí zima, móda anebo pøíslušnost k urèité skupinì. Je vskutku radost pohledìt, jak dobøe posazená èepice podtrhuje švarný zjev uniformovaného nositele. Pak jsou tu tzv. „kapucáøi“. Jejich typickým pøedstavitelem je mladík ve vìku mezi 13 – 18 lety, vyznaèující se zachmuøeným výrazem, nahrbeným postojem a klátivou chùzí. Vyjadøuje se drsnì, útìchou pro náhodného posluchaèe je, ¾e si vùbec nedává pozor na výslovnost, tak¾e jeho verbálnímu projevu není vìtšinou pøíliš rozumìt. Ovšem vìzte, ¾e pokud nositel kapuce spadá spíše do vyšší vìkové kategorie, nejde o chlapce bouøícího se proti starší generaci, ale o èlovìka s vyhranìným politickým názorem.
Pletené èepice jsou další kapitolou hodnou zájmu. Pokud jste všímaví, zahlédnete v zimì na dìtských hlavièkách zajímavé kreace. V koèárcích sedí myšky, medvídci pejsci a zajíèci. Pletená èepice nošená v místnosti, to je ovšem nìco jiného. Nasazují si ji (nejen) mladí lidé, kteøí tak chtìjí upozornit na svou výjimeènost. Expanzi tohoto úkazu jsme vidìli v jedné televizní soutì¾i. Na obrazovce mì zaujal tvar èepice, jen¾ napovídal, ¾e by se v jejím objemu mohlo skrývat ještì nìco dalšího, ne¾ jen leb a vlasy. Bohu¾el jsem nepøišla na to, co by to mohlo vlastnì být. A ¾e asociace jsou velmi zrádné, vybavila se mi pøi pohledu na ni hrùzostrašná historka, kterou jsme si jako dìti vykládaly pøi svíèkách na škole v pøírodì. Byla to ta o dítìti s vodnatou hlavou…
S potìšením jsem zaznamenala, ¾e kloboukù na hlavách dospìlé populace opìt pøibývá. A tak lze i v davu odlišit jednotlivce. Mu¾i v tradièním klobouku pøedstavují serióznost. Èerný klobouk se širší krempou, posazený lehce do týla, dává ovšem tušit bohémskou povahu. Stále èastìji jsou k vidìní stetsony, èili klobouky kovbojské. Jejich nositelé mívají ostra¾itý pohled a pravou (pokud jsou leváky zase levou) pa¾i lehce pokrèenou v lokti, èím¾ naznaèují, ¾e kolt zavìšený proklatì nízko mù¾e být v m¾iku tasen. Skuteènou renesanci pro¾ívá šátek – u mu¾ù vázaný jako pirátský, prozrazuje dobrodru¾ného ducha. Nemù¾eme opominout ani návrat okouzlující pokrývky hlavy, a to èepici hadovku. Tento model se vrací jako chøipková epidemie a na hlavu si ho nasazují hlavnì recesisté. ®enské pokrývky hlavy se vyznaèují pøece jen vìtší pestrostí. A to jak v barevném ladìní, tak tvarem. Dámský klobouk je umìlecké dílo, koketnì nasazená èepice bývá nejen ochranou proti chladu, ale i jistým druhem signálu.
Ovšem nejzajímavìjší model nosívá v zimì, po tìch pár dní, kdy se v Praze dr¾í sníh, Eliška Krásnohorská (viz snímek). V její dobì by byl pova¾ován za výstøední. Domnívám se však, ¾e by Eliška, je¾ se vyznaèovala pokrokovým duchem, kritiku závistivého okolí hravì zvládla. Dnes ovšem, a zvláš» v jejím pøípadì, se doslova naplòují slova písnì o pomíjejícnosti kloboukù. A tøeba i to, ¾e není a¾ tak dùle¾ité, co máme na hlavì, ale co je v ní.
