"Mami, kdy pøijde Je¾íšek?"
"A¾ si uklidíte pokojíèek. Tak¾e nikdy."
Období zázrakù je tady. A na zázraky jsem tu já. S první adventní svíèkou zapálím rachejtli u svýho zadku a vystøelím se proti èasu. Lítám z práce v teplákách do obchodu, zpátky do práce, na poštu, do školy a na vánoèním veèírku pohasínám. Za mnou smrdí stopa po ohnivé èáøe, voní cukroví, kupí se dárky, vìnce a uklizené pokoje. Jistota je, ¾e vybouchnu a¾ v pokojíèku. A tam ze mì teda lítaj jiskry.
Informaci o mo¾ném výbuchu vydávám s pøedstihem nìkolika dní opakovanì. ORL potvrdilo, ¾e dìti mají sluch v poøádku. V jejich rodných listech ètu, ¾e jsou Èeši. Zázrak ale nenastane.
Tak srším, prskám, svítím vzteky a hrnu všechny vìci na zem. Ze stolu, z police, z postele, z komody. Ti dva andìlíèci sedí na postelích jak zaøezaní a pozorují ten ohòostroj s otevøenou pusou. Stojím úplnì vyhoøelá v ty hromadì sešitù, cédéèek, papírku, Lega, pastelek, plyšáku a jen z posledního prsknu: ,,Je¾íšek by zvracel!
Pokoj lidem dobré vùle? Moje dobrá vùle tady dohoøela. Nebudu mít pokoj, dokud se to neuklidí. Hoøím touhou odpoèívat v uklizeném bytì. Tak z posledních sil za¾ehnu novou turbo rachejtli a budu doufat, ¾e nebudu èmoudit ještì u stromeèku.
Vstupuju do jejich pokojíèku jako do kostela. Musím se pokøi¾ovat. A pak uz se jen modlím: Kristepane, proè jsou špinavý fusekle pod postelí? Je¾iši, chlupatozelená svaèina v Legu? Šmarjápano, proè má talíø od fazolí pod polštáøem? Opøu se o stùl a u¾ se neodlepím. Pane Bo¾e, ty to vidíš! Tak zaènu tady.
Papír s nalepenými tøpytkami. Vyhodit! Tak ne, nebyly nalepený. Mù¾u se teï postavit místo vánoèního stromu. Tøpytím se a blikám vzteky. Mléko ve sklenièce. Spíš u¾ kefír. Kostky Lega. Všude. Mikina naruby. Kartièky Pokemon. Lego borec Ninja s meèem sedí v Lego kadeønictví. Kadeønice ještì netuší, ¾e má pod helmou pleš. Sliz. V krabièce na svaèinu. Barbie ztratila hlavu. Kenovi to nevadí, blondýna bez hlavy vlastnì není ztráta.
A, hlava u¾ je v kadeønictví! Barbie, no. Víno. Víno? Tady? To je ten Veltlínek, se kterým zmizel vèera veèer man¾el v pokojíèku. Asi vytuhl døív, ne¾ se napil. Podle sklenky naplnìné po okraj mìl v plánu asi dìtem èíst Vojnu a mír.
A já se jim teï s radostí uhasím! Jemnì nasávám buket. Pátrám èichem po vùni lipových kvìtù typickou pro Veltlínek a tìším se na ovocnou chu» s muškátovými tóny.
Zkrabatím èelo a pøimhouøím oèi jako bych hledala verš. Nemohu se rozhodnout, jestli cítím i muškátové podtóny. Zvednu oèi od sklenky, ani¾ bych pohnula hlavou. Èekám, jaká informace pøijde z mozku. Setkám se oèima s Kenem. Zda se mi, ¾e zadr¾uje smích. A mozek potvrzuje: Odrùda: Èerbáková mladší. Pùvod: ledviny. Buket: veøejné záchodky. Roèník: Je¾išmarjá, to je noèník!
A» vám tedy o vánocích prská jen kapr na pánvi.
A» nemáte u stromeèku ¾ádnou protivnou vyhoøelou rachejtli.
A» nezapomenete, ¾e jste taky strkali hnusný svaèiny za postel, a ¾e to bylo to krasné dìtství, do kterého se vracíte prostøednictvím vánoc.
A» v tom pøíštím roce nenosíte v hlavì a na duši ¾ádného bubáka. Mohlo by se pak stát, ¾e se budete bát jít v noci na záchod. Tak na zdraví!